Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1524/2020

28 Cdo 1524/2020-707

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce WBC CAPITAL LTD, se sídlem Suite 13, Oliaji Trade Centre, Francis Rachel Street, Victoria, Seychelská republika, zastoupeného Mgr. Danem Modlitbou, advokátem se sídlem v Praze 6, K Horoměřicům 584/10, proti žalovanému Státnímu fondu kultury České republiky, identifikační číslo osoby: 458 06 985, se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Maltézské náměstí 471/1, zastoupenému Mgr. Evou Zemanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, o zaplacení částky 56 483 664 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2019, č. j. -679, t a k t o :

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 15. 1. 2019, č. j. -633, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 3 540 353 Kč s úrokem z prodlení ve výši 4 % ročně z této částky od 10. 8. 2002 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení dalších 56 483 664 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % ročně z této částky od 22. 10. 1997 do zaplacení a v části, jíž žalobce požadoval úrok z prodlení z částky 3 540 353 Kč v rozsahu přesahujícím 4 % ročně od 10. 8. 2002 do zaplacení (výrok II), dále zastavil řízení co do „příslušenství“ z částky 60 024 017 Kč od 6. 10. 1994 do 21. 10. 1997 (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V).

K odvolání žalobce (do zamítavého výroku II a nákladových výroků IV a V) i žalovaného (do nákladového výroku IV) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2019, č. j. -679, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II částečně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 3 540 353 Kč ve výši 12 % od 24. 3. 1999 do 9. 8. 2002 a ve výši 8 % od 10. 8. 2002 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); v části, kterou soud prvního stupně zamítl žalobu co do úroku z prodlení z částky 3 540 353 Kč ve výši 26 % od 22. 10. 1997 do 23. 3. 1999 a ve výši 14 % od 10. 8. 2002 do zaplacení byl odvoláním napadený rozsudek potvrzen (výrok II rozsudku odvolacího soudu), zatímco v části, jíž byla zamítnuta žaloba v rozsahu 56 483 664 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % od 22. 10. 1997 do zaplacení, jej odvolací soud zrušil, spolu s nákladovými výroky IV a V, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na skutkových zjištěních, že žalobce na základě neplatné smlouvy o nájmu vynaložil prostředky na zhodnocení (rekonstrukci) identifikované nemovitosti ve vlastnictví státu (dům U Černé Matky Boží, v Praze 1), k níž má žalovaný právo hospodaření; vzniklo tím bezdůvodné obohacení, jež je žalovaný povinen vydat ( , , , ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“). Svým posledním rozsudkem soud prvního stupně – poté, kdy s odkazem na ustanovení obč. zák. shledal nedůvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným – vyhověl žalobě co do částky 3 540 353 Kč a ve zbylém rozsahu (56 483 664 Kč) žalobní návrh zamítl. Vycházel přitom ze znaleckého posudku o rozsahu zhodnocení nemovitosti provedenými investicemi, kdy současně zohlednil i zánik části žalobcem uplatňované pohledávky započtením.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 56 483 664 Kč s příslušenstvím, zrušil, shledávaje opodstatněnou námitku žalobce, že závěr stran určení výše zhodnocení nemovitosti provedenými investice je nesprávný a přinejmenším předčasný, neboť znalec (jehož posudek soud takto akceptoval) vycházel z nesprávného předpisu. Dále odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobci – dle ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. – přiznal úroky z prodlení v zákonem stanovené výši 12 % z částky 3 540 353 Kč již od 24. 3. 1999 až do zaplacení; oproti soudu prvního stupně měl totiž za to, že s žalobou a s nárokem, jenž je proti němu uplatňován, se mohl žalovaný seznámit již dne 23. 3. 1999, kdy jeho zástupce nahlížel do spisu (a tedy že nejpozději tímto dnem se stal dluh žalovaného z bezdůvodného obohacení splatným dle § 563 obč. zák.).

Rozsudek odvolacího soudu – v rozsahu měnícího výroku I – napadl dovoláním žalovaný (dále jen jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v naplnění (v dovolání konkretizovaných) hledisek dle ustanovení ; co do dovolacího důvodu ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Konkrétně namítá, že žalobci nelze přiznat úrok z prodlení, neboť jím uplatňované právo na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno (dovolatel zpochybňuje aplikaci ustanovení obč. zák. na posuzovanou věc). Kritizuje i přijatý závěr o prodlení s plněním dluhu z bezdůvodného obohacení, jehož počátek měl by se dle odvolacího soudu odvíjet od okamžiku nahlížení do spisu zástupcem žalovaného (dne 23. 3. 1999), ačkoliv nahlížení do spisu nelze položit naroveň doručení žaloby. Ze spisu se pak ani nepodává, že by snad zástupce žalovaného žalobu skutečně četl, převzal si její stejnopis anebo pořídil její kopii. Nadto v okamžiku zmiňovaného nahlížení do spisu žaloba nebyla určitá a nebyl ani uhrazen soudní poplatek za řízení, přičemž žalobce v této věci již dříve inicioval několik dalších řízení proti žalovanému, které však vždy skončily zpětvzetím žaloby nebo zastavením řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Dovolatel navíc míní, že se do prodlení s plněním dluhu žalobci nemohl dostat i proto, že mu žalobce neposkytl potřebnou součinnost a sám zavinil průtahy v řízení. Ze stejných důvodů dovolatel alternativně spatřuje přiznání úroku z prodlení žalobci rozporným s dobrými mravy. Konečně namítá, že zrušil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta co do částky 56 483 664 Kč se specifikovaným příslušenstvím, měl zrušit jako závislý výrok též – odvoláním nenapadený – vyhovující výrok, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 3 540 353 Kč se specifikovaným příslušenstvím; k tzv. rozštěpení nároku zde dle dovolatele nedošlo. Ze všech těchto důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím výroku I a současně aby jej změnil tak, že „rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje i v žalobě vyhovujícím výroku I“.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně nebyl napaden odvoláním a nabyl samostatně právní moci; nadto žalovaný i rozsah dovolání omezuje toliko na měnící výrok rozsudku odvolacího soudu týkající se příslušenství z přisouzené částky 3 540 353 Kč. Dovoláním žalovaný vesměs polemizuje se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a nenastoluje otázku zakládající přípustnost dovolání. Počátek prodlení odvozuje již od přípisu likvidátora svého právního předchůdce ze dne 21. 10. 1997; tvrzení žalovaného, že se s žalobou seznámil až po jejím doručení, pak dle názoru žalobce koliduje se skutkovým zjištěním o nahlížení zástupce žalovaného do spisu. Žalobce dále odmítá, že by nárok na úroky z prodlení byl v rozporu s dobrými mravy. Navrhuje se odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) – v souladu s bodem 2., čl. II. části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bodem 2., čl. II. části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013; v textu i jen „ “.

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti ( ).

Dovolání je přípustné podle , neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva [otázka určení splatnosti dluhu k vydání bezdůvodného obohacení, potažmo okamžiku, kdy se obohacený coby dlužník mohl dostat do prodlení s jeho splněním], při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. judikaturu dále citovanou).

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení , jež takto provedl bez jednání ( věta první ), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

Jelikož posuzovaný právní poměr účastníků vznikl přede dnem účinnosti , (1. 1. 2014), řídí se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, včetně případných práv a povinností z porušení smlouvy, dosavadními právními předpisy (srov. část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, a 3 ), tj. , , ve znění do 31. 12. 2013; v textu i jen „obč. zák.“.

Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).

Není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (srov. § 563 obč. zák.).

Hmotněprávní jednání účastníka učiněné vůči soudu je účinné také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli; to platí i tehdy, je-li pro platnost hmotněprávního jednání předepsána písemná forma. Ustanovení se použije obdobně (srov. ).

Účastníci a jejich zástupci mají právo nahlížet do soudního spisu, s výjimkou protokolu o hlasování, a činit si z něho výpisy a opisy (srov. ).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal. Bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák.; teprve výzvou k plnění se tak dluh z bezdůvodného obohacení stává splatným a dlužník je povinen splnit jej prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. ). Forma výzvy k plnění není přitom předepsána, je však nutné, aby splňovala obecné náležitosti stanovené v § 34 a násl. obč. zák., a z jejího obsahu musí být zřejmé, že věřitel vyzývá dlužníka k plnění, jehož výše musí být dostatečně určitě specifikována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. ). Za kvalifikovanou výzvu ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu považuje rovněž žalobu, a to v rozsahu, v jakém v ní byl požadavek vyčíslen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. ).

Jelikož je výzva ke splnění závazku adresovaným právním jednáním (úkonem) [srov. např. Fiala, J., Kindl, M. a kol. : Komentář, Praha: Wolters Kluwer, 2009, komentář k ], musí být dlužníkovi doručena, tedy dostat se do sféry jeho dispozice ( obč. zák.); k tomu srov. přiměřeně např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. .

Rozhodovací praxe i literatura se pak shodují, že hmotněprávní jednání (úkon), které učiní účastník řízení vůči soudu, není vůči ostatním účastníkům účinné již ode dne, kdy podání došlo soudu, nebo od okamžiku, kdy bylo projeveno při jednání nebo jiném soudním roku, nýbrž teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli; v případě, že ostatní účastníci nebyli přítomni jednání nebo jinému roku, při němž bylo učiněno ústně, je takové hmotněprávní jednání (úkon) účinné vůči jím dotčenému účastníku od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděl jinak, např. doručením písemného (elektronického) podání soudem, písemným (elektronickým) sdělením soudu, doručením opisu protokolu u jednání nebo přepisu obrazového nebo zvukově obrazového záznamu, oznámením při příštím jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. , Drápal, L., Bureš, J. a kol. I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, komentář k – , marg. č. 5).

Realizaci práva (nikoli povinnosti; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. ) nahlížet do spisu ( ) nelze bez dalšího považovat za okamžik, kdy bylo účastníku doručeno hmotněprávní jednání (úkon) ve smyslu výše uvedené rozhodovací praxe. Nelze přitom ani učinit závěr, že by se tímto způsobem účastník o učiněném hmotněprávním jednání (úkonu) v řízení nutně dozvěděl, nejenom proto, že při realizaci práva nahlížení do spisu – na rozdíl od výše rozhodovací praxí formulovaných způsobů, jimiž může být účastník s obsahem učiněného jednání v řízení seznámen – nesměřuje aktivita soudu k doručení jiným účastníkem učiněného hmotněprávního úkonu [ani vést nemůže, neboť právo nahlížet do spisu je právem účastníků, resp. jejich právních zástupců, které mohou vykonat v libovolném rozsahu].

Závěr odvolacího soudu není proto konformní s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolateli lze přisvědčit v tom, že se do prodlení se splněním dluhu z bezdůvodného obohacení nemohl dostat již dne 24. 3. 1999 (jestliže okolnost, že předchozího dne prostřednictvím svého zástupce realizoval právo nahlížet do spisu, nemohla mít bez dalšího za následek splatnost dluhu z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 563 obč. zák.). Neobsahoval-li dopis likvidátora právního předchůdce žalobce ze dne 21. 10. 1997 (s nímž sám žalobce – na rozdíl od odvolacím soudem přijatých závěrů – spojuje splatnost dluhu) dle soudů nižších stupňů výzvu ke splnění dluhu z bezdůvodného obohacení, stala se žalobcem uplatněná pohledávka splatnou teprve doručením žaloby dne 9. 8. 2002, jak uzavřel soud prvního stupně.

Dovolateli lze přisvědčit také v tom, že aplikace ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. není v posuzované věci zcela přiléhavá. Dané ustanovení dopadá na všechny případy, kde synallagmatický vztah vznikl ze zákona (tedy i na případy vypořádání neplatných smluv) a kde proti sobě stojí nepromlčitelné (typicky vlastnické) právo jedné strany a promlčitelné právo strany druhé (typicky peněžité plnění), přičemž rozhodující pro posouzení (ne)možnosti aplikace ustanovení je okamžik vzniku bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. ); proto se řečené ustanovení prosadí také v případě, kdy proti sobě sice stojí práva zásadně promlčitelná (například právo na vrácení kupní ceny a právo na peněžitou náhradu za předmět koupě, jenž již není možné naturálně vydat), ale v okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení proti sobě stály právo promlčitelné a nepromlčitelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. ).

V posuzované věci však o takový případ nejde. V případě neplatné nájemní smlouvy jsou totiž vzájemně podmíněnými povinnostmi ve smyslu § 457 obč. zák. povinnost „nájemce“ vydat majetkový prospěch, který získal užíváním věci a povinnost „pronajímatele“ vydat majetkový prospěch, nabytý zaplacením nájemného (případně – podle obsahu smlouvy – i prospěch další); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 13/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 37/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V posuzované věci oproti právu žalobce na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého zhodnocením nemovitosti nestojí právo žalovaného, které by nepodléhalo promlčení (například vydání věci). Aplikaci ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. nelze odůvodnit jen tím, že žalovaný nemohl vzniklé obohacení vydat naturálně (neboť se stalo součástí nemovitosti v jeho vlastnictví).

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. věta druhá ).

V tomto směru nepovažuje dovolací soud za opodstatněnou námitku dovolatele, že se odvolací soud dopustil vady řízení, jestliže spolu se zamítavým výrokem soudu prvního stupně nezrušil i vyhovující, odvoláním nenapadený, výrok pod bodem I (jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 3 540 353 Kč s úrokem z prodlení ve výši 4 % od 10. 8. 2002 do zaplacení). Rozhodovací praxe je ustálena v závěru, že využije-li odvolatel (v souladu s dispoziční zásadou) svého práva a proti rozhodnutí o dělitelném plnění podá odvolání jen zčásti (svůj odvolací návrh kvantitativně ohraničí jen na část plnění, o němž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto), dochází k tzv. rozštěpení původně jediného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. ; z literatury např. Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol. . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, 1627 s.; , nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1935- 1936 a str. 1694). Výrok se samostatným skutkovým základem pak není výrokem závislým (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. ), a proto ani odvoláním nenapadený vyhovující výrok soudu prvního stupně (jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 3 540 353 Kč s úrokem z prodlení ve výši 4 % ročně z této částky od 10. 8. 2002 do zaplacení) není výrokem závislým na výroku zamítavém, pročež odvolací soud nepochybil, jestliže odvoláním nenapadený vyhovující výrok, jenž nabyl samostatně právní moci, nepřezkoumával a svým rozhodnutím jej tedy nezrušil ani nezměnil.

Uvedený závěr je důsledkem dispoziční zásady, z jejíhož uplatnění kromě jiného vyplývá, že odvolací soud věc projedná v mezích, v nichž se odvolatel domáhá přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně; určením rozsahu napadení rozhodnutí soudu prvního stupně odvolatel nejen vymezuje, ohledně jakých výroků rozhodnutí soudu prvního stupně nastane suspensivní účinek odvolání, ale současně stanoví meze, v nichž je odvolací soud oprávněn a povinen (po stránce kvantitativní) rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. ); v posuzované věci žalovaný podal odvolání toliko proti nákladovému výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalobě vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně proto nabyl samostatně právní moci.

Za vadu řízení ohrožující správnost napadeného rozhodnutí jest ovšem nutno považovat ten postup odvolacího soudu, kdy výrokem pod bodem I rozhodl také o úroku z prodlení z částky 3 540 353 Kč za dobu od 22. 10. 1997 do 9. 8. 2002, byť o této části řízení nebylo soudem prvního stupně rozhodováno. O zaplacení částky 60 024 017 Kč s příslušenstvím (ve zbytku byla již dříve žaloba pravomocně zamítnuta) bylo soudem prvního stupně rozhodnuto tak, že výrokem pod bodem I žalobě vyhověl co do částky 3 540 353 Kč s úrokem z prodlení ve výši 4 % ročně z této částky od 10. 8. 2002 do zaplacení, výrokem pod bodem II zamítl žalobu co do částky 56 483 664 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % od 22. 10. 1997 do zaplacení a dále co do úroků z prodlení z částky 3 540 353 Kč ve výši přesahující 4 % od 10. 8. 2002 do zaplacení, a výrokem pod bodem III řízení zastavil ohledně příslušenství z částky 60 024 017 Kč od 6. 10. 1994 do 21. 10. 1997; rozhodnutí o úroku z prodlení z částky 3 540 353 Kč od 22. 10. 1997 do 9. 8. 2002 tedy chybí (ze spisu se přitom nepodává, že by o této části předmětu řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto jindy, např. doplňujícím usnesením). Za této situace již pojmově nemohlo být ani podáno odvolání do této části předmětu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2, pod č. C 123).

Veden výše uvedenými závěry (jež jsou pro rozhodnutí o dovolání relevantní a postačující, i se zřetelem na nyní vymezený předmět dovolacího řízení) se Nejvyšší soud dalšími námitkami dovolatele (zejm. co do aplikovatelnosti korektivu dobrých mravů, absence prodlení dlužníka z důvodu tvrzeného prodlení věřitele, či jde-li o komplexní posouzení otázky promlčení uplatněného práva na vydání bezdůvodného obohacení) pro jejich nadbytečnost či předčasnost již nezabýval.

Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem [jde-li o dovoláním vytčenou otázku splatnosti dluhu z bezdůvodného obohacení, potažmo určení okamžiku, kdy se obohacený coby dlužník mohl dostat do prodlení s jeho splněním] správné není a uplatněný dovolací důvod ( ) byl tudíž naplněn.

Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku pod bodem I zrušil ( ) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věta první ).

V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí ( , ).

V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ( , věta druhá, ).

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 3. 2021

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu