Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 99/2021

30 Cdo 99/2021-149

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce S. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2020, č. j. , 178/2020-121, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně částečným rozsudkem pro uznání ze dne 30. 1. 2020, č. j. -78, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 3. 3. 2020, č. j. -90, uložil žalované zaplatit žalobci částku 150 000 Kč s příslušenstvím a zaslat mu písemnou omluvu.

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil tento rozsudek soudu prvního stupně tak, že se rozsudek pro uznání nevydává.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle , 2 , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II ), dále jen „ “, odmítl jako nepřípustné.

Přípustnost dovolání žalobce odvozuje ze skutečnosti, že se odvolací soud při řešení otázky, zda má soud povinnost vydat rozsudek pro uznání, nesplní-li žalovaný podmínky tzv. kvalifikované výzvy podle při současné absenci vážného důvodu ve smyslu , měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu reprezentované zejména nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , a dále rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. , a usneseními téhož soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. , a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. . Napadené rozhodnutí pak dle názoru dovolatele vychází z nesprávného právního posouzení věci týkajícího se splnění podmínek, za nichž má žalobce podle a právo na vydání rozsudku pro uznání. V posuzovaném případě totiž žalovaná v reakci na výzvu soudu prvního stupně vycházející z uvedla ve vztahu k nároku, o němž soud prvního stupně posléze rozsudkem pro uznání rozhodl, pouze to, že nemá k dispozici spisový materiál potřebný pro posouzení důvodnosti žalobcova nároku, a proto, aniž by uvedla jakékoliv skutečnosti na svoji obranu či důkazy prokazující její tvrzení, jej navrhla zamítnout. Bez toho, aby zde byl dán vážný důvod, pro který žalovaná nemohla zmíněné kvalifikované výzvě soudu prvního stupně včas vyhovět, tedy její vyjádření požadavky, jež jsou na toto vyjádření kladeny, nesplnilo, a to tím spíše, když žalobce, který je důchodového věku a trpí dlouhodobými zdravotními problémy, veškeré relevantní podklady vztahující se k předmětnému nároku (a zahrnující i materiály z příslušného spisu) žalované v rámci jeho předběžného uplatnění sám poskytl, zatímco žalovaná, jež je státem povolaným k ochraně základních práv a svobod, potřebnou aktivitu směřující k jeho získání nevyvinula.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že vydání rozsudku pro uznání na základě fikce předvídané a představuje institut, s nímž je nutné, vzhledem k jeho potenci intenzivně zasáhnout do procesních práv žalovaného, zacházet velmi citlivě (srov. nález pléna ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 211/2016 Sb., a dále např. nálezy ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. , ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , a ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. ). Ačkoli dikce citovaných ustanovení v zásadě neponechává rozhodujícímu soudci prostor pro uvážení při jejich aplikaci, obecná pravidla spravedlivého procesu a ústavní kautely pramenící z d musí být i v takovém případě respektovány, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale též přístup k soudu. Jelikož je účelem fikce uznání žalobního nároku ve smyslu zvýšení efektivity a zrychlení soudního řízení v případech, v nichž se žalovaný pokouší o procesní obstrukce nebo je pasivní, obnáší zmíněná zdrženlivost při využívání předmětného institutu především důkladné posouzení otázky, zda okolnosti případu nenasvědčují tomu, že se o zaviněné zdržování postupu soudu či celkovou pasivitu ze strany žalovaného nejedná. Je-li z chování účastníka, jenž jinak není procesně nečinný a nemaří řádné projednání věci soudem, zřejmé, že se žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace neslučitelnou se zásadami, na nichž stojí , a tím i s principy spravedlivého procesu. K těmto závěrům se přihlásil také Nejvyšší soud, a to např. ve svých rozsudcích ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. , a ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. , a v usneseních ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. .

V dané věci bylo žalované dne 21. 5. 2019 doručeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. 5. 2019, č. j. -20, jehož prostřednictvím byla žalovaná podle ustanovení vyzvána, aby se do 40 dnů od jeho doručení písemně vyjádřila k žalobě, kterou žalobce vůči ní uplatnil dva samostatné nároky představované jednak finančním zadostiučiněním ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným rozhodnutím o zajištění peněžních prostředků na jeho bankovních účtech a jednak finančním zadostiučinění ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím a omluvou za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým trváním tohoto zajištění. Žalovaná poté na podanou žalobu zareagovala předložením dohody uzavřené dne 23. 5. 2019 mezi Ministerstvem spravedlnosti a Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, podle níž bude v řízení za stát vystupovat zmíněný úřad (doručeno soudu prvního stupně dne 27. 5. 2019), a dále svým podáním ze dne 14. 6. 2019, v němž (neúspěšně) navrhla, aby řízení o vzneseném nároku bylo z důvodu hospodárnosti spojeno s řízeními, která o obdobných nárocích dalších osob vztahujících se k témuž zajištění peněžních prostředků u soudu prvního stupně rovněž probíhají. Na obdrženou výzvu vycházející z pak žalovaná zareagovala podáním ze dne 27. 6. 2019, v jehož úvodu vyjádřila svůj odmítavý postoj k celé žalobě. Zároveň uvedla, že již v rámci mimosoudního projednání věci žalobci sdělila, že jeho požadavek považuje za nedůvodný, neboť ve věci není dán „již první předpoklad odpovědnosti státu, a to odpovědnostní titul“. Na toto sdělení žalovaná odkázala i v rámci své reakce na výzvu soudu. Své stanovisko žalovaná následně dále rozvedla tak, že ve vztahu k té části žaloby, jež se týká zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím vážící se k tvrzenému nezákonnému rozhodnutí, není splněna podmínka spočívající ve zrušení tohoto rozhodnutí pro jeho nezákonnost. Ohledně zbývajícího nároku dovozovaného z nesprávného úředního postupu žalovaná uvedla, že příslušný procesní spis, jenž je nezbytný pro posouzení důvodnosti nároku, dosud „nemohla mít a stále nemá k dispozici“, neboť se nacházel u Nejvyššího soudu a nyní je u Vrchního soudu v Praze, kde probíhá další řízení ve věci (což současně doložila sdělením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 1. 2019). Žalované proto nezbývá, než „tvrzený odpovědnostní titul i vznik nemajetkové újmy sporovat“.

Dospěl-li odvolací soud na základě uvedených skutečností k závěru, že postup žalované v předmětném řízení znaky lhostejné či úmyslně obstrukční pasivity, na kterou fikce uznání podle dopadá, nenaplňuje, je jeho závěr s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu v souladu. Stejně je tomu i ve vztahu k žalobcem zdůrazněné okolnosti, podle které žalovaná měla možnost seznámit se s žalobním požadavkem ještě před vydáním tzv. kvalifikované výzvy ( ). Ta totiž není při úvaze soudu o podmínkách pro vydání rozsudku pro uznání ( ) sama o sobě důvodem k závěru o obstrukčním jednání žalované, jak plyne např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. .

Při respektu k principu rovnosti účastníků řízení ( d a ) a práva na spravedlivý proces ( d) pak závěr o naplnění zmíněných podmínek nelze bez dalšího činit závislým ani na charakteru žalovaného subjektu či na věku a zdravotním stavu žalobce, jak je v dovolání rovněž dovozováno. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že z judikatury Ústavního soudu plyne, že na stát jako účastníka v soudním řízení je nutné klást vyšší požadavky, co se týká akceptovatelnosti jeho některých procesních postupů a obrany, zvláště je-li pasivně legitimován v řízení o náhradě škody (újmy), již měl při výkonu své činnosti způsobit. Stát jako subjekt sui generis, při hodnotách, na nichž je založen a v jeho vrchnostenském postavení, přitom musí vystupovat jako „vzor“ pro své občany, a to i tehdy, mělo-li by to být na úkor jeho eventuálního úspěchu v soudní při (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. , nález ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. , nález ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , nález ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. nebo nález ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. ). Tento závěr nicméně našel svého uplatnění vždy v situaci, kdy stát svým procesním úkonem (spočívajícím ve vznesení námitky promlčení) docílil zamítnutí žaloby poškozené osoby, tedy následku, který se vzhledem k okolnostem případu jevil jako přespříliš tvrdý a nespravedlivý. V posuzovaném případě však takovýto negativní následek žalobce nepostihuje, vede-li nevydání rozsudku pro uznání pouze k tomu, že soud nyní v dalším řízení a po zjištění všech rozhodných skutečností, jež vyplynou z provedeného dokazování, zhodnotí, zda je vznesený nárok skutečně dán či nikoliv.

Pro úplnost je třeba dodat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která žalobce v dovolání výslovně poukázal, vycházejí z odlišných skutkových okolností, za nichž byl rozsudek pro uznání vydán. Zatímco rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10.2018, sp. zn. , řešil situaci, kdy mezi skutkovým vylíčením uplatněného nároku (žalobkyní tvrzenou újmou) a žalobním petitem (požadavkem na zaplacení náhrady za nemajetkovou újmu) byl zjištěn tak zjevný nepoměr, že bylo třeba uzavřít, že jde o zřejmě bezúspěšné uplatnění práva, což znemožňovalo využít v rámci přípravy jednání postup podle a nebyly tak tedy splněny ani podmínky pro následné vydání rozsudku pro uznání podle , usnesení ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. , mířilo na případ, kdy se žalovaný ve věci písemně vyjádřil až po marném uplynutí soudem stanovené lhůty, a usnesení ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. , na situaci, kdy se žalovaný stát k žalobě nevyjádřil ani poté, co mu byla k jeho žádosti odůvodněné obtížemi provázejícími provedené personální změny u příslušné organizační složky lhůta k podání tohoto vyjádření soudem prodloužena.

Lze tedy uzavřít, že odvolací soud se svým řešením výše uvedené otázky procesního práva od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ve smyslu neodchýlil.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, kterým bude řízení u něho skončeno ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 3. 2021

Mgr. Vít Bičák předseda senátu