Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3927/2020

26 Cdo 3927/2020-350

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Bytového družstva XY, se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, proti žalované B. M., bytem XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Tomanem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 451/11, o určení výše nájemného z bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. června 2020, č. j. -271, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. června 2020, č. j. -271, potvrdil rozsudek ze dne 27. června 2019, č. j. -225, jímž Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) určil, že nájemné z

„bytu č. 27 v domě č. p. XY, č. or. 10, na ulici XY, v obci XY, katastrální území XY“

(dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), počínaje dnem 21. března 2016 činí 5.332,- Kč měsíčně, a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Dovolání žalované (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle ( , , ve znění po novele provedené – dále opět jen „ “).

V rozsudku ze dne 26. února 2020, sp. zn. , Nejvyšší soud dovodil, že pronajímatel není vázán 20 % limitem pro zvyšování nájemného ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) pouze v případech stanovených v přechodném ustanovení o. z. Z jazykového i logického výkladu přitom vyplývá, že k naplnění skutkové podstaty tohoto ustanovení je zapotřebí, aby nájemné bylo stanoveno na základě jiného právního předpisu, tj. na základě , o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen „ “), anebo dříve podle jiného právního předpisu; další podmínka v tomto ustanovení upravena není. Bylo-li však nájemné určeno ujednáním pronajímatele a nájemce, pak bez ohledu na to, zda jeho výše byla v souladu např. s , výjimka stanovená v ustanovení o. z. se neuplatní a při zvyšování nájemného musí pronajímatel respektovat limit stanovený v o. z.

V posuzovaném případě dovolatelka užívá předmětný byt na základě dohody o užívání bytu uzavřené dne 12. července 1990 mezi ní a Podnikem bytového hospodářství Ostrava 3, s. p.; doposud se takto založený nájemní (původně užívací) vztah nezměnil. Dovolatelka platí na nájemném (bez ohledu na měnící se úhradu za služby) částku 2.204,- Kč měsíčně. Za této situace postupoval odvolací soud v intencích výše citovaných závěrů, dovodil-li, že nájemné v předmětném bytě bylo regulováno, a proto se při jeho zvyšování neuplatní ve smyslu § 3074 odst. 2 o. z. limit stanovený v § 2249 odst. 1 o. z. Podle zjištěného skutkového stavu, jenž je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, šlo o nájemní vztah vzniklý již v roce 1990 a účastníci jinou (novou) nájemní smlouvu k předmětnému bytu neuzavřeli. Výši nájemného z bytu tak určovala původně ještě , o úhradě za užívání bytu a za služby spojené s užíváním bytu (dále jen „ “), kterou posléze nahradila , jež se podle svého vztahovala i na nájmy vzniklé před 1. lednem 1994. Jestliže tedy nájemné z bytu bylo stanoveno na základě jiného právního předpisu a tudíž podléhalo regulaci, pak jsou naplněny podmínky vymezené v o. z. Nájemné totiž bylo jako regulované skutečně určeno na základě jiného právního předpisu (původně ještě a posléze ) a nikoli ujednáním stran či rozhodnutím soudu (viz o. z.). Proto se ustanovení o. z., včetně tam uvedeného 20% limitu pro zvýšení nájemného, v tomto případě neuplatní. Dovolatečin odkaz na právní závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu z 26. února 2020, sp. zn. , je bezpředmětný, neboť v této věci šlo o nájemní vztah založený smlouvou uzavřenou až v roce 2005. Na v této době vzniklé nájemní vztahy se však regulace nájemného již nevztahovala a ujednání o jeho výši záviselo výhradně na vůli stran. Pokud se účastníci i přesto, tedy při možnosti sjednání tzv. tržního nájemného, dohodli na nájemném, jehož výše odpovídala (či následně , o jednostranném zvyšování nájemného – dále jen „ “), byl pronajímatel při jeho zvyšování omezen limitem stanoveným v o. z., jelikož původní ujednání bylo projevem smluvní volnosti. S přihlédnutím k řečenému lze tudíž uzavřít, že odvolací soud se při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Dále dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k řešení také otázku, zda při určování výše nájemného lze zohlednit vysoký věk nájemce.

V poměrech právní úpravy obsažené v ustanoveních až 4 , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), se soudní praxe ustálila v názoru, že pro určení (změnu) nájemného z bytu (konstitutivním) rozhodnutím soudu (pro futuro) je rozhodující jen to, že takto stanovená výše nájemného respektuje vůli žalobce vyjádřenou v žalobním návrhu (soud je omezen žalobním návrhem v tom smyslu, že jej nemůže překročit) a jím vymezený předmět řízení (soud nesmí z podnětu žaloby na zvýšení nájemného rozhodnout o jeho snížení a naopak z podnětu žaloby na snížení nájemného rozhodnout o jeho zvýšení) a odpovídá podmínkám na trhu s byty, které v době podání žaloby panovaly v místě, kde se předmětný byt nachází (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 21. dubna 2015, sp. zn. , a z 18. listopadu 2015, sp. zn. ). Sociální poměry nájemce pak na obvyklou výši nájemného vliv nemají (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. března 2016, sp. zn. , či z 23. března 2016, sp. zn. ). Není pak důvod, aby se tyto závěry neuplatnily i v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014.

Z řečeného vyplývá, že navzdory opačnému přesvědčení dovolatelky byla takto nastolená otázka dovolacím soudem již dříve vyřešena tak, že při určování výše nájemného z bytu je rozhodující pouze vůle žalobce vyjádřená v žalobě a konkrétní podmínky na trhu s byty v daném místě a čase. Jestliže tedy odvolací soud vycházel toliko z žalobního petitu a žalobcem předložených nájemních smluv, které prokazovaly výši nájemného placeného v dalších jím vlastněných bytech, neodchýlil se od výše citovaných judikatorních závěrů; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe, neboť nájemcův věk, stejně jako jeho zdravotní a sociální poměry na výši obvyklého nájemného vliv nemají.

Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozhodnutí „v plném rozsahu“, tedy jakoby i jeho nákladový výrok. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.

Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání přípustným podle , a proto je podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 3. 2021

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu