Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3496/2020

28 Cdo 3496/2020-569

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČO 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti žalovaným 1) E. B., narozené dne XY, bytem XY, 2) Z. B., narozené dne XY, bytem XY, 3) L. R., narozené dne XY, bytem XY, 4) P. S., narozenému dne XY, bytem XY, všem zastoupeným Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Husova 242/9, a 5)Nemocnici na Homolce, se sídlem v Praze 5, Roentgenova 37/2, IČO 00023884, zastoupené JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 59/3, za účasti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111,jako vedlejšího účastníka na straně žalované 5),o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené uObvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2020, č. j. -513, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1), 2), 3) a 4) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.366,20 Kčdo 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. et Mgr. Aleny Vlachové, advokátky se sídlem v Praze 1, Husova 242/9. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 5) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kčdo 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Šustka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 59/3. IV. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění ( ) :

Městský soud v Praze k odvolání žalobce a žalovaných 1) až 4) rozsudkem ze dne 22. 7. 2020, č. j. -513, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 2. 2020, č. j. -366, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 25. 3. 2020, č. j. -430 [jímž zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že pozemky parc. XY o výměře 1532 m² - ostatní plocha, ostatní komunikace, parc. XY o výměře 69 m² - ostatní plocha, jiná plocha, a parc. XY o výměře 366 m² - ostatní plocha, zeleň, všechny zapsané v Katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY, na LV XY pro k. ú. XY, obec XY, jsou ve vlastnictví žalované 5), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení žalovaným 1) až 4) ve výši 71.540 Kč k rukám jejich zástupkyně (výrok II.), žalované 5) ve výši 37.026 Kč k rukám jejího zástupce (výrok III.), a vedlejšímu účastníkovi ve výši 1.800 Kč (výrok IV.)] potvrdil ve výroku I. o věci samé a ve výroku IV. o nákladech řízení, ve výroku II. o náhradě nákladů řízení jej změnil jen tak, že výše nákladů činí 83.175,40 Kč, a ve výroku III. jej změnil jen tak, že výše nákladů činí 29.282 Kč, jinak tyto výroky potvrdil (výrok I.), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) až 4) na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 11.784 Kč k rukám jejich zástupkyně, a žalovanému 5) částku 4.114 Kč k rukám jeho zástupce, a že žalobce a vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na závěru, že žalobce domáhající se určení vlastnictví k označeným pozemkům, jejichž podílovými spoluvlastníky jsou žalovaní 1) až 4), kteří, resp. jejich právní předchůdci, je nabyli na základě dohody o vydání věci uzavřené dne 19. 10. 1992 s žalovanou 5) podle , o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „ “), a registrované Státním notářstvím pro Prahu 5 dne 7. 12. 1992 pod č. j. 5 REH 911/1992, z nichž na dvou se v současnosti nacházejí pozemní komunikace II. třídy (ve vlastnictví žalobce) a na jednom veřejná zeleň, má naléhavý právní zájem na tomto určení ( , , v platném znění), neboť žalovaní 1) až 4) jsou subjekty, „vůči nimž má žalobce povinnost vypořádání právního vztahu z užívání cizí věci“ (jde o spor o vydání bezdůvodného obohacení probíhající u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. ), žaloba však není důvodná. Tvrdil-li totiž žalobce, že pozemky „nemohly být vydány dle , když správně mělo být postupováno dle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), avšak s ohledem na jejich zastavěnost by takový postup nebyl možný“, pak jednak v řízení neprokázal, že předmětné pozemky byly v době přechodu na stát (bez právního důvodu, jak se ve zmíněné dohodě uvádí, nebo vyvlastněním v roce 1959, ev. v roce 1960), či v době uzavření zmíněné dohody, zemědělsky využívány (naopak provedenými důkazy bylo zjištěno, že tomu tak nebylo), takže nelze dovodit, že by se na ně vztahoval , a stejně tak žalobce neprokázal, kdy současné komunikace na pozemcích parc. XY a zeleň na pozemku parc. XY byly založeny (v tomto ohledu bylo ze zprávy Magistrátu hl. m. Prahy zjištěno, že v roce 1995 se na nich nacházela zeleň), ani kdy byly komunikace skutečně dokončeny [když původní zařazení mezi komunikace II. a III. třídy proběhlo v roce 2000, kdy již pozemky vlastnili žalovaní 1) až 4), a archiv výstavby komunikací byl zničen při povodni v roce 2002]. Prokazoval-li žalobce svá tvrzení pouze leteckými snímky předmětných pozemků z roku 1975 s tvrzením, že „se jednalo o zelenou plochu“, pak tyto důkazy nejsou podle odvolacího soudu relevantními důkazními prostředky. Při právním posouzení věci soudy odkázaly na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že pokud žalovaná 5) vydala pozemky žalované 1) a právním předchůdcům žalovaných 2) až 4) podle , učinit tak mohla, neboť tohoto zákona je ustanovením dispozitivním (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ), a dohodu je tak nutno posoudit jako platnou, a to i s ohledem na závěr uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , podle nějž jak , tak i jsou zákony restitučními, jejichž účelem bylo obnovení vlastnických práv oprávněných osob k předmětu vydání, a i pokud by se snad jednalo o zemědělskou půdu vydanou podle , byl by splněn účel zákona o půdě. Soud prvního stupně dále dovodil, že i kdyby dohoda byla uzavřena „nesprávně“, žalovaní 1) až 4) by vlastnictví k pozemkům po uplynutí desetileté doby dle dříve platné právní úpravy vydrželi ( , , ve znění účinném do 31. 12. 2013), jak v řízení namítali, neboť vzhledem k uzavřené dohodě, registrované Státním notářstvím v Praze 5, drželi pozemky v dobré víře (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. ), i když se na pozemcích parc. XY nacházejí komunikace a na pozemku parc. XY zeleň.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu jím tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení procesně právní otázky extrémního nesouladu provedených důkazů se skutkovými a právními závěry, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Dovolatel předesílá, že pro výsledek daného řízení bylo zcela zásadní posouzení dvou hmotněprávních otázek, a to 1) zda je ve věci dána působnost zákona o půdě či , a 2) zda jsou předmětné pozemky zastavěny ve smyslu zákona o půdě. Namítá, že k prokázání jich obou byly nalézacím soudem provedeny důkazy zejm. informací KÚ ze dne 5. 11. 2019, dle níž předmětné pozemky přešly na čs. stát vyvlastněním v roce 1960, a leteckými snímky z let 1938 až 2018, z nichž je zjevné, že „zatímco v roce 1975 se na předmětných pozemcích nacházely pole či louky, nejpozději v roce 1988 již byly zastavěny komunikacemi“. Z toho dovozuje, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu se tak na vydání předmětných pozemků měl vztahovat (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2000, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. ), a „restituce měla proběhnout v souladu s a zákona o půdě formou poskytnutí naturální či relutární náhrady, a nikoli vydáním předmětných pozemků, jakožto pozemků původních“ (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. , ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. ). Odvolací soud ovšem dospěl k závěru, že žalobce nebyl schopen prokázat, „kdy a jakým způsobem předmětné pozemky přešly na čs. stát, že se v době jejich přechodu se jednalo o zemědělskou půdu, ani že ke dni účinnosti zákona o půdě byly zastavěny ve smyslu zákona o půdě, třebaže to vyplývá z informace KÚ ze dne 5. 11. 2019 a z leteckých snímků z let 1938 až 2018“. Jeho rozhodnutí tak vykazuje znaky svévole, resp. extrémního nesouladu provedených důkazů se skutkovými a právními závěry, a zasahuje do práva žalobce na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. ), a je též v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. ). „V důsledku těchto nesprávných skutkových a právních závěrů dospěl odvolací soud k závěru, že předmětné pozemky byly platně vydány na základě (dispozitivního) “. Dospěl-li by však ke (správným) skutkovým a právním závěrům, tj. že „se jednalo o pozemky zemědělské ke dni účinnosti zákona o půdě zastavěné“, musel by nutně dospět k závěru, že „takové vydání je v rozporu s (kogentním) zákona o půdě a obcházející (kogentní) tohoto zákona, a tedy dle , ve spojení s , absolutně neplatné“. S ohledem na zjevnou zastavěnost předmětných pozemků po jejich přechodu na stát by odvolací soud musel rovněž dospět k závěru o neexistenci dobré víry žalovaných a jejich právních předchůdců a o nemožnosti vydržení. Dovolatel shrnul svoji dovolací argumentaci tak, že „extrémní nesoulad provedených důkazů se skutkovými a právními závěry stran působnosti zákona o půdě a zastavěnosti předmětných pozemků tak ve svém důsledku způsobuje i nesprávnost právního posouzení věci jako takové“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní 1) až 4) v podrobném vyjádření k dovolání uvedli, že dle jejich názoru není přípustné, neboť hodnocení důkazů odvolacím soudem nepodléhá dovolacímu přezkumu (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ). Dále s odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu (nález sp. zn. ) zdůraznili, že pro užití zákona o půdě (a nikoli ) na restituci pozemků by bylo nutné splnění dvou předpokladů, tj. aby v době přechodu na stát byly evidované jako zemědělské a zároveň byly v době přechodu na stát využívány k zemědělské výrobě; avšak ani jednu z těchto podmínek se žalobci v řízení nepodařilo prokázat. Dohoda o vydání věci ze dne 19. 10. 1992 byla uzavřena správně dle (v případě neplatnosti by ji tehdejší státní notářství neregistrovalo). I kdyby byly předmětné pozemky v době uzavření dohody skutečně zastavěné (což však žalobce v řízení neprokázal), nebránilo by to jejich platnému vydání, což potvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. ). Též poukázali na jejich ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví, jakož i na jejich dobrou víru ve správnost aktů veřejné moci, a dále připomněli, že je vždy třeba sledovat účel, jehož má být restitucí dosaženo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a nález Ústavního soudu sp. zn. ). Navrhli, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.

Taktéž žalovaná 5) navrhla, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto jako nepřípustné, popř. zamítnuto. Poukázala zejména na to, že v řízení nebylo prokázáno faktické zemědělské obhospodařování předmětných pozemků (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. -15), takže již bylo nadbytečné „posuzovat otázky zastavěnosti předmětných pozemků dobré víry žalovaných 1) až 4), resp. jejich právních předchůdců, a možnosti či nemožnosti jejich vydržení“.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) v řízení o dovolání postupoval podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „ “. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle pak platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Ústavní soud v bodu 55. Stanoviska pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , dovodil, že „zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných y (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. a násl.) nikdy dospět. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v a “.

O takovou situaci se v posuzovaném případě nejedná, neboť pro právní posouzení věci - z hlediska žalobcem tvrzené neplatnosti dohody o vydání předmětných pozemků ze dne 19. 10. 1992 - nemůže obsah sdělení Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrálního pracoviště XY, ze dne 5. 11. 2019 (v němž se mimo jiné uvádí, že „původní pozemky, z nichž předmětné pozemky vznikly, byly vyvlastněny v roce 1960 a že v době přechodu na stát byly součástí zemědělského půdního fondu“), ani letecké snímky předložené žalobcem z let 1975, 1988 až 1989, nikterak zvrátit skutkové závěry soudů obou stupňů, na jejichž základě s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu dospěly k závěru, že uvedená dohoda je platným právním úkonem.

Ustanovení stanoví, že tohoto zákona se nepoužijena zmírnění křivd, které vznikly převzetím zemědělské půdy, využívané k zemědělské výrobě, včetně souvisejících obytných a hospodářských budov, lesní půdy a vodních ploch.

Dle zákona odst. 3 pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává.

Podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě se tento zákon vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond. Podle § 30 tohoto zákona pro postup podle části druhé tohoto zákona se za majetek uvedený v § 1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.

Při výkladu citovaných ustanovení zákona o půdě, které vymezují rozsah jeho působnosti, dospěla judikatura soudů k závěru, že zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu ve smyslu § 1 odst. 1 zák. o půdě vyžaduje splnění dvou předpokladů: jednak, že takový pozemek je, anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařovaný (znak faktický, materiální), a současně je v evidenci (katastru) nemovitostí označen druhem kultury uvedeným v , o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění (znak právní, formální). Není-li pozemek zemědělsky obhospodařován, nejde o součást zemědělského půdního fondu, byť i pozemek dosud byl (v rozporu s faktickým stavem) v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy. Působnost zákona o půdě v takovém případě bude dána jen při splnění podmínek uvedených v zák. o půdě (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod pořadovým č. 292, svazek 11, ročník 1998, event. vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se k uvedeným závěrům judikatury hlásí - např. rozsudek ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod pořadovým číslem C 2886, sešit 30, ročník 2004).

Ustanovením § 30 zákona o půdě je okruh působnosti daného zákona rozšířen i na ten majetek, který nespadá do definice uvedené v § 1 odst. 1 zákona o půdě. Postačuje přitom, že v době přechodu na stát byl dotčený majetek používán k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. , nebo usnesení téhož soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. , ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. , či ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. ). Za zemědělské obhospodařování lze pak považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (resp. udržení) do kategorie zemědělských pozemků (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. ). Otázka faktického způsobu užívání (obhospodařování) původních pozemků jejich tehdejšími vlastníky je současně věcí skutkového zjištění, nikoliv kvalifikovanou otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ).

Pokud tedy v dané věci Katastrální úřad pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY, ve sdělení ze dne 5. 11. 2019 uvedl, že „původní pozemky, z nichž předmětné pozemky vznikly, byly vyvlastněny v roce 1960 a že v době přechodu na stát byly součástí zemědělského půdního fondu“, nevypovídá to nic o tom, zda původní pozemky byly v té době (přechodu na stát) používány k účelům zemědělské výroby, či zda byly uchovávány ve stavu způsobilém k jejich zařazení (resp. udržení) do kategorie zemědělských pozemků a nadále měly být zemědělsky obhospodařovány.

Nacházely-li by se skutečně na dvou předmětných pozemcích pozemní komunikace v době uzavření dohody ze dne 19. 10. 1992, jak žalobce v řízení tvrdil (což ovšem prokázáno nebylo), pak by se zcela evidentně již nejednalo o pozemky ve smyslu zákona o půdě, tj. o půdu tvořící zemědělský půdní fond nebo do něj náležející, tedy o pozemky v té době zemědělsky obhospodařované, a by se tudíž na ně nevztahoval (letecké snímky z let 1938 až 2018 na tom nemohou ničeho změnit).

Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. , dovodil, že „ustanovení umožňuje tzv. povinné osobě ( ) nevydat oprávněné osobě pozemek, jestliže na něm byla po jeho převzetí státem zřízena stavba, jeho smyslem bylo zabránit vzniku složitých právních vztahů vyplývajících z toho, že někdo jiný je vlastníkem pozemku a někdo jiný vlastníkem na něm stojící stavby. Došlo-li však z vůle oprávněné i povinné osoby k uzavření dohody o vydání věci, na jejímž podkladě byl oprávněné osobě vydán zastavěný pozemek a tato osoba byla zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník takového pozemku, zatímco vlastníkem na něm stojící stavby zůstal jiný subjekt, je namístě tento stav respektovat, neboť - jak připomněl již ve své nálezu ze dne 7. 9. 1995, sp. zn. , i Ústavní soud České republiky - tyto vlastnické vztahy mohou existovat vedle sebe a je možno je právní cestou řešit“. Z uvedených obecných závěrů je zcela zřejmé, že „dohodu o vydání pozemku, na níž je umístěna stavba, pokud již byla uzavřena a na základě níž se žalobce stal vlastníkem (resp. spoluvlastníkem) pozemku, nelze označit za uzavřenou v rozporu s cit. zákona a proto neplatnou“.

K totožnému závěru dospěl Nejvyšší soud též v rozsudku ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. , v jehož odůvodnění uvedl: „Podle § 8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává. Judikatura dospěla k závěru, že toto ustanovení je dispozitivní a tudíž vydání takového pozemku dohodou nezakazuje, ani nevylučuje; proto vydání pozemku zastavěného (stavbou garáže) nečiní dohodu o vydání pozemku v restituci neplatnou“.

Též v rozsudku ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. , dovolací soud poukázal na to, že „nejen Nejvyšší soud, nýbrž i Ústavní soud v minulosti dovodily, že , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), podle nějž se nevydává pozemek, na kterém je umístěna stavba zřízená až po převzetí pozemku státem, představuje ustanovení dispozitivní, nerespektování obsahu citované normy tak bez dalšího neplatnost dohody o vydání věci nepůsobí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1998, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. )“.

Navíc ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu dovodila, že za neplatné nelze označit vydání zemědělských pozemků, k němuž došlo podle , pokud byl splněn cíl zákona o půdě a oprávněné osobě byl vydán majetek, na jehož vydání podle zákona o půdě měla nárok. Důležité je splnění účelu, jímž je obnovení vlastnických práv oprávněných osob k předmětu vydání [k tomu srov. Stanoviska Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 34/1993 a pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (v nichž bylo vyloženo, že tu není vzájemně dán negativní důsledek z hlediska nároku na vydání věci podle ustanovení a ), dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. ), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. , a usnesení téhož soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. )].

Z citovaných závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i Ústavního soudu, pro danou věc plyne, že otázka nastíněná dovolatelem ani námitky k ní uplatněné, nemohou přípustnost dovolání podle založit. Je tomu tak jednak z důvodů shora uvedených, ale též proto, že i kdyby uvedenou dohodou ze dne 19. 10. 1992, registrovanou Státním notářstvím v Praze 5, došlo k vydání dvou pozemků zastavěných až po jejich převzetí státem (v daném případě pozemními komunikacemi), nečiní to tuto dohodu uzavřenou podle (ani ohledně dvou předmětných pozemků) neplatnou, jelikož toto ustanovení je dispozitivní, a nebrání tudíž a ani nevylučuje uzavření takové dohody.

Pokud pak jde o nezastavěný pozemek parc. XY, pak ohledně něj nebylo v řízení prokázáno, že v době přechodu na stát, v době účinnosti zákona o půdě a ani v době uzavření zmíněné dohody byl zemědělsky obhospodařován.

Kromě toho, jak dovodil již soud prvního stupně, by žalovaní 1) až 4) vlastnictví k předmětným pozemkům nabyli originárně vydržením (§ 134 odst. 1 obč. zák.), jak v řízení namítali, neboť vzhledem k uzavřené dohodě, registrované Státním notářstvím v Praze 5, drželi pozemky v dobré víře (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. ), byť k tomuto jeho závěru se odvolací soud v napadeném rozsudku nikterak nevyjádřil, avšak jej ani nekorigoval.

Z uvedeného vyplývá, že není správný názor žalobce, že dospěl-li by odvolací soud „ke (správným) skutkovým a právním závěrům, tj. že se jednalo o pozemky zemědělské ke dni účinnosti zákona o půdě zastavěné“, musel by nutně dospět k závěru, že „takové vydání je v rozporu s (kogentním) zákona o půdě a obcházející (kogentní) tohoto zákona, a tedy dle , ve spojení s , absolutně neplatné“.

K doplnění dovolání žalobce doručenému Nejvyššímu soudu dne 18. 11. 2020 dovolací soud přihlédnout nemohl, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty k podání dovolání.

Protože dovolání žalobce není podle přípustné, Nejvyšší soud je podle odmítl.

Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusejí být odůvodněny (srov. ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 11. 2020

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu