Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3772/2018

28 Cdo 3772/2018-161

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Z. B.,nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 44.083.680 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2017, č. j. -103, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 3. 3. 2017, č. j. -64, uložil žalované zaplatit žalobci 44.083.680 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení dalších 155.103.877 Kč i zbytku příslušenství, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobce požadoval zaplacení celkem 199.187.557 Kč s příslušenstvím coby finanční náhrady za odňaté a nevydané pozemky ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Soud prvního stupně dovodil, že žalobce je nositelem restitučního nároku ve smyslu právě citovaného předpisu, na nějž již obdržel částečné plnění v podobě náhradních pozemků. Rozsah dosud neuspokojené části tohoto nároku stanovil soud na základě premisy, že všechny pozemky odňaté právním předchůdcům žalobce měly v době přechodu na stát stavební charakter. Při vyčíslení jejich hodnoty se ovšem soud odchýlil od , o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění (dále jen „ “), neboť v duchu recentní judikatury Ústavního soudu pokládal náhradu stanovenou podle tohoto předpisu za nepřiměřeně nízkou. Soud proto vyšel ze současné hodnoty pozemků stanovené na základě , k provedení zákona o oceňování majetku (oceňovací vyhláška), ve znění účinném v době rozhodování soudu. Vycházel-li zákonodárce v rámci tvorby z tehdy účinného cenového předpisu, je logické opřít se při kvantifikaci náhrady, jejíž výše byla oproti textu právní úpravy modifikována s ohledem na změnu hospodářských poměrů, o aktuálně účinnou oceňovací vyhlášku.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2017, č. j. -103, rozsudek soudu prvního stupně napadený odvoláním obou účastníků ve výrocích I. i II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. jej změnil, neboť na rozdíl od obvodního soudu aplikoval , (dále jen „ “), přiznal žalobci plnou náhradu vynaložených nákladů řízení (výrok II.) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud podrobně citoval nález Ústavního soudu sp. zn. a na jeho základě uzavřel, že by peněžitá náhrada vypočtená podle nebyla v posuzované věci (i s ohledem na liknavý přístup žalované k uspokojování restitučního nároku žalobce) přiměřená. Jsou tudíž dány předpoklady pro odchýlení se od právě citovaného oceňovacího předpisu. Požadavek žalobce na přiznání plnění odpovídajícího tržní ceně není opodstatněný, neboť takový postup by nedosahoval rozumné rovnováhy mezi právem žalobce na náhradu a obecným zájmem v podobě ekonomické únosnosti vypořádání historických křivd. Aproboval proto použití (včetně všech „indexů a koeficientů“), a tedy rovněž výši náhrady, k níž soud prvního stupně na základě tohoto předpisu dospěl.

Toto rozhodnutí napadla dovoláním v potvrzující části výroku I. (podle obsahu dovolání pouze v té jeho části, jíž byl potvrzen první výrok rozhodnutí obvodního soudu) a ve výrocích II. i III. žalovaná, jež poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž se podle jejího názoru podává, že je při vyčíslování náhrady poskytované oprávněným osobám v režimu zapotřebí vycházet z tohoto předpisu a že ani výklad vstřícný vůči restituentům nesmí vést k překročení zákonného rámce částečného zmírňování majetkových křivd. Přiznání vyšší náhrady, než umožňuje , tak zakládá odklon od ustálené judikatury dovolací instance.

Pakliže Ústavní soud v nálezu sp. zn. dovodil, že finanční náhrada vyplácená v režimu může být podle okolností přiměřeně zvýšena, vytvořil tím celou řadu dosud neřešených otázek: konkrétně jakým způsobem přiměřenost náhrady dosáhnout; zda se má stát základem její kalkulace jiný cenový předpis; zda je třeba k přecenění restitučního nároku přistupovat s ohledem na plynutí času v každém případě, nebo pouze výjimečně tam, kde jsou dány další speciální podmínky; zda tím není založeno nerovné postavení oprávněných osob, které obdržely náhradu dle doslovného výkladu , a těch, jimž by měla náležet náhrada dle cen aktuálních; zda je při vyplácení peněžité náhrady namístě zohledňovat již poskytnutou náhradu naturální představovanou náhradními pozemky; a jaký vliv na stanovení výše náhrady má skutečnost, že byl pozemek vydaný jako náhradní žalobcem převeden na třetí osobu za cenu o řád vyšší.

V poměrech aktuální kauzy žalovaná zdůrazňuje, že žalobcem nebyly tvrzeny a prokazovány žádné mimořádné okolnosti, jež by opodstatňovaly navýšení příslušné peněžité náhrady. Údajná přílišná délka uspokojování restitučního nároku žalobce takovou významnou skutečností být nemůže, jelikož sama existence tohoto nároku byla po dobu 10 let právně sporná (soudy se rozcházely v názoru, zda nezanikl podle a 7 ) a žalobce se nikdy neúčastnil veřejných nabídek. Soudy rovněž dostatečně nereflektovaly ochotu, s níž žalovaná žalobci poskytla peněžitou náhradu v rozsahu odpovídajícím

Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku I. a ve výrocích II. a III., jakož i rozsudek soudu první instance ve výrocích I. a III. a věc Obvodnímu soudu pro Prahu 3 vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž reagoval na předloženou dovolací argumentaci, a navrhl, aby Nejvyšší soud dotčený opravný prostředek zamítl.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 10. 2019, č. j. -150, řízení o dovolání přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu (výrok I.) s návrhem, aby Ústavní soud zrušil část znějící „stanovené podle “ (výrok II.), a odložil vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2017, č. j. -103, ve výroku I., pokud jím byl potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 3. 2017, č. j. -64, a v akcesorických výrocích II. i III. do právní moci rozhodnutí o dovolání v této věci.

Nálezem pléna ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. , Ústavní soud řečený návrh Nejvyššího soudu zamítl. V odůvodnění svého judikátu vyložil, že setrvává na závěru o možnosti ústavně konformního výkladu sporného ustanovení Dodal ovšem, že není úkolem Ústavního soudu, aby obecným soudům určoval konkrétní postup, jímž mají dospět k přiměřené výši náhrady. Zdůraznil, že finanční náhrada nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny, má nicméně umožnit odčinění nebo zmírnění křivd tak, jako by tomu bylo při vydání věci. Touto myšlenkou vedené určování přiměřené a rozumné výše náhrady je prismatem ústavního pořádku dostatečné pro vyloučení porušování ústavně zaručených práv jednotlivců. Bližší podoba určování výše náhrady závisí na zobecnění specifik jednotlivých případů, k němuž na úrovni běžného zákona není Ústavní soud povolán. Upřesňování obecných zákonných pravidel výkladem, případně vyplňování mezer v zákoně, je na podkladě jednotlivých případů na úrovni obyčejného zákona úlohou obecných soudů. Ústavní soud připomněl, že nosnými částmi odůvodnění nálezu sp. zn. i samotného nálezu sp. zn. , jimiž byl proveden ústavně souladný výklad pro tuto věc relevantních ustanovení , jsou podle y vázány všechny orgány i osoby, tedy rovněž Státní pozemkový úřad.

Nejvyšší soud proto předně v souladu s , větou druhou, rozhodl o pokračování v dovolacím řízení s ohledem na odpadnutí překážky, pro niž bylo toto řízení přerušeno.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je přípustné pro dovolatelkou předestřenou otázku, jak stanovit přiměřeně zvýšenou finanční náhradu ve smyslu za pozemky, které se oprávněné osobě nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek.

V souladu s platí, že pokud daný předpis nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle Judikatura, jejíž trvající relevanci jednomyslně stvrdilo plénum Ústavního soudu v nálezu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. , však dovozuje, že peněžitá náhrada za nevydané pozemky podle vypočtená v souladu s a představuje pouhý základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena. Náhradní plnění totiž musí být poskytnuto ve výši, jež bude s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná (viz zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. , bod 48, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. ).

Dovolací soud zdůrazňuje, že tyto závěry nejsou v rozporu s jeho dřívější judikaturou, na niž dovolatelka odkazuje, neboť v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. , a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. , respektive jeho usneseních ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. , ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. , a ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. , byl pouze reprodukován obsah , a to navíc při výkladu problematiky oceňování odňatých nemovitostí nebo poskytování naturální náhrady. Ustanovení přitom zůstává nadále platnou a účinnou součástí českého právního řádu; v souladu se závazným právním názorem Ústavního soudu nicméně v současnosti – s ohledem na vývoj cenových poměrů ode dne účinnosti – stanoví jen základ finanční náhrady, jenž může být odpovídajícím způsobem zvýšen. Toliko v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. , byla možnost odchýlení se od cen zjištěných v souladu s a při výpočtu peněžité náhrady podle výslovně negována; právě toto usnesení však zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. . Konečně žalovanou citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. , a ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. , v obecné rovině akcentují, že vymezování rozsahu majetkových restitucí náleží demokraticky zvolenému zákonodárci a že není úlohou moci soudní, aby jím stanovený rámec restitučního procesu překračovala. Ani tyto zásady však podle závazného náhledu Ústavního soudu nebrání shora zmiňovanému navýšení peněžité náhrady poskytované dle (viz nález Ústavního soudu sp. zn. , bod 70).

Konkrétní kritéria pro adekvátní zvýšení finanční náhrady za nevydané pozemky však dosud byla vymezována toliko negativně v tom smyslu, že byl reprobován výpočet podle , k provedení zákona o oceňování majetku (oceňovací vyhláška), jenž – v kontextu tehdy řešeného případu – vedl ke stanovení 29krát vyšší náhrady než postup podle (srovnej již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. a také usnesení téhož soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. ). Rozhodovací praxe současně akcentovala, že výše náhrady nemusí odpovídat aktuálním tržním cenám odňatých nemovitostí (srovnej opět nález pléna Ústavního soudu sp. zn. , bod 64).

Při řešení problematiky přiměřeného zvýšení náhrady vypočtené podle a vychází Nejvyšší soud z premisy, že si nelze vystačit s vágními měřítky rozumnosti a přiměřenosti se zřetelem ke všem okolnostem případu. Stanovení jednoznačného mechanismu zjišťování rozsahu předmětného náhradního plnění je důležité pro soudní praxi, která v tomto směru vykazuje znaky neakceptovatelné divergence, ale je ještě významnější pro postup Státního pozemkového úřadu, jemuž vyplácení peněžních náhrad náleží primárně, a jenž by tak měl být zásadně schopen restituční nároky uspokojovat bez nutnosti vedení soudního řízení. Představa, že by tento orgán prováděl v každé jednotlivé věci posouzení skutkových specifik případu a následně by uplatněním volné úvahy stanovil konkrétní částku v širokém intervalu mezi cenou podle a aktuální tržní hodnotou odňatých statků, se (nehledě na vázanost tohoto úřadu nosnými důvody judikátů Ústavního soudu) jeví jednak zcela iluzorní a jednak nežádoucí z hlediska konzistence a předvídatelnosti postupu orgánů veřejné moci.

Dovolací soud proto dospívá k závěru, že je zapotřebí vytvořit postup, jehož v podstatě mechanickou aplikací bude možné vyčíslit zvýšenou náhradu ve smyslu , která bude v obecné rovině pokládána za přiměřenou a bude dále navyšována, či naopak snižována toliko ve výjimečných případech. Za tím účelem je nezbytné stanovit koeficient, jímž budou s ohledem na změny tržních poměrů, jež nastaly po účinnosti , násobeny ceny nemovitostí vyplývající z Jeví se racionální, aby tento koeficient odrážel míru inflace, a vyrovnával tudíž ztrátu hodnoty peněz, k níž došlo ode dne účinnosti do současnosti. Vynásobení náhrad stanovených podle takovým koeficientem zajistí, že se oprávněným osobám dostane peněžitého plnění, jímž budou moci své potřeby uspokojit v obdobné míře, jako kdyby obdržely v roce 1991 kompenzaci odpovídající v souladu s Takto kvantifikované náhradní plnění bude zároveň alespoň částečně reflektovat zákonodárcem (v ) projevenou vůli ohledně míry, v níž mají být historické majetkové křivdy při poskytování peněžité náhrady podle zmírněny.

Nejvyšší soud vycházel z Českým statistickým úřadem publikovaných údajů o meziročních mírách inflace v České republice v letech 1991 až 2021 (https://www.czso.cz/documents/10180/123502879/32018120_0304.pdf/), jež pokládal za obecně známé skutečnosti ( ), a následujícím postupem odvodil vztah pro výpočet kumulované míry inflace za sledované období („xn“ označuje cenu zboží v roce „n“, „in“ značí procentní míru inflace v roce „n“ a „icum“ vyjadřuje kumulovanou procentní míru inflace mezi lety 1991 a 2021):

Aplikací posledně zmíněné operace na data Českého statistického úřadu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že kumulovaná míra inflace mezi lety 1991 a 2021, tj. od počátku roku 1991 do konce roku 2020, činila 439 %. Z toho vyplývá, že koeficientu pro násobení cen dle by v roce 2021 bylo namístě přiřadit hodnotu 5,39. V rámci obecného principu vstřícnosti k oprávněným osobám při výkladu a aplikaci restitučních předpisů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2018, či nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. , bod 12, a ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. , bod 36), jakož i snahy o stabilizaci hodnoty koeficientu pro období několika příštích let, v nichž lze očekávat pokračování inflačního vývoje, nicméně dovolací soud dotčenému koeficientu přiřadil hodnotu nejblíže následujícího celého čísla, tj. čísla 6 (pod vlivem výkladového principu in favorem restitutionis Nejvyšší soud rovněž zjišťoval kumulativní míru inflace od počátku roku 1991, přestože nabyl účinnosti až v průběhu tohoto roku). Za přiměřenou a rozumnou finanční náhradu podle lze tedy v současné době pokládat peněžité plnění ve výši šestinásobku cen odňatých nemovitostí stanovených v souladu s (ve znění ).

Toto navýšení základní hodnoty náhrad vyplývajících z a je namístě provést ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu , tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku. Zjištění dalších mimořádných okolností, ať již na straně oprávněné, či povinné osoby, není pro provedení shora popsaného zvýšení nezbytné. Specifika konkrétního případu mohou nicméně zcela výjimečně opodstatňovat odchýlení se od vypočtené hodnoty v tom nebo onom směru.

Pro účely nyní posuzované kauzy z uvedeného tudíž vyplývá, že dovolatelkou akcentovaná absence mimořádných okolností nevylučuje zvýšení žalobcem požadované finanční náhrady shora popsaným způsobem. Posouzení, zda žalovanou předestřené skutečnosti zakládají důvod k výjimečné modifikaci zvýšené hodnoty finanční náhrady ve smyslu , ponechává Nejvyšší soud na uvážení soudů nižších stupňů v dalším řízení.

K argumentaci nerovností oprávněných osob, z nichž některé již obdržely náhradu podle doslovného výkladu , odkazuje dovolací soud na (nosné, a tedy podle y závazné) úvahy Ústavního soudu vyslovené v bodě 79 nálezu , dle nichž zmírňování majetkových křivd trvá již 30 let na základě ne vždy zcela vhodné právní úpravy, a v praxi proto nelze plně očekávat, že rozhodnutí o přiznání restitučních nároků budou v každém případě naprosto přesně odpovídat abstraktní zásadě rovnosti, jejíž porušení je obecně závažným ústavněprávním nedostatkem. I vzhledem ke složitosti a časové náročnosti zákonodárného procesu, zvláště v citlivých restitučních otázkách, nelze očekávat, že oprávněným osobám budou přiznány naprosto stejně adekvátní náhrady v roce 1991 i v roce 2021.

Akcentuje-li dovolatelka skutečnost, že byla křivda způsobená právním předchůdcům žalobce zčásti odčiněna převodem odpovídajících náhradních pozemků, je třeba podotknout, že tento fakt soudy nižších stupňů do svých úvah promítly a přiznanou peněžitou náhradu ponížily o cenu nemovitostí, jež byly takto žalobci vydány. V naznačeném směru tedy nelze odvolacímu soudu ani soudu prvního stupně vytknout žádné pochybení. Cena, za niž žalobce vydané nemovitosti následně odprodal, je pro účely předmětného řízení irelevantní, neboť náhradní pozemky převáděné podle se záměrně ohodnocují podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti daného předpisu (ke smyslu této fixace cenové hladiny viz blíže rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. , ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. , a ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. ).

Jelikož nicméně způsob, jakým Městský soud v Praze vyčíslil peněžitou náhradu ve smyslu , neodpovídá výkladu podanému nyní Nejvyšším soudem, nezbylo než konstatovat nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem ( ) a přikročit ke zrušení napadeného rozsudku potud, pokud bylo jeho výrokem I. potvrzeno částečné vyhovění předmětné žalobě, a v akcesorických výrocích II. i III. o nákladech řízení. Dovolací soud současně zrušil též rozsudek soudu prvního stupně, jenž se opírá o stejné právně-kvalifikační úvahy, ve výroku I. i nákladovém výroku III. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( a 2 ).

Soudy nižších stupňů jsou podle , části věty první za středníkem, ve spojení s vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 2. 2021

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu