Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1614/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Zděnky Svobodové, zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -68 ze dne 25. 2. 2014, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -55 ze dne 11. 6. 2013, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. -35 ze dne 25. 10. 2012, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 5. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavní právo zaručené d (dále jen " "), a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jehož nedílnou součástí je zásada legitimního očekávání jakožto součást práva na ochranu majetku ve smyslu Dodatkového protokolu k Úmluvě, princip právní jistoty a právo na rovnost před zákonem ve smyslu a y a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. , se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že celková výše nároku na náhradu ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), za odňaté a nevydané pozemky (blíže specifikované v tomto výroku) činí 672 476 Kč (viz výrok I.), a výrokem II. rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně považoval žalobu za situace, kdy se stěžovatelka domáhala určení, že nevydané pozemky mají být oceněny jako pozemky určené k zastavění, když byly vyvlastněny pro zástavbu, ke které následně došlo, přičemž stěžovatelce již byly uspokojeny nároky převyšující cenu odňatých zemědělských pozemků, za nedůvodnou. Za přiléhavou označil i úvahu o nedostatku naléhavého právního zájmu na takovém určení.

Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení , , ve znění novely provedené (dále jen " "). Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl, neboť shledal, že odvolací soud rozhodl věcně správně, v souladu s judikaturou dovolacího soudu i soudu Ústavního.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že jí dle rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha č. j. PÚ 559/91/6 ze dne 29. 3. 2007 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -53 ze dne 23. 3. 2009 náleží náhrada za nevydané pozemky. V řízení před Obvodním soudem pro Prahu 3 tvrdila a prokazovala, že jde o zemědělské pozemky určené k zastavění, když ke dni vyvlastnění byly státem určeny pro výstavbu letiště Ruzyně. Protože ani , o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, nijak nerozlišují, zda se původní vlastník o změnu charakteru pozemku ze zemědělského na pozemek určený k zastavění přičinil či nikoliv, dle stěžovatelky se má na charakter pozemku pro účely určení výše náhrady pohlížet objektivně - pokud byl v době odnětí určen k zastavění, pak je třeba ho jako takový ocenit. Stěžovatelka tak oprávněně očekávala, že jí bude přiznána náhrada za odňaté pozemky ve výši stanovené dle , tedy za pozemky určené pro stavbu. Takový postup dle stěžovatelky vyplýval i z dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu. V důsledku postupu soudů jí tak byla odepřena oprávněná náhrada za odňatý a nevydaný majetek a současně bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, spočívající v dodržení zásady legitimního očekávání a předvídatelnosti rozhodnutí a právo na rovnost před zákonem. Odkazuje přitom na závěry nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, podle něhož je povinností Pozemkového fondu vydat pozemek určený tak, aby jeho hodnota vyplývající z velikosti, lokalizace a kvality se co nejvíce přiblížila současné hodnotě původního pozemku. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu namítá, že přestože odkázala na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se obdobných případů, Nejvyšší soud věnoval argumentaci stran ocenění pozemku pouze dva odstavce, ve kterých odkázal na svůj rozsudek sp. zn. a některé další rozsudky, s jejími námitkami se nijak nevypořádal ani neuvedl, proč nelze na věc aplikovat závěry uvedené v rozhodnutích sp. zn. a sp. zn. . Jeho rozhodnutí proto považuje za nepřezkoumatelné.

Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" ústavní stížnosti ještě předtím, než dospěje k závěru, že o ní rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy Ústavní soud může zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí ani vrcholem v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů (srov. a y - dále jen "Ústava"). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí soudů. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že soudy porušily její právo na spravedlivý proces, pokud jí ve smyslu zákona o půdě nepřiznaly za odňaté a nevydané zemědělské pozemky náhradu jako za pozemky určené k zastavění. Stěžovatelka v této souvislosti Ústavnímu soudu předkládá vlastní, dle svého názoru jediný možný, a proto správný náhled na danou problematiku, přičemž se vymezuje i ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo její dovolání odmítnuto s tím, že rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu , neboť vychází ze soudní judikatury i judikatury Ústavního soudu a neodporuje ani hmotnému právu.

Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání podle Posouzení obsahu dovolání a v něm obsažených námitek je především věcí úvahy Nejvyššího soudu. Kasační pravomoc Ústavního soudu přichází v úvahu teprve tehdy, pokud by rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 9. 2012, dostupné stejně jako další citovaná judikatura Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Úkolem Ústavního soudu není sjednocovat judikaturu obecných soudů, neboť to přísluší právě Nejvyššího soudu [srov. ustanovení , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)].

V projednávané věci Nejvyšší soud srozumitelně zdůvodnil, proč neshledal potřebu hodnotit závěry odvolacího soudu, vysvětlující důvody pro výši přiznané náhrady, odlišně, když poukázal na skutková zjištění a jim odpovídající judikatorní závěry dovolacího soudu. Spornou otázku poskytnutí náhrad za nevydané pozemky podle § 28a zákona o půdě obdobně jako soud odvolací vyložil v souladu se svojí judikaturou, na niž v odůvodnění usnesení odkázal. Byť se opomněl vypořádat se dvěma judikáty, na něž stěžovatelka v dovolání poukazovala, upozornil na řadu jiných svých rozhodnutí vydaných ve skutkově a právně obdobných věcech. Tvrzená vada tak sama o sobě nemá vliv na přezkoumatelnost rozhodnutí dovolacího soudu.

Nadto jsou stěžovatelkou poukazované závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 31. 5. 2012 založeny na jiných skutkových zjištěních, neboť v něm řešený pozemek byl již před tím, než byl převeden na stát právními předchůdci žalobce, pozemkem stavebním na základě konkrétního stavebního rozhodnutí vydaného příslušným stavebním úřadem. Obdobně i v dalším stěžovatelkou poukazovaném judikátu - usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 9. 2013 - bylo pro posouzení věci rozhodující, že bylo prokázáno, že k faktickému odnětí pozemku došlo až poté, kdy bylo vydáno rozhodnutí o umístění na uvedeném pozemku sídlištního celku, kdy byl o tom už vyhotoven zastavovací plán a bylo rozhodnuto o přípustnosti této stavby.

Na případ stěžovatelky však dopadají závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , v němž Nejvyšší soud dovodil, že pokud byl odebrán zemědělský pozemek, jakým je pole, louka, pastvina apod., náleží náhrada odpovídající jeho tehdejšímu charakteru, který měl v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě (§ 28a zákona o půdě). Ve prospěch oprávněné osoby proto nelze počítat s cenovým navýšením pozemku, k němuž došlo po změně jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu, bez přičinění původního vlastníka.

K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud i v dalších rozhodnutích (viz rozsudek sp. zn. ze dne 21. 2. 2008, rozsudek sp. zn. ze dne 26. 11. 2009, usnesení sp. zn. ze dne 26. 11. 2009, rozsudek sp. zn. ze dne 18. 1. 2012 a další). Rozsudek sp. zn. ze dne 26. 11. 2009 byl podroben přezkumu Ústavním soudem, přičemž Ústavní soud shledal závěry soudů o tom, že pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek, souladné se smyslem a účelem zákona o půdě, takže z tohoto hlediska nemohlo dojít k zásahu do žalobcova legitimního očekávání na nabytí majetku ani do práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a dalších s tím souvisejících práv (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 10. 8. 2010). V uvedeném usnesení se Ústavní soud vyjádřil i k závěrům nálezu

sp. zn.

/N 33/32 SbNU 303), na nějž stěžovatelka odkazuje i v nyní projednávané věci, přičemž poukázal na zcela odlišnou skutkovou podstatu sporu, protože v něm šlo o spor, v němž se žalobce domáhal vydání konkrétního pozemku, nikoliv určení hodnoty jeho nároku. Ústavní soud přezkoumával i další rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v obdobné věci, a to rozsudek sp. zn. ze dne 15. 6. 2011 a ani v tomto případě neshledal porušení žádných ústavních práv stěžovatelů, kteří požadovali vyvlastněné pozemky, za které má být poskytnuta náhrada, ocenit jako pozemky zastavěné (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 15. 3. 2012).

Lze tedy uzavřít, že soudy učinily dostatečná a pro posouzení věci podstatná skutková zjištění a vyvodily z nich i odpovídající právní závěry, které jsou v souladu s podústavním právem, konkrétně se zákonem o půdě i zásadami uplatnitelnými v restitučním řízení. V této souvislosti lze odkázat především na přiléhavé a plně dostačující odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Z uvedeného hlediska nemohlo dojít k zásahu do stěžovatelčina legitimního očekávání na nabytí majetku, protože za odňaté pozemky získala majetkovou hodnotu, která odpovídá dikci zákona. Postupem soudů nemohlo být zasaženo ani do jejího práva na soudní ochranu, neboť jí nebylo upřeno právo domáhat se určení hodnoty svého nároku u nezávislého a nestranného soudu. Samotný neúspěch ve sporu důvod k úspěšné ústavní stížnosti nezakládá.

Vzhledem k uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu