Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Nd 607/2020

28 Nd 607/2020-645

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci péče o nezletilou AAAAA, narozenou XY, bytem XY, zastoupenou kolizním opatrovníkem Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, se sídlem v Brně, Šilingrovo náměstí 3/4, dceru matky L. R., narozené XY, bytem XY, a otce P. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného odborovým sdružením XY, se sídlem XY, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. , o otcem uplatněné námitce podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze, t a k t o :

O d ů v o d n ě n í :

U Okresního soudu v České Lípě je pod sp. zn. vedeno řízení ve věci péče o nezletilou AAAAA, iniciované návrhem otce na změnu výchovného prostředí nezletilé, doprovázeného návrhy na nařízení předběžného opatření.

Po té, kdy usneseními ze dne 23. 9. 2020, č. j. -613, a č. j. -618, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl o odvolání otce proti usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 21. 5. 2020, č. j. -494 (ve věci předběžného opatření) a ze dne 30. 7. 2020, č. j. -572 (o zastavení řízení ve věci změny výchovného prostředí), usnesením ze dne 16. 11. 2020, č. j. -624, uložil J. F. jako pověřenému členu odborového sdružení XY, jež zastupuje otce v řízení, pořádkovou pokutu ve výši 20 000 Kč za hrubě urážlivé podání.

Následně otec prostřednictvím svého zástupce vznesl námitku podjatosti soudců Krajského soudu v Ústí nad Labem Mgr. Ondřeje Matoucha, JUDr. Jarmily Potužákové a JUDr. Barbory Jodasové, pověřených projednáním a rozhodnutím věci v odvolacím řízení.

Současně byla otcem vznesena i námitka podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze, jmenovitě pak i soudců JUDr. Petra Baierla, JUDr. Ivany Wolfové a JUDr. Ivy Horákové, jež mají podle rozvrhu práce rozhodnout o námitce podjatosti uplatněné proti shora uvedeným soudcům odvolacího soudu.

Důvod pro vyloučení soudců Vrchního soudu v Praze z projednání a rozhodnutí věci spatřuje otec v tom, že „tito soudci se v minulosti již prokazatelně podíleli na upírání a potlačování základních lidských práv a svobod a práva na spravedlivý proces, nebo již byli dříve pravomocně vyloučeni pro podjatost z kauz tohoto odvolatele“.

Soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Petr Baierl, JUDr. Ivana Wolfová a JUDr. Iva Horáková ve vyjádření k uplatněné námitce podjatosti uvedli, že k účastníkům ani k jejich zástupcům nemají žádný vztah, stejně tak ani k projednávané věci (že nemají zájem na výsledku řízení) a že jim nejsou známy žádné okolnosti, pro které by tu měl být důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.

Podle , o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), podle tohoto zákona projednávají a rozhodují soudy právní věci stanovené v tomto zákoně (odstavec 1). Obecná část tohoto zákona se použije také na řízení podle části první hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže a řízení podle zákona upravujícího veřejné rejstříky právnických a fyzických osob, nestanoví-li tyto zákony jinak (odstavec 2). Nestanoví-li tento zákon jinak, použije se (odstavec 3). Nevyplývá-li z povahy jednotlivých ustanovení něco jiného, použijí se ustanovení tohoto zákona vedle (odstavec 4).

Podle § 2 písm. t/ z. ř. s. tento zákon upravuje řízení ve věcech péče soudu o nezletilé.

Podle , (dále jen „ “), jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (odstavec 1). U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak. Totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání (odstavec 2). Z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni také soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali (odstavec 3). Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (odstavec 4).

Podle o tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě. O vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu (odstavec 1). Opožděně podanou námitku ( ) soud uvedený v odstavci 1 odmítne (odstavec 2). Dokazování k prokázání důvodu vyloučení soudce (přísedícího) provede soud uvedený v odstavci 1 buď sám, nebo prostřednictvím dožádaného soudu. Neprovádí-li se dokazování, není třeba k rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 nařizovat jednání (odstavec 3).

Rozhodnutí o vyloučení soudce podle ustanovení představuje výjimku z ústavněprávní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci ( d); soudce lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen ze zákonných důvodů, které mu brání věc projednat a rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. ).

Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdy by soudce sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (například kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (například jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování), a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sen. zn. , nebo ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. ).

Samotné rozhodování soudce v jiných věcech ovšem důvodem k jeho vyloučení být zásadně nemůže ( ); rozhodování sporů či jiných právních věcí je totiž podstatou soudcovské činnosti a důvodem jeho ústavně garantované nezávislosti. Jestliže by právní závěry soudce měly zakládat objektivní pochybnost o jeho nepodjatosti, dovedeno ad absurdum by to znamenalo, že jednou vyslovený závěr by jej diskvalifikoval z rozhodování všech dalších obdobných případů, což je výklad nepřijatelný. Pro závěr o vyloučení soudce může být relevantní pouze jeho poměr k předmětu řízení v konkrétní věci, popř. k jeho účastníkům nebo zástupcům. Důvod pochybovat o nepodjatosti soudce je tak dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která, poměřeno „věcí“, „osobami účastníků“ nebo „osobami jejich zástupců“, vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti soudce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sen. zn. , a též judikaturu v něm citovanou, např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. ).

Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší soud uzavírá, že ani obecné tvrzení otce (nadto nepodložené a povahy zjevně difamující, uvádí-li se jím – bez jakýchkoliv indicií – že jmenovaní soudci Vrchního soudu v Praze „se v minulosti již prokazatelně podíleli na upírání a potlačování základních lidských práv a svobod a práva na spravedlivý proces“) nevypovídá o jakémkoliv důvodu pochybovat o nepodjatosti označených soudců Vrchního soudu v Praze. Přitom také nebylo zjištěno, že by námitkou dotčení soudci „již byli dříve pravomocně vyloučeni pro podjatost z kauz tohoto odvolatele“ (konkrétní skutečnosti k tomu otec netvrdí a nepodávají se ani z obsahu spisu).

V posuzovaném případě tedy nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti označených soudců Vrchního soudu v Praze, kteří nemají k věci, k účastníkům ani k jejich zástupcům – jak vyplývá i z jejich vyjádření – žádný z hlediska ustanovení významný vztah, který by mohl představovat důvod k jejich vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud proto rozhodl, že ve výroku označení soudci Vrchního soudu v Praze (JUDr. Petr Baierl, JUDr. Ivana Wolfová a JUDr. Iva Horáková), nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. ( věta první ). Protože nebylo prováděno dokazování, rozhodl nadřízený soud o námitce podjatosti, aniž nařizoval jednání ( věta druhá ).

Požadavek, aby ve věci jednal a rozhodoval soudce, u něhož není důvod pochybovat o jeho nepodjatosti, se z povahy věci může týkat jen soudců, kterým věc náleží podle pravidel stanovených rozvrhem práce soudu. Z toho vyplývá, že námitku podjatosti lze uplatnit jen ve vztahu k těm soudcům, kteří jsou určeni ve věci rozhodovat; k námitce směřující proti jiným soudcům soud rozhodující o námitce podjatosti nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 1. 2021

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu