Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 3846/2016

33 Cdo 3846/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Tumou, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 31a, proti žalovanému V. K., zastoupenému JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Pátova 394, o 330.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. března 2016, č. j. -116, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 1. prosince 2015, č. j. -109, odmítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 330.000,- Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení), a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 31. března 2016, č. j. -116, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 Sb. (srovnej čl. II bod 1 a 7 a čl. II bod 2 - dále jen „ “), neboť je přesvědčen, že závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno, nekoresponduje s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně např. s jeho rozhodnutími sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. nebo sp. zn. . Prosazuje názor, že v daném případě nenastaly účinky podle , neboť na výzvu soudu své podání v intencích poučení doplnil; výzvu nepovažuje za dostatečně instruktivní. Jestliže soudy ani po doplnění neshledaly jeho skutková tvrzení dostatečnými, mohl je rozvést při jednání. Nešlo tudíž o vadu žaloby, která by soudu bránila pokračovat v řízení. Žalobce je přesvědčen, že v žalobě, resp. v podání, kterým ji doplnil, vylíčil skutečnosti, kterými po skutkové stránce dostatečně vymezil předmět řízení.

Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným (žalobcem) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení ( ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a závisí na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobce zpochybnil závěr odvolacího soudu, že řádně nevymezil předmět řízení, a v řízení nebylo možno pro tento nedostatek pokračovat.

Obsahové náležitosti žaloby vymezuje ustanovení tak, že žaloba musí kromě obecných náležitostí ( ) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel (žalobce) dovolává, a musí být z ní patrno, čeho se domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení.

Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení ( ), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209); povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na u, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. 5. 1996, sp. zn. , nebo v rozsudku ze dne 30. 1. 2003 sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).

V žalobě jde o zásadní určení skutku tak, aby byla projednatelná, tj. že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Povinnost účastníka uložená mu se pak týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.

Ustanovení pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).

V projednávané věci se žalobce v žalobě ze dne 22. 4. 2013 původně domáhal zaplacení 909.508,- Kč ve vazbě na tvrzení, že žalovaný má vůči němu dluh v této částce, který výslovně uznal v ě ze dne 20. 1. 2010 („Uznávací prohlášení dluhu“) a zavázal se jej do 20. 4. 2009 zaplatit. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 12. 2013, č. j. -44, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 330.000,- Kč a do částky 579.508,- Kč žalobu zamítl. Odvolací soud usnesením ze dne 27. 3. 2015, č. j. -93, řízení o odvolání žalobce proti zamítavé části rozsudku soudu prvního stupně v důsledku zpětvzetí odvolání zastavil, ve zbývající části jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že zatížil řízení vadou, neboť nepostupoval v souladu s , přestože žalobce v žalobě nevylíčil všechny pro věc rozhodné skutečnosti a omezil se pouze na konstatování obsahu uznávacího prohlášení z 20. 1. 2010. Konstatoval, že za splnění povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti nelze považovat ani tvrzení, že půjčka sestávala z opakujících se plateb poskytnutých vždy na vyžádání dlužníka;žalobce tak svůj žalobní nárok opřel pouze o uznání dluhu žalovaným, aniž by tento dluh jakkoli konkretizoval a specifikoval. Uložil proto soudu prvního stupně, aby žalobce vyzval podle k doplnění podání vylíčením rozhodujících skutečností. Usnesením ze dne 25. 5. 2015 vyzval soud prvního stupně žalobce k doplnění skutkových tvrzení. V reakci na tuto výzvu žalobce uvedl, že k žalovanému měl důvěru a do roku 2009 vše fungovalo tak, že mu na jeho žádosti poskytoval půjčky a on mu je vracel, aniž byly sepisovány písemné smlouvy. V roce 2009 se domluvili, že mu půjčí peníze na rozvoj podnikání, a to tak, že žalovaný ho vždy požádá (osobně, telefonicky nebo prostřednictvím textové zprávy) o konkrétní platbu; jednotlivé platby půjčky mu žalobce předával osobně nebo prostřednictvím někoho z rodiny či spolupracovníků a vyplacené částky si zaznamenával, aby měl přehled o aktuální výši půjčky. Žalovaný mu měl půjčku vrátit, jakmile obdrží peníze od obchodního partnera. Dluh, který žalovaný dne 20. 1. 2009 uznal, tvořila půjčka sestávající z plateb předaných žalovanému vždy na jeho požádání. Žalobce k žalobě připojil u označenou jako „Uznávací prohlášení dluhu“, v níž žalovaný uznal vůči žalobci svůj dluh ve výši 909.508,- Kč z titulu půjčky a zavázal se ho uhradit hotově nejpozději do 20. 4. 2010.

S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že žalobce v žalobě, ani v následném podání, jímž k výzvě soudu žalobu doplnil, neuvedl některé ze soudem požadovaných údajů. Žaloba však nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby soud věděl, co má projednat a o čem má rozhodnout. Odvolací soud pochybil, spojoval-li s nedoplněním některých požadovaných údajů právní účinky podle , neboť jejich absence projednatelnosti žaloby ve vztahu mezi účastníky řízení nebránila. Nelze přehlížet, že oba soudy shledaly žalobu „neprojednatelnou“ v době, kdy o věci již bylo zčásti pravomocně rozhodnuto, a kdy většina „chybějících“ údajů již byla seznatelná z dosud provedeného dokazování. Již z toho, jak žalobce vymezil předmět sporu v textu žaloby a dále pak v podání z 30. 9. 2015 bylo nepochybné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Bylo jasné, že žalobce po žalovaném požaduje, aby mu vrátil peníze, které mu postupně předal na základě smlouvy o půjčce, kterou účastníci ústně uzavřeli v roce 2009; součtem těchto plateb byla půjčka vyčíslena a žalovaný ji písemně uznal co do důvodu (ze spisu se podává, že v roce 2009 existovala mezi účastníky pouze jedna půjčka, neboť půjčky, které žalobce žalovanému poskytl v předchozích letech, již byly splněny) i co do výše (909.805,- Kč) a zavázal se dluh žalobci zaplatit do 20. 4. 2010. V době odmítnutí žaloby ze spisu vyplývalo, že žalovaný nezpochybňuje existenci ústně uzavřené smlouvy o půjčce, podle níž mu žalobce postupně (od srpna do října 2009) plnil, brání se pouze tvrzením, že od žalobce takto převzal jen cca 330.000,- Kč, že půjčku uhradil postoupením své pohledávky za svým dlužníkem Novotným, popř. že právo na vrácení půjčky je promlčeno. Údaje kdy a kým byly jednotlivé platby půjčky žalovanému předávány, tudíž nebyly z hlediska identifikace předmětu řízení významné; jejich absence nečinila žalobu „neprojednatelnou“. Ke splatnosti půjčky žalobce vypověděl, že se s žalovaným předběžně dohodli, že půjčku vrátí, jakmile obdrží peníze od obchodního partnera, posléze se žalovaný zavázal dluh uhradit do 20. 4. 2009 (toto tvrzení žalobce podpořil listinným důkazem - uznávacím prohlášením z 20. 1. 2010).

Lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neobstojí a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto podle , věty za středníkem napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí rovněž pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu ( , věta první, ).

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. dubna 2017

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu