Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3437/2019

32 Cdo 3437/2019-266

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně UNIQUA pojišťovna, a. s., se sídlem v Praze 6, Evropská 136/810, PSČ 160 12, identifikační číslo osoby 49240480, zastoupené JUDr. Michalem Bendou, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, proti žalovanému D. Ch., narozenému XY, sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Michaelou Volnou, advokátkou se sídlem v Praze, Práčská 3315/8e, o zaplacení částky 84 533 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2019, č. j. -230, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 800 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokátky.

Stručné odůvodnění:( )

.

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 3. 5. 2018, č. j. -109, žalobě v plném rozsahu vyhověl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení.

Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé napadla žalobkyně dovoláním.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 1 článku II části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „ “).

Dovolání, které může být přípustné jen podle , Nejvyšší soud přípustným neshledal.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Argumentem, že odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu dostatečně neodůvodnil své rozhodnutí, a založil tak jeho nepřezkoumatelnost, dovolatelka oproti svému mínění nepředkládá otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují kritéria stanovená v (vzhledem k nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. , ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. , ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. , ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. , která jsou - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Proto také věta druhá stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.

Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud učinil závěr o tom, že odstoupení od smlouvy není účinné, aniž uvedl, z jakých důvodů, a pokud se mělo jednat o neplatný právní úkon, zda šlo o neplatnost absolutní, či relativní. Tím dovolatelka odvolacímu soudu spíše než nepřezkoumatelnost rozhodnutí (pro nedostatek důvodů) vytýká neúplnost, a tudíž nesprávnost právního posouzení. V tomto ohledu tato námitka věcně spadá s dalším uplatněným předpokladem přípustnosti dovolání, vztaženým k řešení otázky hmotného práva. Ani tato otázka, totiž „otázka účinnosti odstoupení od smlouvy žalobkyně“, při jejímž řešení se měl odvolací soud rovněž odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, však závěr o přípustnosti dovolání neopodstatňuje.

Dovolatelka argumentuje, že odstoupila-li od smlouvy dle , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), je v souladu s obch. zák. a jí označenou judikaturou takový úkon platným, dokud druhá strana nenamítne jeho neplatnost. Tvrdí, že žalovaný neplatnost odstoupení od smlouvy nenamítal, naopak na platnosti odstoupení založil námitku promlčení.

Názor, že žalovaný neplatnost odstoupení od smlouvy nenamítal, však dovolatelka opírá o promítnutí závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2012, sp. zn. , do poměrů zde projednávané věci způsobem, který je zjevně formalistický.

V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že „dovolání se neplatnosti právního úkonu představuje právní úkon, z něhož - jakožto projevu vůle, který lze učinit pouze jednáním a jen výslovně - musí být patrno jednak to, že se jím uplatňuje neplatnost konkrétního právního úkonu, jednak označena vada právního úkonu, která způsobila jeho neplatnost. Jedná se o jednostranný právní úkon adresovaný druhému účastníku pracovněprávního vztahu, jehož právní následky nastávají okamžikem, kdy byl adresátu řádně doručen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 20 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011). Z uvedeného vyplývá, že pro dovolání se neplatnosti právního úkonu nestačí, že si je oprávněný účastník vady právního úkonu pouze vědom, popřípadě že na neplatnost právního úkonu za řízení před soudem jen upozorní.“

Závěry citovaného rozhodnutí nelze prosazovat mechanickým způsobem, jak je předkládá dovolatelka, nýbrž je třeba je chápat v kontextu související judikatury, v níž Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, podle něhož skutečnost, že účastník uplatňuje relativní neplatnost, vyplývá již z toho, že z jeho žalobního tvrzení se podává, že pro vadu právního úkonu, která má podle zákona za následek relativní neplatnost, nechce být účinky tohoto úkonu vázán (srov. již rozsudek ze dne 15. 7. 1999, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 10, ročník 1999, a z mnoha dalších např. rozsudek ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 12, ročník 2003, pod číslem 207, či rozsudky ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. , ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. , a ze dne 22. 1.2019, sp. zn. ).

Ve zde souzené věci pak žalovaný od počátku mimo jiné brojil proti tomu, že žalobkyně měla jakýkoliv důvod, jenž by ji opravňoval k odstoupení od smlouvy, což se podává nejen z jeho odvolání, shrnutého v bodě 2 rozsudku odvolacího soudu, nýbrž již z jeho obrany před soudem prvního stupně. Jiný závěr, než že se žalovaný námitky relativní neplatnosti dovolal, není proto myslitelný.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 15. 2. 2021

JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu