Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2959/2020

22 Cdo 2959/2020-649

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně G. M., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zuzanou Chlupáčovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Na Okrouhlíku 2044/23, proti žalovanému J. M., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 201/17, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2020, č. j. -627, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2012, č. j. -63, rozhodl, že „ze zaniklého společného jmění manželů se věci, tj. běžné vybavení domácnosti v hodnotě 5 000 Kč přikazují do výlučného vlastnictví žalobkyně“, které uložil, aby zaplatila žalovanému na vypořádání částku 2 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 20. 5. 2013, č. j. -129, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 9. 10. 2019, č. j. -588, vypořádal společné jmění manželů (dále „SJM“) shodně jako v předchozím rozhodnutí (výroky I - II) a rozhodl o nákladech řízení státu a účastníků (výroky III – V).

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 5. 2020, č. j. -627, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle , neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Za „dosud neřešenou otázku“ považuje situaci, kdy jeden z manželů záměrně jedná tak, aby vytvořil podmínky pro získání výlučného majetku za trvání manželství, neboť uzavře darovací smlouvu, případně sám smlouvu o zápůjčce, bez ohledu na informační povinnost manželů o zdraví, příjmech či podnikatelských záměrech, a to za situace, kdy chce manželství ukončit rozvodem.

Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a „kromě toho je v rozporu s právním posouzením, k němuž odvolací soud dospěl v předchozím zrušujícím rozhodnutí soudu prvního stupně“.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost ( – „ “) odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud věc posoudil podle č. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, , 2 č. (dále jen „o. z.“) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. , publikovaný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( “).

Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu, mnohokrát aprobované Ústavním soudem, platí, že může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. , rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. . Rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání ( ). Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z důvodů přípustnosti dovolání byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33/2011).

K tomu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. , ze dne 12. února 2014, sp. zn. , ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. a ze dne 24. června 2014, sp. zn. . Nesplní-li dovolatel tuto povinnost, nezbývá, než dovolání odmítnout; dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , a další judikaturu tam citovanou.

Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2017). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. ).

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví ). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí splňovat požadované náležitosti (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání.

Dovolatelka tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu; tuto otázku však nijak nekonkretizuje a neuvádí ani rozhodnutí dovolacího soudu, od kterých se měl odvolací soud odchýlit. Pod body 1 - 16 dovolání rekapituluje průběh řízení a občas připojuje výtky k postupu soudů, ale výslovně ani obsahově zde žádný z důvodů přípustnosti dovolání, uvedených v , nevymezuje. Dovolací soud tak nemůže učinit místo ní. Proto se výtkami tam uvedenými nemohl zabývat.

Pod bodem 17 dovolatelka uvádí, že za „dosud neřešenou otázku“ považuje situaci, kdy jeden z manželů záměrně jedná tak, aby vytvořil podmínky pro získání výlučného majetku za trvání manželství, když uzavře darovací smlouvu, případně sám smlouvu o zápůjčce bez ohledu na informační povinnost manželů o zdraví, příjmech či podnikatelských záměrech, a to chce-li manželství ukončit rozvodem. Ani takto vymezený důvod přípustnosti není jasný; není zřejmé, s jakými důsledky dovolatelka toto jednání spojuje, zda má takový majetek být součástí společného jmění či zda se má uplatnit tzv. disparita podílů nebo zda má nastat jiný důsledek.

Navíc na řešení takové otázky nemůže napadené rozhodnutí objektivně spočívat. Při vymezení přípustnosti totiž dovolatelka odkazuje na obsah o. z., upravující vzájemnou informační povinnost manželů, ačkoliv vypořádání probíhá v režimu č. , který – stejně jako tehdy platný , o rodině, podobné ustanovení neobsahoval.

Proto dovolací soud jen na okraj, formou poznámky „obiter dicta“ uvádí:

Společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou mimo jiné majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela (§ 143 odst. 1 obč. zák.). Jde o tzv. princip transformace majetku, to co bylo získáno za majetek ve výlučném vlastnictví, také výlučným majetkem zůstává. Tato skutečnost, vyplývající jasně ze zákona, je judikaturou bez jakýchkoliv pochybností respektována (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. . nijak manžela v nakládání s výlučným majetkem neomezuje.

„Manžel má právo na to, aby mu druhý manžel sdělil údaje o svých příjmech a stavu svého jmění, jakož i o svých stávajících i uvažovaných pracovních, studijních a podobných činnostech“ (§ 688 o. z.).

Porušení povinností uvedených v tomto ustanovení však zákon nespojuje s důsledky pro nabytí do společného jmění manželů, zejména tak, že by v důsledku jejího porušení bylo možno věc, nabytou jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, bylo možno zařadit do společného jmění manželů. O disparitě podílů (té se však žalobkyně nedovolává) by pak bylo možno uvažovat jen, pokud by porušení informační povinnosti upravené v § 688 o. z. bylo možno podřadit pod některý ze zákonných důvodů disparitu umožňujících (§ 742 odst. 1 o. z.). Obecně též platí, že nelze snížit vypořádací podíl jednoho z manželů na zaniklém společném jmění jen proto, že zjevnou příčinou rozvratu manželství byl jeho mimomanželský vztah (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. ).

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle je odmítl. V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 1. 2021

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu