Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 5111/2015

U S N E S E N Í

M. B.

, za účasti

1) M. B.

,

2) K. B.

, obou zastoupených JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova č. 1250/50, a

3) S. D.

, zastoupeného Mgr. Vladimírem Kolářem, advokátem se sídlem v Plzni, Goethova č. 356/5, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. , o dovolání S. D. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2014, č. j. -375, takto:

Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. července 2014, č. j. -345 (s výjimkou výroku o určení obvyklé ceny majetku, výši dluhů a čisté hodnoty dědictví),

se zrušují

a věc

se

v tomto rozsahu

vrací

Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Řízení o dědictví po M. B., zemřelé dne 12.8.2006, bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 31.8.2006, č.j. -2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byla pověřena JUDr. Jitka Krejčíková, notářka v Lysé nad Labem ( ).

V průběhu řízení o dědictví byla prohlášena jednak závěť zůstavitelky sepsaná na Státním notářství v Nymburce státní notářkou JUDr. Alenou Hájkovou dne 11.9.1986 pod sp. zn. N 767/86, NZ 696/86, kterou dědici veškerého svého jmění povolala své děti S. D. a M. B., jednak allografní o vydědění ze dne 15.4.1996, jíž zůstavitelka vydědila svého syna S. D. pro jím trvale vedený nezřízený život. Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 21.4.2008, č.j. -101, uložil S. D., aby v souladu s ustanovením podal proti dcerám M. B. a K. B. ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení žalobu „na určení, že má po zůstavitelce dědické právo ze zákona a ze závěti“, neboť S. D.u o vydědění i důvody vydědění neuznal. Okresní soud v Nymburce

rozsudkem ze dne 21.6.2011, č.j. -179, (mimo jiné) určil, že „S. D. je dědicem po zůstavitelce M. B.“, s odůvodněním, že „chybí znak trvalosti nezřízeného života“ a „listina o vydědění je absolutně neplatná podle , protože nebyla sepsána svobodně, ale v důsledku ovlivňování zůstavitelky B. a pod jeho nátlakem“. K odvolání M. B. a K. B. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.12.2011, č.j. -213, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení; odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neexistenci zůstavitelkou uplatněného důvodu vydědění S. D., když dovodil, že k jeho vydědění došlo v takovém věku, kdy ještě „nebylo možno tento způsob života S. D. považovat za trvale nezřízený“, a uzavřel, že dále bylo nadbytečné zabývat se otázkou neplatnosti předmětnéy o vydědění (pravosti podpisu zůstavitelky na tétoě a otázkou svobodné vůle zůstavitelky). Dovolání K. B. proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 28.11.2013, č.j. -270, zamítl, neboť dospěl k závěru, že „důvod vydědění podle nebyl – v době sepsáníy o vydědění ze dne 15.4.1996 – dán“.

Okresní soud v Nymburce poté usnesením ze dne 1.7.2014, č.j. -345, určil obvyklou cenu majetku částkou 1.108.790,67 Kč, výši dluhů částkou 188.990,97 Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 919.799,70 Kč (výrok I.), potvrdil, že veškerý majetek do dědictví náležející „nabývají dcera M. B. 4/6, dcera K. B. 1/6 a syn S. D. 1/6, s tím, že ve stejném poměru odpovídají za pasiva dědictví“ (výrok II.), a určil odměnu soudní komisařky JUDr. Jitky Krejčíkové částkou 11.850,- Kč, její hotové výdaje částkou 1.052,50 Kč a 21% DPH částkou 2.709,53 Kč a povinnost k jejich úhradě v celkové výši 15.612,- Kč uložil M. B. částkou 10.408,- Kč, K. B. částkou 2.602,- Kč a S. D. částkou 2.602,- Kč (výrok III.). Na základě zjištění, že „zůstavitelka zanechala závěť sepsanou na Státním notářství v Nymburce státní notářkou JUDr. Alenou Hájkovou dne 11.9.1986 pod sp. zn. N 767/86, NZ 696/86“, jíž „dědici veškerého svého jmění“ ustanovila S. D. a M. B. s tím, že nemá další děti, že „ze zákona byli k dědictví povoláni v I. zákonné dědické skupině dcery M. B. a K. B. a syn S. D., každý k jedné třetině dědictví“, že zůstavitelkau o vydědění „vydědila svého syna S. D.“, že rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 21.6.2011, č.j. -179, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5.12.2011 (správně 15.12.2011), „bylo určeno, že S. D. je dědicem po zůstavitelce“, a dovolání K. B. do rozsudku Krajského soudu v Praze bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2013 „zamítnuto“, a že K. B. a také S. D. namítli „relativní neplatnost závěti“, soud prvního stupně dovodil, že „vydědila-li zůstavitelkau o vydědění ze dne 15.4.1996 svého syna S. D. skutečně nechtěla, aby po ní dědil, a to i přesto, že v roce 1986, kdy ještě nežila dcera K., jeho a dceru M. B. ustanovila dědici veškerého svého majetku“, a tedy že „je třebau o vydědění dle jejího obsahu považovat za odvolání závěti ve vztahu ke S. D.“, neboť „je třeba rozlišovat mezi důvodností nebo nedůvodností vydědění a platností právního úkonu jako takového, když tato nebyla soudy žádným způsobem zpochybněna“, a proto potvrdil nabytí dědictví dědicům „s přihlédnutím“ k závěti, k závěru ohledně odvolání závětiu o vydědění a k dovolání se relativní neplatnosti závěti K. B. a S. D. „podle podílů, tedy dědičce ze závěti M. B. čtyřmi šestinami, dědičce ze zákona K. B. jednou šestinou a dědici ze zákona S. D. jednou šestinou“.

K odvolání S. D. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11.12.2014, č.j. -375, potvrdil usnesení soudu prvního stupně „ve výrocích II. a III.“ a rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Odvolací soud souhlasil se skutkovým stavem věci zjištěným soudem prvního stupně a na základě zjištění, že ve sporném řízení bylo pravomocně určeno, že S. D. „je dědicem po zůstavitelce“, neboť „není dána existence zůstavitelkou uplatněného důvodu jeho vydědění, jak jej zůstavitelka uvedla vě o vydědění z dubna 1996, k datu jejího pořízení“, a že odvolací i dovolací soud ve sporném řízení „mělyu o vydědění, sepsanou advokátem se svědky, za platně uzavřenou, byť to výslovně v důvodech svých rozhodnutí neuvedly“, uzavřel, že S. D. „neuváděl žádná svá konkrétní skutková tvrzení“ o přímém fyzickém či psychickém donucení zůstavitelky k sepsáníy o vydědění, a k této záležitosti „netvrdil nic konkrétního natolik“, aby mohl být učiněn závěr o neplatnostiy o vydědění, nebo aby byl důvodný postup podle , a že posuzovaná o vydědění „byla sepsána advokátem se svědky a podepsána zůstavitelkou, tj. tzv. allografně“, a proto ji považuje z formálního hlediska „za platnou“. Poté, co dovodil, že „podstatou institutu vydědění je z hlediska zůstavitele právně zajistit, aby konkrétní, jinak ze zákona povolaná osoba k dědění po zůstaviteli, nedědila žádný jeho majetek“ a že možnost zrušení závěti jejím odvoláním zůstavitelem „není omezována jen na samostatnost takového úkonu“, odvolací soud dospěl k závěru, že projev vůle zůstavitele - pořízeníy o vydědění konkrétního zákonného dědice, byla-li před ním pořízena závěť ve prospěch takového zákonného dědice, „musí současně bez dalšího být implicitním vyjádřením odvolání takového dřívějšího dědického titulu pro tohoto dědice“, tedy že „listina o vydědění působí zrušení předchozí závěti ve vztahu k vyděděné osobě“. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně jednak o konkurenci závěti zůstavitelky ay o vydědění S. D., když uzavřel, že, „projevila-li zůstavitelka svoji vůli syna vydědit, tj. nezachovat mu ani zákonný neopomenutelný podíl z jejího majetku, který zde bude k datu její smrti, pořízenímy o vydědění syna“, pak „tento její projev vůle v sobě obsahuje i vyjádření její vůle odvolat předchozí jí pořízenou závěť v jeho prospěch“, a že důvod neplatnosti vydědění syna zůstavitelky spočívající výlučně jen v absenci zákonného důvodu vydědění „nijak nezasahuje do implicitně ve vydědění obsaženého projevu vůle zůstavitelky odvolat dřívější závěť“, a „odvolání závěti implicitně obsažené v úkonu vydědění tak nadále zůstává platným a účinným“, jednak o velikosti dědických podílů jednotlivých dědiců, tj. u M. B. v rozsahu 4/6, u K. B. v rozsahu 1/6 a u S. D. v rozsahu 1/6 vzhledem k celku, a to s odůvodněním, že „dědické právo ze závěti svědčí výlučně jen dceři M. B.“ a že dceři K. B. a synovi S. D. „svědčí po zůstavitelce dědické právo ze zákona“.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal S. D. dovolání. Namítá, že o vydědění ze dne 15.4.1996 „nemůže být považována za odvolání závěti ze dne 11.9.1986 ve smyslu ustanovení “, jednak „s ohledem na její obsah“, jednak z důvodu, že „nemá formální náležitosti závěti vyžadované “ a ani u ní „nebyly splněny hmotněprávní podmínky zakotvené v ustanovení “, a proto nesouhlasí s názorem odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že platná, avšak neúčinná o vydědění, má účinky odvolání závěti, neboť má za to, žeu o vydědění ze dne 15.4.1996 „nelze považovat současně za projev vůle vydědit dovolatele a projev vůle odvolat závěť ze dne 11.9.1986“. Podle S. D. „je vydědění projevem zůstavitelčiny vůle, prostřednictvím kterého odnímá dědici dědické právo, které by mu za jiných okolností náleželo ze zákona“, že však bylo rozhodnuto, že vě o vydědění uvedený důvod vydědění v době sepsání tétoy absolutně neexistoval a že S. D. je dědicem, a proto by mu – nezanechala-li by zůstavitelka závěť - „náležel zákonný podíl na dědictví dle ustanovení “, ale že zůstavitelka zanechala závěť ve formě notářského zápisu sepsanou dne 11.9.1986, jíž určila závětními dědici veškerého svého jmění svoji dceru M. B. a svého syna S. D., a tudíž dovolatel S. D. „nemá nárok pouze na zákonný podíl“, nýbrž „na v závěti uvedený podíl ponížený ve smyslu ustanovení “ ve prospěch dcery K. B.. Dovolatel také namítá, že, „označil-li Okresní soud v Nymburce rozsudkem ve sporném řízeníu o vydědění S. D. za absolutně neplatnou z důvodu, že její sepsání nebylo učiněno svobodně“, a Krajský soud v Praze se při přezkoumání tohoto rozhodnutí „otázkou platnostiy o vydědění již nezabýval“, odvolací soud v projednávané věci také z tohoto důvodu - vycházel-li z absolutně neplatnéy o vydědění ze dne 15.4.1996 – nesprávněu o vydědění vyhodnotil jako odvolání závěti z 11.9.1986 ve vztahu ke S. D. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu, nebo aby je zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

M. B. a K. B, navrhují dovolání S. D. odmítnout, neboť je považují „za nedůvodné“ a usnesení soudů „za věcně správné“. Mají za to, že závěť i o vydědění jsou „formálně platnými právními úkony“, neboť „je třeba důsledně rozlišovat mezi platnostíy o vydědění a prokázáním důvodů vydědění“, a v případěy o vydědění „byly naplněny veškeré formální náležitosti, které jsou kladeny na závěť“, a odkazují na „zcela správné závěry soudů obou stupňů“ o výkladu projevu vůle zůstavitelky s odůvodněním, že „skutečnost, že projev vůle nebyl označen současně jako odvolání závěti, nemůže být výkladu tohoto projevu vůle na závadu“ a že „listina o vydědění v sobě již pojmově zahrnuje i odvolání závěti“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen „“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. , kterým se mění , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Z dosavadních výsledků řízení vyplývá, že zůstavitelka M. B., narozená dne a zemřelá dne 12.8.2006, zanechala jednak závěť sepsanou dne 11.9.1986 na Státním notářství v Nymburce státní notářkou JUDr. Alenou Hájkovou pod sp. zn. N 767/86, NZ 696/86, jíž „dědici veškerého svého jmění“ ustanovila „své dvě nezletilé děti S. D. a M. B.“, a současně uvedla, že „žádné další děti nemá“ a že „jiné závěti výslovně zrušuje“, jednaku o vydědění sepsanou dne 15.4.1996 JUDr. Janem Luhanem, advokátem, za účasti dvou svědků, kterou „výslovně vydědila dle ustanovení obč. zák. svého syna S. D.“ pro „trvale vedený nezřízený život syna“, neboť „se vyhýbá práci, prostředky na živobytí si opatřuje krádežemi, byl několikrát odsouzen pro trestný čin krádeže, a to již jako mladistvý“, a „krade i věci rodinných příslušníků“, s tím, že „důsledky vydědění se vztahují též na potomky vyděděného syna“, a že dědické právo ze zákona svědčí dětem zůstavitelky, tj. M. B., K. B. a také S. D., o jehož dědickém právu bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 21.6.2011, č.j. -178, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15.12.2011, č.j. -213, a rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.11.2013, č.j. -270, které dospěly k závěru, že zůstavitelkou uplatněný důvod vydědění podle ustanovení „nebyl v době sepsáníy o vydědění ze dne 15.4.1996 dán“. Mezi účastníky řízení o dědictví po zůstavitelce poté vznikl spor o to, zda předmětnouu o vydědění S. D. ze dne 15.4.1996 došlo k odvolání závěti ze dne 11.9.1986 ve vztahu k tomuto zákonnému dědici, a v souvislosti s tím také spor o rozsah jejich dědických podílů. Za tohoto stavu tak v projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda pořízeníy o vydědění potomka, neplatné z důvodu absence zákonného důvodu vydědění, může splňovat náležitosti platného odvolání dřívější závěti pořízené ve prospěch takto neplatně vyděděného potomka. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a že její vyřešení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání S. D. je podle ustanovení přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Vzhledem k tomu, že zůstavitelka M. B. zemřela dne 12.8.2006, je třeba v řízení o dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle , , ve znění pozdějších předpisů účinném do 30.6.2009 (dále jen „OSŘ“; srov. Čl. II bod 3. , kterým se mění , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a Čl. II body 7. a 10. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Při dědění po zůstavitelce se použije právo platné v den smrti zůstavitelky, tedy , , ve znění pozdějších předpisů účinném do 17.9.2006 (dále jen „obč. zák.“; srov. , ).

Závěť se zrušuje platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát, anebo odvoláním závěti; odvolání musí mít formu, jaké je třeba k závěti (§ 480 odst. 1 obč. zák.).

Zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu (§ 476 odst. 1 obč. zák.). Vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná ( obč. zák.). Závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat ( obč. zák.). Zůstavitel může projevit svoji poslední vůli formou notářského zápisu; zvláštní zákon stanoví, kdy úkon musí být učiněn před svědky a kdy musí mít formu notářského zápisu ( obč. zák.). Všem druhům závěti je společný požadavek písemné formy a uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla zřízena.

Zůstavitel může závěť kdykoli odvolat. Může ji odvolat jako celek nebo jen částečně (např. ohledně některého dědice nebo některého majetku), odvolání se také může týkat konkrétní závěti nebo se může vztahovat k dřívějším závětem obecně. Odvolání závěti musí mít vždy formu, jaké je třeba k závěti; nemusí však být učiněno stejnou formou, jako byla pořízena závěť, kterou zůstavitel odvolává. Odvolání závěti může být učiněno jako samostatný právní úkon nebo může být pojato do nové závěti neboy o vydědění jako jejich součást; vždy však jde o právní úkon vyjádřený slovy, který je třeba vykládat podle ustanovení obč. zák. Zůstavitel může k odvolání závěti použít jakéhokoliv výrazu, je-li z úkonu zřejmé, že jeho vůle směřovala ke zrušení závěti (k tomu srov. například Holub, M. . Komentář. 1. svazek. až 487. Praha: Linde, 2002, str. 684-685, nebo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. II. až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1460).

Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (§ 35 odst. 1 obč. zák.). Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 obč. zák.).

Vůle účastníka právního úkonu má právem předpokládané (sledované) účinky jen tehdy, jestliže byla projevena. Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný, neboť není srozumitelný (z hlediska způsobu vyjádření projevu vůle nelze dovodit, jaká vůle měla být vyjádřena) nebo určitý (projev vůle je sice srozumitelný, ale není zřejmý jeho obsah), je třeba vždy přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle. Závěru o tom, že projev vůle je nesrozumitelný nebo neurčitý, musí vždy předcházet jeho interpretace; nesrozumitelnost nebo neurčitost projevu vůle lze dovodit jen tehdy, jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu.

Výslovný právní úkon (právní úkon vyjádřený slovy) se vykládá – jak vyplývá z ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. – jednak podle použitého jazykového vyjádření, jednak podle vůle jednajícího (toho, kdo právní úkon učinil). Výklad podle použitého jazykového vyjádření spočívá v rozboru užitých slov a smyslu použitých výrazů. Na vůli jednajícího lze usuzovat z okolností, za nichž ji projevil, včetně chování projevu vůle předcházejícímu, případně též z jeho následného chování, jestliže spolehlivě vypovídá o vůli jednajícího v době projevu. Vůle jednajícího je však prostředkem interpretace projevu vůle, jen jestliže tato vůle není v rozporu s jazykovým projevem. Vypovídá-li tedy použité slovní vyjádření spolehlivě o obsahu právního úkonu, nemůže být interpretován jinak, i kdyby snad vůle jednajícího neodpovídala tomuto jazykovému vyjádření. Uvedené na druhé straně neznamená, že by se mělo lpět jen na doslovném významu použitých výrazů; smyslem výkladu je zjištění skutečného záměru jednajícího v projevu vůle a opomenuto nemůže být ani to, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen.

Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník (jiný subjekt) právních vztahů neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není samozřejmě dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.1996, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1997).

Dovolací soud je toho názoru, že v projednávané věci odvolací soud (stejně tak i soud prvního stupně) aplikoval a interpretoval ustanovení § 35 odst. 2 a § 480 odst. 1 obč. zák. v rozporu s výše uvedenými závěry.

Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o obsahu výslovného projevu vůle zůstavitelky, než jaký se podává z použitého písemného vyjádření vě o vydědění ze dne 15.4.1996, a to zejména se závěrem, že projev vůle zůstavitelky – pořízeníy o vydědění konkrétního svého zákonného dědice - musí současně bez dalšího být implicitním vyjádřením odvolání dřívějšího dědického titulu pro tohoto dědice.

Zůstavitel může vydědit potomka ze zákonem stanovených důvodů (srov. § 469a odst. 1 obč. zák.). Vydědění ve smyslu ustanovení § 469a obč. zák. je projevem zůstavitelovy vůle, kterým odnímá dědici dědické právo, jež by mu jinak podle zákona náleželo. Nezbytnou obsahovou náležitostí tohoto projevu zůstavitelovy vůle je výslovné uvedení důvodu vydědění (srov. část věty za středníkem obč. zák.). O náležitostechy o vydědění a o jejím zrušení platí obdobně ustanovení a obč. zák. (srov. část věty před středníkem obč. zák.).

Z uvedeného vyplývá, že institut vydědění potomka, jako výslovný právní úkon zůstavitele, má za následek vyloučení tohoto dědice z dědického práva - jak dovolatel správně uvádí - pouze v tom rozsahu, ve kterém by mu jinak náleželo ze zákonné dědické posloupnosti. Pořízeníy o vydědění dřívější závětí povolaného potomka, jejíž součástí není výslovný právní úkon odvolání závěti, nemá stejné účinky jako v případě, kdy zůstavitel pozdější závětí povolá již vyděděného potomka k dědění, v důsledku čehož je dosaženo stejného výsledku, jako by zůstavitel dříve učiněné vydědění potomka například odvolal (při dodržení formy požadované pro platnosty o vydědění). Na zrušení závěti ve smyslu ustanovení obč. zák. proto nelze usuzovat z pouhé skutečnosti, že zůstavitel později pořídilu o vydědění, jíž vydědil (popř. pouze měl v úmyslu vydědit, neboť například zůstavitelem uplatněný důvod vydědění potomka nebyl v době pořízeníy o vydědění dán nebo se nejednalo o zákonný důvod vydědění) závětí obmyšleného potomka. Pořídí-li tedy zůstavitel ve prospěch svého potomka závěť, lze toto pořízení pro případ smrti zrušit pouze tím, že zůstavitel pořídí další závěť, vedle které nemůže dříve pořízená závěť obstát, případně zničíu, na které byla závěť sepsána, nebo tím, že dříve pořízenou závěť výslovně odvolá samostatným právním úkonem nebo právním úkonem, jenž bude jako součást pojat do nové závěti čiy o vydědění.

Vzhledem k tomu, že obsahy o vydědění ze dne 15.4.1996 je možné vyložit nejen výkladem jazykovým

(

z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), ale i výkladem logickým (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) a systematickým (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.1998, sp. zn.

, který byl publikován v časopise Právní rozhledy pod č. 7, ročník 1999] pouze tak, že zůstavitelka nechtěla, aby po ní S. D. dědil ze zákonné dědické posloupnosti ve smyslu ustanovení obč. zák., když i slovní vyjádření „výslovně vyděďuji, dle ust. , svého syna S. D.“, použité v předmětnéě o vydědění, spolehlivě vypovídá o obsahu právního úkonu, a aniž zůstavitelka svůj projev vůle jakkoliv vztahovala také k závěti ze dne 11.9.1986 pořízené mimo jiné ve prospěch S. D. (jak připouští také odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení, když uvádí, že o vydědění „neobsahuje výslovný konkrétní údaj o datu závěti, případně paušální ustanovení o zrušení všech předchozích závětí zůstavitelky“) nebo dříve pořízeným závětem obecně, přičemž k odvolání předmětné závěti ze dne 11.9.1986 ve vztahu ke S. D. bylo třeba výslovného projevení vůle zůstavitelky „odvolat“ („zrušit“ či „nahradit“ nebo užitím jiného výrazu směřujícího ke zrušení) závěť ze dne 11.9.1986 nebo všechny její dřívější závěti obecně (jak například zůstavitelka učinila v bodu druhém předmětné závěti ze dne 11.9.1986, kde výslovně uvedla: „jiné závěti výslovně zrušuji“), má dovolací soud za to, že výkladem obsahuy o vydědění ze dne 15.4.1996 nelze vůli zůstavitelky „vyloučit“ S. D. ze zákonné dědické posloupnosti doplňovat o vůli „odvolat“ závěť ze dne 11.9.1986, kterou zůstavitelka buď vůbec neměla, nebo ji sice měla, ale v předmětnéě o vydědění ji žádným způsobem neprojevila. Za tohoto stavu věci proto dovolací soud dospěl k závěru, že závěť zůstavitelky ze dne 11.9.1986 ve vztahu ke S. D. nebylau o vydědění ze dne 15.4.1996 nikterak dotčena a soudy v projednávané věci měly jako se závětním dědicem jednat nejen s M. B., ale také se S. D.

S ohledem na uvedené závěry je třeba pro úplnost dodat, že nebylo na místě, aby se dovolací soud dále zabýval námitkami S. D., jimiž napadá závěr odvolacího soudu o platnostiy o vydědění ze dne 15.4.1996, neboť tyto námitky nemohou nic změnit na závěru dovolacího soudu, že zůstavitelka pořízenímy o vydědění S. D. výslovně neodvolala závěť ze dne 11.9.1986 ve vztahu ke S. D., a proto je s ním třeba jednat také jako se závětním dědicem. Dovolatel přehlíží, jednak že pouhou námitkou o absenci formálních náležitostíy o vydědění řádně nevyložil, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení náležitostí předmětnéy o vydědění odvolacím soudem, jednak že soud v řízení o dědictví je vázán pouze pravomocným rozhodnutím soudu (výrokem rozhodnutí soudu) vydaným v řízení podle Části třetí (v tzv. sporném řízení) o dědickém právu, neboť jak vyplývá z ustanovení , rozsudek soudu je závazný jen ve svém výroku (případně vykládaném v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí), nikoliv však také ve své odůvodňovací části, a proto soudy v řízení o dědictví po zůstavitelce byly vázány pouze výrokem rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 21.6.2011, č.j. -179, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15.12.2011, č.j. -213, a rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.11.2013, č.j. -270, jimiž bylo určeno, že „S. D. je dědicem po zůstavitelce M. B.“, a to na základě závěru o neexistenci zůstavitelkou uplatněného důvodu vydědění svého potomka vě o vydědění ze dne 15.4.1996 k datu jejího pořízení.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu zrušil ( ). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí (s výjimkou výroku o určení obvyklé ceny majetku, výši dluhů a čisté hodnoty dědictví, který nebyl napaden odvoláním, a který proto nabyl samostatně právní moci) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Nymburce) k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný ( a část věty první za středníkem ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. srpna 2016

JUDr. Roman Fiala předseda senátu