Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2107/2021

-80

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Z. L., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Dukátem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1618/30, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO 00006947, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 50 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2021, č. j. -56, takto:

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou dne 25. 7. 2019 domáhal zaplacení částky 50 400 Kč spolu s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení jako náhrady za nucené omezení vlastnického práva způsobené regulací nájemného v sedmi bytech nacházejících se v domě, jehož byl z jedné poloviny podílovým spoluvlastníkem, a to za období od 25. 10. 1996 do 31. 12. 1996.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 28. 1. 2021, č. j. -56, potvrdil rozsudek ze dne 9. 9. 2020, č. j. -29, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok I.); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) shledal, že nárok žalobce z titulu náhrady omezení vlastnického práva regulací nájemného v žalovaném období od 25. 10. 1996 do 31. 12. 1996 se jako majetkové právo promlčuje v obecné tříleté promlčecí době ( , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), která běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Jestliže se žalobce domáhal odškodnění za dobu od 25. 10. 1996 do 31. 12. 1996, promlčecí doba uplynula nejpozději 31. 12. 1999. Z toho plyne, že i v případě, že by nárok na náhradu vznikl, šlo by o nárok na peněžité plnění, jenž se jako majetkové právo promlčuje, ať už vyplývá z jakéhokoliv titulu. V této souvislosti připomněl nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. . Ohledně rozporu námitky promlčení s dobrými mravy odvolací soud uzavřel, že žalobce nehájil své nároky s dostatečnou péčí, když byl zcela nečinný a svůj nárok uplatnil až s odstupem řady let, aniž by mu v tom bránily konkrétní významné okolnosti. Takovému přístupu nelze poskytnou právní ochranu, a ani není za takové situace možné považovat námitku promlčení za zneužití práva.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „). K dovolacímu přezkumu otevřel otázku, zda se právo na poskytnutí náhrady za nucené omezení vlastnického práva při státní regulaci nájemného řídí obecnou právní úpravou promlčení podle , s tím, že tato již vyřešená právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak než v dosavadní judikatuře, kterou citoval. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Projednávanou věc je nutné s ohledem na dobu, za niž je náhrada za nucené omezení vlastnického práva požadována, posuzovat podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále opět jen „obč. zák.“ (, 3 , ).

Podstatou dovolání žalobce je jeho názor (prezentovaný od počátku řízení), že právo na náhradu za omezení vlastnického práva zakotvené v d je jako základní právo nepromlčitelné. Uvedenou otázkou se však zabýval již Ústavní soudu, který v nálezu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. (na nějž odkázal odvolací soud) i v dalších rozhodnutích, z něj vycházejících a týkajících se právě náhrady za omezení vlastnického práva regulací nájemného (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. , či ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. ), konstatoval, že je třeba rozlišovat dvě úrovně právních vztahů vznikajících při zásahu do základních práv. První úroveň představuje samotné absolutní právo (vlastnické) působící erga omnes a je v zásadě nepromlčitelné, a druhou představuje obligačně právní vztah vznikající při zásahu do tohoto práva, přičemž majetková práva tvořící jeho obsah, promlčení podléhají.

V otázce promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva platí, že právo na náhradu se promlčuje v obecné tříleté době podle § 101 obč. zák., která počíná dnem omezení vlastnického práva; případná aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tím není vyloučena (srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod č. 18/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. – ústavní stížnost podanou proti uvedenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. ). Ze závěru o promlčitelnosti nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva vycházel i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. 20/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 20/2019“), který tato rozhodnutí překonal jen v otázce, kdy je námitka promlčení v rozhoru s dobrými mravy (viz níže).

Dovolací soud tak neshledal důvod, proč by rozhodná právní otázka, týkající se promlčitelnosti práva na náhradu za omezení vlastnického práva regulací nájemného, měla být posouzena jinak než v dosavadní přijaté shora zmíněné judikatuře.

Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného regulací nájemného vznesená státem, jenž neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, je zásadně v rozporu s dobrými mravy. Zároveň však uvedl, že uvedený závěr se neprosadí tam, kde např. žalobce (pronajímatel) postupoval v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (právo patří bdělým), zejména v případech, kdy by žalobu na náhradu za takovéto nucené omezení vlastnického práva podal u soudu s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila protiústavní nečinnost Parlamentu, tedy kdy regulace nájemného přestala postrádat právní základ (srov. např. R 20/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. , a ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. ).

V tomto případě je tak v souladu s ustálenou judikaturou závěr odvolacího soudu, že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., jestliže žalobce uplatnil svůj nárok více než dvacet let od jeho vzniku a netvrdil žádné výjimečné okolnosti, pro něž jej nemohl uplatnit dříve.

Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 9. 11. 2021

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu