Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2047/2020

22 Cdo 2047/2020-258

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) L. R., narozeného XY, bytem v XY, a b) T. R., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Freyova 27, proti žalované TRISIA, a.s., identifikační číslo osoby 64610152, se sídlem v Třinci, Náměstí Svobody 526, o vydání věci a zaplacení smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019, č. j. -139, takto:

I. Řízení o dovolání žalobce a) se zastavuje.

II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019, č. j. -139, ve výrocích pod bodem I a III, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 8. 2018, č. j. -92, ve výrocích pod body I a II, vše v části, ve které byla odmítnuta žaloba žalobkyně b) na „vydání dalšího blíže nespecifikovaného nábytku, výpočetní techniky se skladovými zásobami, finanční hotovosti 1 500 000 Kč a dalších blíže neupřesněných položek“ a ve vztahu k žalované b) rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali vydání věcí a zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 000 000 Kč; konkrétně šlo o vydání nábytku zobrazeného „na přiloženém obrázku“, hotovosti ve výši 1 500 000Kč, dodatku ke smlouvě z 31. 12. 2005, dohody s V. K., smlouvy o úvěru s I. H., dohody se společností Allianz, účetních dokladů z let 2000 až 2006, a o zaplacení smluvní pokuty 2 000 000. Dále žádali vydání dalšího blíže nespecifikovaného nábytku, výpočetní techniky se skladovými zásobami a finanční hotovosti 1 500 000 Kč. Uvedli, že žalovaná „zablokovala jejich prostory“, vyměnila zámky, a výše uvedené věci jim byly „ukradeny“, žalovaná jim je zadržuje.

Obvodní soud pro Prahu 1 („soud prvního stupně”) usnesením ze dne 20. 8. 2018, č. j. -92, odmítl podání žalobců (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a odměně advokátovi za právní zastupování žalobkyně b) (výrok III). Rozhodnutí odůvodnil tím, že podání žalobců neobsahovalo náležitosti stanovené v a 2 a v a 2 , , ve znění pozdějších předpisů („ ”).

Městský soud v Praze („odvolací soud“) usnesením ze dne 20. 3. 2019, č. j. -139, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I ohledně vydání dalšího blíže nespecifikovaného nábytku, výpočetní techniky se skladovými zásobami, finanční hotovosti 1 500 000 Kč a „dalších blíže neupřesněných položek“ (výrok I), změnil jej ve výroku I tak, že se návrh neodmítá co do žaloby na vydání nábytku na přiloženém obrázku, na zaplacení smluvní pokuty 2 000 000 Kč, na vydání dodatku ke smlouvě z 31. 12. 2005, dohody s V. K., smlouvy o úvěru s I. H., dohody se společností Allianz, účetních dokladů z let 2000 až 2006 (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

Odvolací soud mimo jiné uvedl: „Dosavadní poučení soudu I. stupně, která byla poskytnuta žalobcům ve výzvách k upřesnění žaloby o náležitosti dle jsou nedostatečná. Soud I. stupně si měl nejprve sám ujasnit, jaká tvrzení jsou pro něj s ohledem na budoucí projednávání věci významná a o čem a na jakém podkladě má rozhodnout. Za této situace nemůže stačit pouze neurčitá a vágní výzva k odstranění vad, ze které účastník obtížně může pochopit, co po něm soud vlastně chce a jen stěží tak dostojí požadavku na odstranění vad podání“.

Ohledně nespecifikovaného nábytku, výpočetní techniky se skladovými zásobami, finanční hotovosti 1 500 000 Kč a „dalších blíže neupřesněných položek“ odvolací soud uvedl, že zde jsou žalobní tvrzení nesrozumitelná či zcela chybí; tyto položky „žalobci nijak blíže neoznačili či neupřesnili, přestože toto doplnění mohli provést“. U dalších položek však žalobci alespoň rámcově vymezili, proč se domáhají jejich vydání; proto v této části jejich odvolání vyhověl.

Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci, kteří v té době nebyli zastoupeni advokátem, dovolání.

Dovolání pak doplnila zástupkyně žalobkyně b) - advokátka. Dovolání směřuje proti výroku I usnesení odvolacího soudu. Žalobkyně b) opírá jeho přípustnost o , neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v otázce projednatelnosti žaloby se zřetelem na rozsah v ní vylíčených rozhodujících skutečností. Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle žalobkyně b) není zřejmé, proč odvolací soud neshledal jako dostatečná žalobní tvrzení (např. částka 1 500 000 Kč je konkrétní obnos peněz, který podle žaloby byl v pronajatých a žalovanou poté obsazených prostorách). I ohledně ostatních věcí žalobci uvedli alespoň takové skutečnosti, kterými vymezili předmět řízení po skutkové stránce a žaloba je i v této části projednatelná. Povinnost tvrzení mohou žalobci splnit i dodatečně v průběhu řízení, až budou znát přesnější údaje o věcech, které v pronajatých prostorách měli. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a to např. s usnesením ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. , a s usnesením ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. . Navrhuje napadené rozhodnutí změnit tak, že se žaloba neodmítá co do finanční hotovosti ve výši 1 500 000 Kč, výpočetní techniky se skladovými zásobami od společnosti FILL a dalšího nábytku.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobkyně b) je přípustné podle , že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména , ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Vlastnickou žalobu může podat i jen jeden ze spoluvlastníků věci, o jejíž ochranu jde (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. ), pro případ, že by žalobci byli spoluvlastníky sporných věcí, nejde tedy u žalobců o nerozlučné společenství ( ), ale každý z nich jedná sám za sebe. Žalobce a) podal dovolání, které nebylo sepsáno advokátem ( ), a tento nedostatek neodstranil. Chybějící povinné zastoupení dovolatele je nedostatkem podmínky řízení, který se nepodařilo odstranit. Nejvyšší soud proto dovolací řízení ohledně dovolatele a) zastavil ( , a věta třetí ). Protože jde o objektivní kumulaci nároků na vydání jednotlivých věcí, žalobce a) nebude v rozsahu uvedeném v rušícím výroku rozhodnutí dovolacího soudu nadále účastníkem řízení.

Podle se řízení zahajuje na návrh. Návrh (žaloba) musí kromě obecných náležitostí ( ) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní jméno nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušného státního orgánu, který za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.

K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí ve věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení [ ].

Podle předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Podle odst. 2 tohoto ustanovení, není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna.

Je třeba rozlišovat nedostatečná skutková tvrzení na straně jedné a nedostatečné označení věcí, jejichž vydání se žalobce domáhá, na straně druhé. Nedostatečné označení předmětu žaloby, zde věci, která má být vydána, může vést k odmítnutí žaloby pro vady, avšak jen po poskytnutí řádného poučení účastníkovi ( ). Nedostatečná nebo nesprávná tvrzení jsou naopak v zásadě (nejde-li o jejich naprostou absenci či nesrozumitelnost) sankcionována zamítnutím žaloby.

V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. , se uvádí: Podle ustálené soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. , dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení věty druhé rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem), tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně).

V návrhu na zahájení řízení (v žalobě) jde tedy o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, což znamená, že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vůbec vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. ).

Žaloba nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby bylo zřejmé, o čem má soud jednat a rozhodnout (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. ). I když žalobce v žalobě neuvede tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, představuje nedostatek potřebných tvrzení vadu žaloby ve smyslu jen tehdy, jestliže nelze jednoznačně dovodit, o jaký skutek jde (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. ).

Obsahuje-li žaloba tvrzení, z nichž lze dovodit, jaký je předmět řízení, pak procesní sankcí za nesplnění povinnosti tvrzení ve vztahu k dalším relevantním skutečnostem, příp. i za nesplnění důkazní povinnosti, není odmítnutí návrhu, ale neúspěch účastníka ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. ).

Odmítnutí žaloby pak nelze spojovat s vadou žaloby (byť objektivně existující), na kterou soud účastníka neupozornil nebo ve vztahu ke které mu nepodal konkrétní poučení o způsobu jejího odstranění (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2015, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1997 sp. zn. , a řada dalších rozhodnutí).

Rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené části není s uvedenou judikaturou v souladu.

K návrhu na vydání blíže nespecifikovaného nábytku, výpočetní techniky se skladovými zásobami:

Odvolací soud se pod bodem 6 usnesení zabýval nedostatkem potřebných žalobních tvrzení, vzápětí však pod bodem 7 uvedl, že „lze postupem dle jako věcně správné potvrdit usnesení soudu I. stupně ve výroku I o odmítnutí žaloby ohledně některých položek, které žalobci nějak blíže neoznačili či neupřesnili, přestože toto doplnění mohli provést. Jedná se o vydávání dalšího blíže nespecifikovaného nábytku, výpočetní techniky se skladovými zásobami, finanční hotovosti 1 500 000 Kč, dalších blíže neupřesněných položek. Zde jsou žalobní tvrzení zcela nesrozumitelná, či zcela chybí a nebylo možno na jejich základě pokračovat v dalším řízení“.

V dané věci však žalobci – podle názoru dovolacího soudu - uvedli skutkový děj, o který žalobu opírali: Žalovaná „zablokovala“ prostory, které žalobci užívali, a zadržuje věci žalobců v žalobě uvedené, které v těchto prostorách měli, a žalobci žádají o jejich vydání; tím vymezili předmět řízení dostatečně, je zřejmé, jakého skutku se týká a co žalobci žádají. Tyto věci v žalobním návrhu též uvedli. To platí i o návrhu na vydání „dalšího blíže nespecifikovaného nábytku, výpočetní techniky se skladovými zásobami“, ve vztahu ke kterým odvolací soud považoval žalobní tvrzení za nedostatečná; tak tomu nebylo, žalobní tvrzení byla postačující, žalobci žádali vydání těchto věcí proto, že žalovaná jim je neoprávněně zadržuje, a uvedli, jak k zadržení věci mělo dojít. Vylíčili tak v rozsahu dostatečném pro pokračování řízení rozhodující skutečnosti a uvedli, čeho se domáhají.

Odvolací soud měl patrně za to, že nedostatečné je označení některých věcí v žalobním návrhu; mimo jiné uvedl, že jde o položky, „které žalobci nějak blíže neoznačili či neupřesnili, přestože toto doplnění mohli provést“. Nicméně odvolací soud na jiném místě uvedl, že žalobcům se nedostalo potřebného poučení, jak žalobu opravit; toto konstatování je v souladu s obsahem spisu. Pokud za tohoto stavu považoval odvolací soud za správné potvrdit zčásti usnesení o odmítnutí žaloby, je jeho rozhodnutí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu – s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2015, sp. zn. , rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1997, sp. zn. , a spočívá na nesprávném právním posouzení podmínek pro odmítnutí žaloby podle ve spojení s

K návrhu na vydání hotovosti ve výši 1 500 000 Kč:

Pokud jde o vydání částky 1 500 000 Kč, lze přisvědčit dovolatelce, že ji žalobci označili určitě a podmínky k odmítnutí návrhu ohledně ní splněny nebyly.

Kdo se domáhá, aby mu věc byla vydána, musí ji popsat takovými znaky, kterými se rozeznává od jiných věcí téhož druhu ( č. - o. z.).

Vydání movité věci, kterou nelze rozeznat podle odstavce 1, zejména jedná-li se o peníze nebo o cenné papíry na doručitele smíšené s jinými věcmi téhož druhu, se lze domáhat, jen lze-li z okolností seznat vlastnické právo osoby, jež právo uplatňuje, a nedostatek dobré víry osoby, na níž je požadováno vydání věci (§ 1041 odst. 2 o. z.).

Žalobci označili požadovanou částku tím, že jde o konkrétní peníze (peněžní věc), které měli uloženy v prostorách, které žalovaná obsadila. Tím ji označili dostatečně pro to, aby řízení mohlo proběhnout. Jiná věc je, že na nich leží důkazní břemeno o tom, že částka tam skutečně byla a že žalovaná se ujala její držby, a že mohou požadovat právě jen vydání těchto konkrétních bankovek; to je ovšem věcí standardního rozložení povinnosti tvrzení a důkazního břemene v řízení o reivindikační žalobě. Na tom, že tyto peníze jsou označeny dostatečně, nic nemění ani podstatně složitější postavení žalobce, který uplatňuje věcněprávní nárok na jejich vydání, oproti uplatnění nároku obligačního (na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení). V této části spočívá usnesení odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci a je v rozporu s § 1041 odst. 2 o. z.

Nicméně, i kdyby byla uvedená peněžní hotovost označena nedostatečně, muselo by odmítnutí žaloby v této části předcházet poučení žalobců (viz výše); již z tohoto důvodu je postup odvolacího sodu v této věci v rozporu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu.

Na okraj se uvádí: Protože jde o žalobu na vydání věcí (a takto je formulována i ve vztahu k částce 1 500 000 Kč), přihlédnou soudy v dalším řízení k o. z. a k tomu, co o popisu věci, o jejíž vydání jde, uvádí odborná literatura (viz Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol.: . Komentář. Praha, Wolters Kluwer, díl III., s. 134 a násl.; Spáčil, J. a kol.: . III. Věcná práva. Praha, C. H. Beck, 2013, s. 240 a násl.). Lze zvážit i to, co se v judikatuře uvádí ohledně tzv. informačního deficitu strany zatížené povinností tvrzení; z četné judikatury viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. ); usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. .

K návrhu na vydání „dalších blíže neupřesněných položek“:

Žalobci na konci výčtu věcí, jejichž vydání požadují, uvedli za odrážkou slova: „a další – vše bude upřesněno po projednání s právním zástupcem přiděleným soudem i s přesnou specifikací“. Podává se vysvětlení, že pravděpodobně jde o oznámení jejich dalšího zamýšleného postupu, tedy očekávaného rozšíření žaloby. Pokud měl soud o významu uvedeného pochybnost, bylo třeba i dotazem na žalobce zjistit, zda jde o oznámení zamýšleného postupu, anebo o součást žalobního návrhu; jen ve druhém případě by bylo namístě odmítnutí návrhu v této části, a to až po řádném poučení žalobců.

Odvolací soud patrně uvedenou zmínku o „dalším“ považoval za žalobu na vydání „dalších blíže neupřesněných položek“, a potvrdil rozhodnutí o odmítnutí žaloby v této části; jeho rozhodnutí je tak ohledně těchto „položek“ předčasné, a pro případ, že šlo opravdu o žalobu na vydání zcela neurčených věcí, mělo být žalobcům poskytnuto potřebné poučení (viz výše), jinak nebylo možno ani takto neurčitý návrh bez dalšího odmítnout.

V projednávané věci nejsou podmínky pro to, aby dovolací soud sám rozhodl o tom, zda podání (žaloba) dovolatelky se odmítá či nikoliv; pokud se jí totiž nedostalo řádného poučení, nejsou podmínky pro rozhodnutí o odmítnutí podání.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu, pokud se týká žalobkyně b), v dovoláním dotčeném rozsahu i v nákladovém výroku zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro část rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud částečně a jen ve vztahu k žalobkyni b) i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 11. 2020

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu