Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3568/2020

26 Cdo 3568/2020-82

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Mgr. Milana Edelmanna, se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, jako insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka M. B., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Oswaldem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bílkova 132/4, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Letenská 525/15, IČO: 00006947, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 4.714.102,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2020, č. j. -58, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce jako insolvenční správce majetkové podstaty dlužníka M. B. (vlastníka 21 bytových jednotek nacházejících se v domě č. p. XY, v k. ú. XY, obec XY) se domáhal zaplacení částky 4.714.102,- Kč s příslušenstvím (v podobě zákonného úroku z prodlení) z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva způsobené regulací nájemného z těchto bytů v období od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2006.

K jeho odvolání Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. července 2020, č. j. -58, výrokem I. potvrdil rozsudek ze dne 23. října 2019, č. j. -36, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).

Dovolání žalobce (dovolatele) proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle , , ve znění po novele provedené (dále jen „ “).

Projednávanou věc je nutné s ohledem na dobu, za niž je náhrada za nucené omezení vlastnického práva požadována, posuzovat podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, zejména podle , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ ( a 3 , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“).

V otázce promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnické práva byla soudní praxe usměrněna nejprve rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2012, sp. zn. , uveřejněným pod č. 18/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 20. listopadu 2012, sp. zn. ) – dále jen „R 18/2013“, na nějž odkázal již odvolací soud. V něm Městský soud v Praze uzavřel, že právo na náhradu se promlčuje v obecné tříleté době podle § 101 obč. zák., tj. podle právního předpisu rozhodného pro posouzení dané věci (viz § 3036 o. z.), která počíná dnem omezení vlastnického práva; případná aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tím není vyloučena. Následně se k uvedeným právním názorům přihlásil i Nejvyšší soud (srov. např. jeho rozhodnutí z 13. března 2013, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti uvedenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 12. září 2013, sp. zn. , z 23. října 2013, sp. zn. , z 19. února 2018, sp. zn. , a z 26. března 2014, sp. zn. ). V citovaném rozsudku ze dne 23. října 2013, sp. zn. , pak zaujal rovněž názor, že nárok na náhradu nevzniká pronajímateli až rozhodnutím soudu o povinnosti státu náhradu zaplatit, nýbrž již v důsledku protiústavní regulace nájemného a s tím spojené existence nemožnosti dosáhnout výběru přiměřeného nájemného.

Jestliže tedy odvolací soud s odkazem na R 18/2013 uzavřel, že v projednávané věci se uplatní obecná tříletá promlčení doba podle § 101 obč. zák. a že za této situace je namístě pokládat nárok na náhradu za dobu od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2006, uplatněný u soudu až dne 23. října 2018, za promlčený, neodchýlil se od výše uvedených závěrů; jeho rozhodnutí je tak výrazem standardní soudní praxe. Nelze se ztotožnit s dovolatelovým názorem, že by promlčecí doba s odkazem na ustanovení nově běžela až ode dne vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 25. října 2016, sp. zn. ; aplikaci citovaného ustanovení ustanovení na daný nárok ustálená soudní praxe totiž vyloučila. Počátek běhu promlčení doby se nově neodvíjel ani od vydání stanoviska pléna Ústavního soudu z 28. dubna 2009, sp. zn. (ačkoliv bylo klíčové pro samotné právní posouzení těchto nároků). Již v R 18/2013 Městský soud v Praze totiž konstatoval, že nelze souhlasit s tím, aby běh promlčecí doby u nároku na náhradu za omezení vlastnického práva započal až dnem účinnosti výše označeného plenárního stanoviska Ústavního soudu. Obdobně vyznívají také závěry vyjádřené Ústavním soudem v usnesení ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. ; tím spíše se tudíž uplatní i v poměrech projednávané věci. S ohledem na výše uvedené lze proto uzavřít, že nejde o otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, jak se mylně domníval dovolatel.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. prosince 2017, sp. zn. , uveřejněném pod č. 20/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 20/2019“), z důvodů tam podrobně rozvedených uzavřel, že námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného protiústavní regulací nájemného vznesená státem, jenž neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, je zásadně v rozporu s dobrými mravy. Uvedený závěr by se výjimečně neprosadil jen tam, kde by např. žalobce (pronajímatel) postupoval v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (právo patří bdělým), zejména v případech, kdy by žalobu na náhradu za takovéto nucené omezení vlastnického práva podal u soudu s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila protiústavní nečinnost Parlamentu, tedy kdy regulace nájemného přestala postrádat právní základ. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil také kupř. v rozhodnutích z 27. března 2018, sp. zn. (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 21. ledna 2020, sp. zn. ), z 9. května 2018, sp. zn. , či z 23. května 2018, sp. zn. .

V projednávané věci dovolatel uplatnil nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené protiústavní regulací nájemného v jím vlastněných bytech za období od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2006 žalobou podanou u soudu až dne 23. října 2018. Odvolací soud pak uzavřel, že námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy, a to zejména s ohledem na dlouhý časový odstup od ukončení protiústavního stavu do podání žaloby, a také s přihlédnutím k tomu, že dovolatel netvrdil žádné výjimečné okolnosti, pro něž nemohl svůj nárok uplatnit dříve. Jestliže pak dovolatel podal žalobu s odstupem více než 11 let od ukončení protiústavní regulace nájemného, a současně ani netvrdil, že mu v tom bránila závažná okolnost, není zjevně nepřiměřená úvaha, že námitka promlčení dobrým mravům vskutku neodporuje. K dovolací námitce, že soudní praxe se ohledně těchto nároků ustálila až zmíněným R 20/2019, a tudíž nejdříve po jeho vydání si mohl být jist, jakým způsobem a v jaké výši se má svého nároku domáhat, lze uvést následující. Takový postup již z povahy věci odporuje zmíněné zásadě „vigilantibus iura scripta sunt“; nelze totiž aktivně (s dostatečnou péčí) hájit své právo pouhým sledováním vývoje judikatury a čekáním na „vhodný“ okamžik k podání žaloby. Vyjádřeno jinak, dovolatel nemohl důvodně spoléhat, že v řízeních o jiných žalobách se sporné otázky vyřeší a že až poté bude mít možnost podat včasnou žalobu. Zde lze pro úplnost odkázat na názor odvolacího soudu, že nejpozději vydáním stanoviska pléna Ústavního soudu z 28. dubna 2009, sp. zn. , bylo postaveno najisto, že pronajímatelé mají vůči státu nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené protiústavní regulací nájemného; „nepřípustnost“ námitky promlčení pak byla vyřešena nálezem Ústavního soudu ze dne 25. října 2016, sp. zn. . S přihlédnutím k řečenému lze proto uzavřít, že odvolací soud posoudil takto nastolenou otázku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Z řečeného vyplývá, že dovolání není přípustné podle , a proto je dovolací soud podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle věty první, , a a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle ve výši 300,- Kč ( ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 26. 1. 2021

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu