Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3466/2020

21 Cdo 3466/2020-267

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce I. B., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Boženou Kristiánovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, L. Pokorného č. 48/37, proti žalované A V E N T I N, spol. s r. o. se sídlem ve Znojmě, Pontassievská č. 918/1, IČO 46967354, zastoupené Mgr. Robertem Valou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Fischerova č. 770/12, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. července 2020, č. j. -230, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2020, č. j. -230, není přípustné podle ustanovení , podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení a věty první – nepodléhá), že dne 14. 2. 2006 účastníci (žalovaný jako zástavní věřitel a žalobce jako zástavce) uzavřeli dvě zástavní smlouvy, v nichž bylo mimo jiné uvedeno, že: „…Oba účastníci shodně prohlašují, že zástavní věřitel uzavřel se společností LIMA REAL, a. s., se sídlem… smlouvu o smlouvě budoucí kupní, jejímž předmětem je odkoupení části nemovitosti – pozemku parcelní č… o výměře cca 18.000 m2. Na základě zmíněné smlouvy o smlouvě budoucí kupní zaplatil zástavní věřitel společnosti LIMA REAL a. s., se sídlem…, zálohu na kupní cenu ve výši 30.000.000 Kč. Nárok na navrácení zálohy na kupní cenu v částce 30 000 000 Kč, kterou zástavní věřitel zaplatil na základě shora uvedené smlouvy o smlouvě budoucí kupní společnosti LIMA REAL a. s.. se sídlem…, je budoucí pohledávkou, která je zajišťována zástavním právem zřízeným na základě této smlouvy…“. Dne 2. 11. 2006 budoucí kupující (žalovaná) odstoupila od smlouvy o budoucí kupní smlouvě a dne 19. 7. 2007 uzavřely žalovaná a společnost LIMA REAL, a. s. „dohodu o narovnání a vzájemném vypořádání…“, jejímž obsahem bylo mimo jiné konstatování existence smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 27. 12. 2005, konstatování zmaření účelu smlouvy o smlouvě budoucí kupní a faktu odstoupení od smlouvy budoucím kupujícím dne 2. 11. 2006, jakož i konstatování soudního sporu o uhrazení částky 30 mil. Kč z titulu vratky zaplacené zálohy (bod I. dohody). Účastníci dále ujednali, že „předmětem vypořádání z ukončené Smlouvy byla částka 30 000 000 Kč. Jednalo se o částku odpovídající výši zálohy z titulu této Smlouvy…“. Dále konstatovali, že „… na úhradu této částky byly…poukázány…částky v celkové výši 7 000 000 Kč…“. Dále bylo dohodnuto, že zbývající částku zaplatí společnost LIMA REAL, a. s. ve prospěch společnosti AVENTIN ve dvou splátkách s dohodnutou dobou splatnosti (bod II. dohody). V bodě III. dohody byla sjednána „rozvazovací podmínka“, v bodě IV. dohody potom další postup účastníků v probíhajících soudních sporech a v bodě V. dohody prohlášení obou stran o existenci zajištění zbývajícího dluhu („…se přenáší veškeré způsoby zajištění sjednané ve smlouvě o smlouvě budoucí…“).

Projednávanou věc je s ohledem na den uzavření zástavní smlouvy (14. 2. 2006) třeba posuzovat (ve vztahu k řešení otázky zániku zástavního práva) podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák.) – srov. ustanovení , , stejně tak potom ve vztahu k řešení otázky významu dohody ze dne 19. 7. 2007 a jejího výkladu (srov. ustanovení , ).

Zástavní právo zanikne v případech stanovených v zákoně; podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2013 obzvláště z důvodů uvedených v ustanovení § 170 obč. zák., mimo jiné tedy zánikem zajištěné pohledávky [srov. ustanovení § 170 odst. 1 písm. a) obč. zák.].

K zániku pohledávky mohlo dojít též v důsledku dohody věřitele s dlužníkem (srov. ustanovení obč. zák.). V soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. ) není pochyb o tom, že umožňuje účastníkům závazkového vztahu, aby (v rámci smluvní volnosti) změnili jeho obsah, tj. vzájemná práva a povinnosti z něho vyplývající (tzv. kumulativní novace), případně aby stávající závazkový vztah dohodou zrušili a současně jej nahradili novým (tzv. privativní novace). V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým. Uvedená úprava se uplatní i v případě obchodně závazkových vztahů, neboť výslovná úprava novace v zákoně č. , obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), chyběla (srov. z poslední doby též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. ).

Je tedy nepochybné, že pro vyřešení otázky přípustnosti dovolání ve vztahu k námitkám dovolatele, uvedeným v části IV. pod body 1) až 3) obsahu dovolání, je nezbytné vyřešit, zda dohodu ze dne 19. 7. 2007 je možno posoudit (podle jejího obsahu) jako dohodu o zrušení závazku a jeho nahrazení jiným (tzv. privativní novace), anebo jde o „pouhou“ dohodu o změně původního závazku (tzv. kumulativní novace).

Z textu přezkoumávané smlouvy je úmysl stran zřetelný a nepochybný (k otázce interpretace ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. , odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. , k otázce interpretace ustanovení § 266 obch. zák. potom např. odůvodnění rozsudku ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. , usnesení ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. , rozsudku ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. ); strany konstatují existenci závazku společnosti LIMA REAL, a. s. vůči žalované ve výši 30 mil. Kč (zaplacená záloha podle smlouvy o smlouvě budoucí), přičemž z konsekvencí celé dohody (zejména z popisu doposud proběhlých událostí v bodě I. dohody) je nutno usoudit, že účastníci smlouvy mají na mysli závazek z titulu vratky této zálohy jako bezdůvodného obohacení, tedy přesně té pohledávky, která podle zástavních smluv ze dne 14. 2. 2006 byla jako budoucí pohledávka zajištěna zástavním právem; jinými slovy, podstatou novace je konstatování již existujícího závazku z titulu bezdůvodného obohacení a nově se pouze stanoví způsob a termíny jeho splnění a pouze při této interpretaci dává smysl ujednání účastníků o „přenosu zajištění sjednaných ve smlouvě o smlouvě budoucí“. Jinak řečeno, dohodu mezi žalovanou a společností LIMA REAL, a. s. ze dne 19. 7. 2007 je třeba hodnotit jako dohodu o změně závazku z bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 516 obč. zák. (kumulativní novace), podle které však původní, zástavní smlouvou zajištěný, závazek nezanikl, pouze se „obohatil“ o doposud (logicky) nedohodnutou splatnost. Opačný výklad, který prosazuje dovolatel, tedy, že se jedná o privativní novaci, by (zcela bezdůvodně) vedl k závěru, že ujednání o „přenosu zajištění“ je neplatné, což je ovšem výklad nepřípustný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. , ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. , a ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. , nyní výslovně zásadu zakotvenou v ustanovení , ).

Námitky dovolatele, uvedené v části označené IV. /1 - 3 obsahu dovolání, které vycházejí z interpretace dohody o narovnání ze dne 19. 7. 2007 jakožto dohody podle ustanovení § 570 obč. zák. a dovozují zánik zástavního práva podle ustanovení § 170 odst. 1 písm. a) obč. zák., jsou tedy založeny na nesprávné interpretaci dohody ze dne 19. 7. 2007, tedy na zjištění, na jehož základě není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, a přípustnost dovolání tak založit nemohou. Za této situace nemohou založit přípustnost dovolání ani odkazy na judikaturu v této části dovolání uvedenou.

Přípustnost dovolání nezakládá námitka uvedená v odstavci IV., bod 4. obsahu dovolání, neboť podle názoru dovolacího soudu je v dovolatelem uváděném čl. II. obou zástavních smluv ze dne 14. 2. 2006 zástavním právem zajištěná pohledávka dostatečně konkretizována jako budoucí pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení v případech, kdy budoucímu prodávajícímu (společnosti LIMA REAL, a. s.) vznikne (v budoucnu) povinnost vrácení složené zálohy [k charakteru této pohledávky jako pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení z důvodu nerealizování závazkového vztahu, k němuž byla záloha vázána, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. , a v nich vyjádřený právní názor, že zálohou je míněna část platby poskytnutá předem, zpravidla před vznikem práva na zaplacení konečné platby smlouvou sjednané (ceny kupní, ceny díla, provize atd.), případně platba uhrazená ještě před uzavřením určité smlouvy. Právním důvodem k poskytnutí zálohy je závazek k úhradě určité (konečné) sumy vyplývající z konkrétního smluvního ujednání. Zásadně platí, že odpadne-li (nenastane-li) právní důvod, na jehož základě byla záloha jako částečné plnění poskytnuta, je třeba ji vrátit, není-li ve smlouvě dohodnuto jinak.]. Ostatně k otázce určitosti označení zajištěné pohledávky se dovolací soud vyjadřoval (byť negativně – tedy o tom, jaká pohledávka není zajištěna) již v předchozím rozsudku v této věci ze dne 24. 5. 2019, sp. zn. , a zcela zjevně neshledal žádné interpretační potíže.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka uvedená v odst. IV., bod 5. obsahu dovolání, neboť problematikou určitosti vymezení předmětu budoucí koupě (pozemku) se dovolací soud zabýval již v předchozím rozsudku, vydaném v této věci [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2019, sp. zn. , a v něm vyjádřený právní názor, že postačí pro účely smlouvy o smlouvě budoucí takové (polohové, geometrické) určení předmětu budoucí koupě, které bude podkladem pro budoucí geometrický plán, aniž by bylo jakkoliv tímto geometrickým plánem toto polohové určení měněno, či doplňováno. Jinak řečeno, cokoli, co dostatečně určitě a nezaměnitelně vymezuje (a je nepodstatné, zda např. fakticky v terénu, slovním popisem či grafickou přílohou) pozemek, který má být předmětem budoucí koupě a který jako parcela má teprve v budoucnu vzniknout…], a opětovně nebyly prima facie shledány žádné interpretační potíže. Lze pouze doplnit, že pakliže je budoucí pozemek (parcela) ve smlouvě identifikován graficky vyznačením do již existujícího geometrického plánu, kde jsou polohově určeny již existující parcely (vč. parcelních čísel), tak jako tomu bylo v této věci, nemůže takové označení vzbuzovat jakoukoliv rozumnou pochybnost o tom, jaká (nová) parcela má v budoucnu takto vzniknout. Závěr odvolacího soudu o určitosti označení předmětu budoucí koupě je tak v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, včetně dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. .

Rozsudek odvolacího soudu byl napaden „ve výroku II. a III.“ (tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení); dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení , podle nějž není dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Dovolatel v dovolání navrhl odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení ( ), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Uvedené závěry lze vztáhnout i na návrh na odklad právní moci. Návrhem dovolatele na odklad právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 3. 2021

JUDr. Pavel Malý předseda senátu