Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3910/2020

21 Cdo 3910/2020-523

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce R. F., narozeného dne XY, bytem XY, proti žalované Brembo Czech s. r. o. se sídlemvOstravě – Hrabové, Na Rovince č. 875, IČO 28599888, zastoupené JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poděbradova č. 2738/16, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o 800 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. září 2020, č. j. -477, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2020, č. j. -477, není přípustné podle ustanovení , podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení [může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. )].

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. ). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak.

Žalobce v kontextu shora uvedeného rozboru, nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání.

Žalobce sice předkládá k posouzení několik otázek, o nichž formálně tvrdí, že nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny; ve skutečnosti však brojí proti skutkovým zjištěním, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, případně předkládá svoji vlastní skutkovou verzi, od níž potom odvíjí tvrzení o neřešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu a dílem předkládá k vyřešení otázky k závěrům, na nichž není vůbec rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Jde tak o námitky, jimiž žalobce uplatnil jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení , a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení

Pakliže žalobce namítá, že se „…jednalo o soukromou korespondenci, která podléhá určité zákonné ochraně (…), a tak je namístě namítat nezákonnost provedeného dokazování, kdy nebyl vyžádán souhlas žalobce s použitím předmětné soukromé korespondence…“, pak přehlíží, že odvolací soud vůbec jakýkoliv důkaz, který by měl povahu písemnosti osobního charakteru, neprovedl, a z takových důkazů, které by měly povahu písemnosti osobního charakteru, při zjišťování skutkového stavu zcela záměrně nevycházel (srov. bod 10. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Námitka tak přípustnost dovolání založit nemůže.

Pakliže dále žalobce namítá, že „…ve své podstatě převzala žalovaná jakožto zaměstnavatel funkci orgánu veřejné moci, kdy zasáhl ochranným způsobem do konfliktu mezi dvěma soukromými subjekty…“, a že „…vůči svému zaměstnavateli se dovolatel jakožto zaměstnanec nedopustil jakéhokoliv protiprávního jednání…“, opětovně přehlíží, že odvolací soud neposuzoval „soukromý konflikt dvou zaměstnanců“, nýbrž vyšel ze závěru, že jednání žalobce mělo „časový, místní i věcný poměr k výkonu závislé práce“ (srov. bod 17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); závěr odvolacího soudu, že pouze takové jednání lze posuzovat z hlediska naplnění předpokladu výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce (tedy zda lze usuzovat mimo jiné na závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci), je zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. , nebo rozsudku ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. ); že porušení povinností zaměstnancem nemusí být pouze ve formě „protiprávního jednání vůči svému zaměstnavateli“, nýbrž i ve formě jednání vůči ostatním zaměstnancům, je též závěrem, který nese odraz v stabilní judikatuře (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. ). Uplatněné námitky opětovně přípustnost dovolání nezakládají.

Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky, vztahující se k otázce skutku, uvedeného pod bodem b) výpovědi z pracovního poměru ze dne 1. 10. 2018 (neabsolvování nařízené mimořádné lékařské prohlídky), neboť odvolací soud dospěl k závěru, že k naplnění „skutkové podstaty výpovědního důvodu ustanovení “ postačuje prokázání důvodů, vymezených v bodě a) výpovědi z pracovního poměru ze dne 1. 10. 2018 (srov. bod 20. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Na závěru o naplnění či nenaplnění důvodu uvedeného pod bodem b) výpovědi z pracovního poměru ze dne 1. 10. 2018 tak není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.

Jak již dovolací soud zmínil výše, podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které dovolatel pokládá za chybné. Proto také další námitky, jimiž žalobce uplatnil jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení , a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, předestírá-li vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (tedy argumentace, že sám žalobce měl od samého počátku pohled na celou situaci opačný)], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení

Namítá-li dále žalobce, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy (výslech svědkyně K.), pak neprovedení navrženého důkazu dovolací soud posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ). Tvrzení žalobce o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v , přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. ).

Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na zaplacení částky 800 000 Kč, neobsahuje žádné důvody ( ).

Rozsudek odvolacího soudu byl napaden „ve všech výrocích“ (tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení); dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení , podle nějž není dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 2. 2021

JUDr. Pavel Malý

předseda senátu