Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1171/2021

26 Cdo 1171/2021-105

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně Spirit Invest a.s., se sídlem v Praze 3, Roháčova 1666/94, IČO 25661311, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO 00006947, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 14 069 826,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2020, č. j. -80, takto:

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou 25. 1. 2018 domáhala zaplacení částky 14 069 826,16 Kč s příslušenstvím (v podobě zákonného úroku z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 20. 12. 2017 do zaplacení) z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva způsobené regulací nájemného v 68 bytech nacházejících se ve 4 domech v jejím vlastnictví (či vlastnictví její předchůdkyně), a to za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 1. 10. 2020, č. j. -80, potvrdil rozsudek ze dne 4. 3. 2020, č. j. -55, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok I.); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) shledal, že se žalobkyně domáhala odškodnění za dobu od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006, přičemž požadovaný nárok měl za promlčený. Uvedl, že časový odstup uplatnění nároku více než 12 let od vzniku tvrzené újmy nevypovídal o bdělém přístupu žalobkyně. Ohledně rozporu námitky promlčení s dobrými mravy uzavřel, že žalobkyně nehájila své nároky s dostatečnou péčí, když byla zcela nečinná a svůj nárok uplatnila až s odstupem řady let, aniž by jí v tom bránily konkrétní významné okolnosti. Přičemž vyčkávání ustálené judikatury za takový důvod považovat nelze. Takovému přístupu nelze poskytnou právní ochranu ani za takové situace považovat námitku promlčení za zneužití práva.

Proti rozsudku odvolacího soudu (v celém jeho rozsahu) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a uplatnila dovolací důvod podle Namítala, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou konkrétně odkázala, a to v otázce posouzení námitky promlčení jako výkonu práva učiněného v rozporu s dobrými mravy, případně jako výraz zneužití práva. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu, poukázala na aktuální judikaturu dovolacího soudu v obdobných věcech a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Projednávanou věc je nutné s ohledem na dobu, za niž je náhrada za nucené omezení vlastnického práva požadována, posuzovat podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ ( , 3 , ).

V otázce promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnické práva platí (srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod č. 18/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 20. 11. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. – ústavní stížnost podanou proti uvedenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 12. 9. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. ), že právo na náhradu se promlčuje v obecné tříleté době podle § 101 obč. zák., která počíná dnem omezení vlastnického práva; případná aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tím není vyloučena.

Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného protiústavní regulací nájemného vznesená státem, jenž neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, je zásadně v rozporu s dobrými mravy. Zároveň však uvedl, že uvedený závěr se neprosadí tam, kde např. žalobce (pronajímatel) postupoval v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (právo patří bdělým), zejména v případech, kdy by žalobu na náhradu za takovéto nucené omezení vlastnického práva podal u soudu s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila protiústavní nečinnost Parlamentu, tedy kdy regulace nájemného přestala postrádat právní základ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. 20/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. , a ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. , vydaná v obdobných věcech). Uvedená judikatura řeší speciálně otázku námitky promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva a jejího rozporu s dobrými mravy, přičemž se neodchyluje ani od judikatury obecnější povahy, na kterou poukazovala dovolatelka (včetně nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. , což vysvětlil i odvolací soud).

V projednávané věci dovolatelka uplatnila nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené protiústavní regulací nájemného za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 žalobou podanou u soudu až dne 25. 1. 2018, tedy s odstupem více než 11 let od ukončení protiústavní regulace nájemného. Jestliže odvolací soud uzavřel, že námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem na zmíněný dlouhý časový odstup od ukončení protiústavního stavu do podání žaloby, a také s přihlédnutím k tomu, že dovolatelka netvrdila žádné výjimečné okolnosti, pro něž nemohla svůj nárok uplatnit dříve, posoudil nastolenou otázku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od které není důvod se odchýlit. Za výjimečné okolnosti totiž nelze považovat dřívější neustálenost judikatury či obavu o výsledek sporu vzhledem ke vzniku značných nákladů řízení. Takový postup již z povahy věci odporuje zmíněné zásadě „vigilantibus iura scripta sunt“; nelze totiž aktivně (s dostatečnou péčí) hájit své právo pouhým sledováním vývoje judikatury a čekáním na „vhodný“ okamžik k podání žaloby.

Protože není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení jako nepřípustné odmítl.

Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“. Dovolací soud však zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo přípustné [ ].

Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 2. 8. 2021

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu