Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2918/2020

21 Cdo 2918/2020-380

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce M. K., narozeného dne XY, bytem XY, proti žalované Univerzitě Karlově se sídlem v Praze 1, Ovocný trh č. 560/5, IČO 00216208, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova č. 376/12, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. června 2017 č. j. -162 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2018 č. j. -201, takto:

III. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem sloužícím k přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (srov. ). tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle ustanovení věty první ve spojení s ustanovením řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 6. 2017 č. j. -162 zastavil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999 sp. zn. , uveřejněné pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2018 č. j. -201 není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Ke splnění předpokladů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení , zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a k výběru zaměstnance, který je nadbytečným, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. , uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998 sp. zn. , uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní rozhledy, s. 374, roč. 1999, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. , uveřejněného pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. , a v nich vyslovený právní závěr, že zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, a že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat; k otázce příčinné souvislosti mezi organizační změnou u zaměstnavatele spočívající ve zrušení pracovního místa zaměstnance a nadbytečností zaměstnance srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. , z něhož plyne, že bylo-li zaměstnavatelem přijato rozhodnutí o organizační změně, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatou organizační změnou; k otázce nadbytečnosti zaměstnance při odpadnutí jen části jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některých z více dosud vykonávaných prací srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 11. 1980 sp. zn. , uveřejněný pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. .

K otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. , uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005. K významu pohnutky pro právní jednání a pro rozvázání pracovního poměru srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015 sp. zn. a v něm vyslovený právní závěr, podle kterého je možné, že spory mezi účastníky mohou být motivem či pohnutkou k přijetí organizačního opatření, jímž je zrušeno pracovní místo zaměstnance, nicméně tato skutečnost sama o sobě nemusí znamenat, že jejím jediným smyslem je jej poškodit. Opačný názor by znamenal, že nastanou-li u právnické osoby spory či neshody mezi osobami podílejícími se na různých stupních na řízení společnosti, je v tomto případě vyloučeno přijmout organizační a personální opatření, které by reagovalo na vzniklou situaci a umožnilo další „efektivní“ bezporuchovou činnost.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014 sp. zn. a ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. ), že přípustnost dovolání podle ustanovení nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. a předtím například usnesení ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. a ze dne 24. 5. 2007 sp. zn. ), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. nebo ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. ). Uvedené platí i pro právní otázku, kdo v pracovněprávních vztazích právně jedná za vysokou školu, kterou dovolatel nastoluje v souvislosti s námitkou, že za žalovanou nebyl oprávněn výpověď z pracovního poměru podepsat děkan Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy. Z právní úpravy obsažené v zákoně č. , o vysokých školách, ve znění účinném do 16. 5. 2016 (v době výpovědi z pracovního poměru ze dne 23. 6. 2015), vyplývá, že orgány fakulty mají právo rozhodovat nebo jednat jménem veřejné vysoké školy v pracovněprávních věcech týkajících se fakulty [srov. cit. zákona] a že v čele fakulty je děkan, který jedná a rozhoduje ve věcech fakulty, pokud tento zákon nestanoví jinak (srov. cit. zákona). Jednoznačná dikce uvedených zákonných ustanovení tedy nepřipouští jiný výklad než ten, že děkan fakulty vysoké školy právně jedná v pracovněprávních věcech týkajících se zaměstnanců vysoké školy zařazených k výkonu práce na fakultě, v jejímž čele stojí.

Ze stejného důvodu přípustnost dovolání podle ustanovení nezakládá námitka dovolatele, podle které výpověď z pracovního poměru nebyla projednána s „celouniverzitními odbory“, neboť přehlíží, že tento nedostatek neplatnost výpovědi z pracovního poměru – jak jednoznačně vyplývá ze zákonné úpravy (srov. ) – nezpůsobuje (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 1995 sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 6, roč. 1995, s. 246).

K otázce, kdo je oprávněn u zaměstnavatele činit rozhodnutí o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách – které není právním jednáním, ale představuje pouze skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní jednání tam, kde to právní předpisy stanoví [v daném případě pro podání výpovědi podle ustanovení ] – srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2012 sp. zn. a v něm uvedený závěr (přijatý za účinnosti , – dále jen „obč. zák.“), že rozhodnutí o organizačních změnách [ ] u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, činí ten, kdo je oprávněn činit jménem zaměstnavatele právní úkony, tedy především jeho statutární orgán ( obč. zák.), případně osoby jím pověřené (srov. obč. zák.). Z uvedených zásad lze potom vycházet i za právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (od nabytí účinnosti , – dále jen „o. z.“) s tím rozdílem, že právnická osoba nemá možnost přímého jednání a může jednat (činit právní a faktická jednání) jen prostřednictvím zástupce, což se plně vztahuje i na statutární orgán (srov. a násl. o. z.). Děkan fakulty vysoké školy je tedy oprávněn též k přijetí rozhodnutí o organizační změně fakulty ve smyslu ustanovení . Namítá-li současně dovolatel, že organizační změna nebyla projednána s „celouniverzitními odbory“, pak nebere náležitě v úvahu shora uvedené ustanovení ani ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle které – vzhledem k tomu, že se nejedná o právní jednání – nelze rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanovení až 588 o. z. (srov. ) a až 20 (srov. odůvodnění již shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. ).

K otázce zákazu výpovědi v době, kdy je zaměstnanec uznán dočasně práce neschopným, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001 sp. zn. , uveřejněný pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, a v něm uvedený závěr, podle kterého z hlediska zákazu výpovědi podle ustanovení (nyní ) je rozhodující dobou den, kdy bylo rozhodnuto o tom, že zaměstnanec je dočasně neschopen vykonávat pro nemoc nebo úraz dosavadní zaměstnání; z tohoto hlediska není významná skutečnost, že lékař dodatečně se zpětnou účinností uznal zaměstnance práce neschopným dřívějším dnem, shodným se dnem doručení výpovědi, až v době po doručení výpovědi.

Přípustnost dovolání podle ustanovení nezakládají ani námitky dovolatele o nesprávném označení pracovní smlouvy ve výpovědi z pracovního poměru (o tom, že ve výpovědi je uvedeno, že „se vypovídá pracovní smlouva z roku 1991 na odborného asistenta“, která byla následně několikrát dodatky měněná), neboť závěr odvolacího soudu, že žalobce „nemohl být na pochybách o tom, že žalovaná s ním zrušila jediný pracovněprávní vztah, který navázali a to pracovní poměr, který (…) ke dni dání výpovědi trval“, je v souladu s ustálenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. , uveřejněný pod č. 3 v časopise Soudní judikatura, ročník 2019), podle kterých za právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je základním hlediskem pro výklad právního jednání úmysl (skutečná vůle) jednajícího (žalované), která zde nepochybně vyplývá jak ze samotného jazykového obsahu posuzovaného pracovněprávního jednání, tak z dalších okolností spočívajících v přijetí a realizaci organizační změny.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení , a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení , zpochybňuje-li skutková zjištění a skutkové závěry, z nichž soudy vycházely při posuzování, zda byl ve vztahu k žalobci naplněn důvod výpovědi podle ustanovení (namítá-li, že „organizační změny a následná výpověď jsou jenom zástupné, skutečné důvody jsou jiné, žárlivost a další důvody“), a uplatňuje-li jinou vadu řízení (namítá-li že „žalovaná univerzita nebyla u soudu řádně zastoupena“, neboť „jenom ona má právo zmocňovat advokáty“), k níž však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení věty druhé – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné (uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a s ohledem na sociální poměry žalobce, které byly důvodem pro jeho osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce v řízení před soudy, jakož i pro osvobození od soudních poplatků v dovolacím řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 1. 2021

JUDr. Pavel Malý

předseda senátu