Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 3019/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) I. S. ab) RNDr. M. S., zastoupených Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, proti žalovanému Ing. I. M., zastoupenému Mgr. Štěpánem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Krakovská 1307/22, o 1.987.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, č.j. -280, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Dovolání žalovaného proti v záhlaví citovanému rozsudku, jímž městský soud ve věci samé potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 1. 2012, č.j. -224, není přípustné podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II, bod 7. , dále jen „“), a přípustnost nelze dovodit ani z , který ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží ( ).

Žalovaný ohlásil (mimo jiné) uplatnění dovolacího důvodu podle , jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a své kritice podrobil právní závěry odvolacího soudu, že jeho odstoupení od kupní smlouvy je neplatné, a že se tímto úkonem nemohl dovolat relativní neplatnosti kupní smlouvy. Vzhledem k tomu, že podstatou úvahy o správnosti právního posouzení věci je prověření, zda zjištěný skutkový stav dovoloval učinit příslušný právní závěr, je však zřejmé, že dovolatelem užitá argumentace dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nevystihuje.

Kritiku prvního z právních závěrů odvolacího soudu totiž dovolatel vystavěl na vlastním skutkovém tvrzení, že „faktický“ stav chaty se „značně“ liší od stavu zkolaudovaného. Takové zjištění však odvolací soud neučinil, o čemž ostatně nepochybuje ani dovolatel, vytýká-li odvolacímu soudu, že se „vyhnul tomu, že by se vůbec relevantně zabýval tím, zda kolaudovaný stav se od stavu faktického liší, a v kladném případě v jakém rozsahu“, přestože předložil znalecký posudek. Tyto námitky míří na pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci a jsou tudíž bez významu, neboť v případě zvažování přípustnosti dovolání podle nelze skutkový základ sporu úspěšně zpochybnit; pro dovolací soud je závazný (srov. , ). Bezcenné jsou i právní závěry, které dovolatel na svých skutkových tvrzeních odlišných od zjištění, k nimž dospěl odvolací soud, vystavěl. Jde o právní výhrady, při nichž žalovaný vychází z vlastní skutkové verze, že chata je černou stavbu, což ji samo o sobě činí neupotřebitelnou ve smyslu , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz , dále jen „obč. zák.“), a že důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že stavbu lze dodatečně zkolaudovat „v případě zjištění značného nesouladu mezi faktickým stavem a stavem zkolaudovaným“, leží na straně žalobců. Stejný osud stíhá i související námitku, jíž dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že účastníka povinného prokázat, že budovu lze dodatečně zkolaudovat, nepoučil podle a 3 ; ostatně tato výhrada vystihuje dovolací důvod podle , k němuž se při zvažování přípustnosti dovolání podle – jak bylo vyloženo výše – nepřihlíží (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních).

Ve vztahu k druhému napadenému právnímu závěru, tj. pokud odvolací soud uzavřel, že právní úkon, kterým žalovaný výslovně odstoupil od kupní smlouvy, nelze jen proto, že se v něm hovoří o omylu, posoudit jako dovolání se relativní neplatnosti kupní smlouvy, je třeba přisvědčit, že nerespektuje ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Ten dovodil, že projev vůle, kterým se účastník relativní neplatnosti dovolává, musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak i vadu právního úkonu, která v dané věci jeho relativní neplatnost způsobila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 7. 1998, sp. zn. ). Skutečnost, že účastník uplatňuje relativní neplatnost, vyplývá již z toho, že z jeho žalobního tvrzení se podává, že pro vadu právního úkonu, která má podle zákona za následek relativní neplatnost, nechce být účinky tohoto úkonu vázán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 7. 1999, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 4. 2002, sp. zn. ). V rozsudku ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. , pak Nejvyšší soud uzavřel, že ve smyslu § 34 obč. zák. není rozhodující, jak účastník právní úkon označil, nýbrž je rozhodující, k jakému projevu vůle ve skutečnosti jeho úkon směřoval, a za právní úkon dovolání se relativní neplatnosti považoval projev vůle účastníka, že nechce být vázán kupní smlouvou, protože ji uzavřel v omylu, a požaduje vrácení peněz oproti zpětnému vydání věci, byť byl tento právní úkon obsažený v žalobě označené jako návrh na odstoupení od kupní smlouvy. Uvedené závěry se bezpochyby vztahují i na dovolání se relativní neplatnosti učiněné mimosoudně projevem vůle adresovaným druhé smluvní straně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. ). V souzené věci však ani toto pochybení odvolacího soudu nevede k závěru o přípustnosti dovolání, jelikož nelze přehlédnout, že dovolatel svůj názor o existenci omylu jako důvodu relativní neplatnosti kupní smlouvy nepřípustně opírá o své tvrzení, že byl žalobci ujištěn, že chata je zděná, zatímco odvolací soud ve skutkové rovině uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobci žalovaného o uvedené vlastnosti chaty ujistili. Námitky žalovaného mířící proti správnosti tohoto skutkového závěru jsou – jak bylo vyloženo výše – bez významu.

K novým skutečnostem a důkazům stran probíhajícího správního řízení (o odstranění stavby) dovolací soud nepřihlížel (srov. ).

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (, věta první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení , a Žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení , 2, , , bodu 6, , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „“), tj. částkou 26.016,- Kč. Součástí nákladů jsou dvě paušální částky náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 600,- Kč (, 3 advokátního tarifu) a částka 5.590,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (, ). Nejvyšší soud při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení vyšel z toho, že za náklad potřebný k účelnému bránění práva je třeba v daném případě považovat jedno vyjádření k dovolání.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 29. května 2014

JUDr. Pavel K r b e k

předseda senátu