Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 506/2020

30 Cdo 506/2020-185

USNESENÍ

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 18. 5. 2017, č. j. -126, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu o zaplacení 955 654,87 Kč a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok I), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 955 654,87 Kč jako náhrady škody (neuspokojeného nároku vůči Zemědělskému družstvu Křenice), jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v tom, že Okresním soudem v Klatovech nebylo do 1. 11. 2012 pravomocně rozhodnuto o návrhu žalobce a dalších restituentů ze dne 12. 12. 1994 na vydání předběžného opatření, jímž by bylo Zemědělskému družstvu Křenice uloženo, aby nenakládalo se svým majetkem (řízení bylo vedeno pod sp. zn. , později pod sp. zn. ), přičemž tvrdil, že pokud by bylo předběžné opatření vydáno, nedošlo by ze strany družstva k účelovému vyvedení majetku na základě neplatné kupní smlouvy a žalobce by z tohoto majetku mohl uspokojit svůj nárok.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce výslovně v celém jeho rozsahu včasným dovoláním.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle nemůže založit námitka žalobce, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud uzavřel, že případné nesprávnosti či vady postupu orgánů veřejné moci by mohly být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, neboť uvedené posouzení není v rozporu se závěry žalobcem odkazovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. a ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. . Odkaz na tyto rozsudky není případný, neboť v nich dovolací soud dovodil, že za nesprávný úřední postup lze považovat nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly takové rozhodnutí správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jinou nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení, to vše za předpokladu, byl-li právě tento nesprávný postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Taková situace, však v posuzované věci nenastala, neboť odvolací soud nedospěl k závěru, že by, nebýt nečinnosti soudu, došlo v posuzovaném řízení k vydání předběžného opatření (jak žalobce tvrdil), tedy že by právě nečinnost soudu byla příčinnou vzniklé škody, neboť vyšel ze zjištění, že Okresní soud v Klatovech návrhu žalobce na vydání předběžného opatření zčásti vyhověl, toto jeho nepravomocné rozhodnutí však bylo zrušeno odvolacím soudem a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení, a to k odstranění procesních nedostatků, poté došlo k prohlášení konkurzu na majetek Zemědělského družstva Křenice, posuzované řízení bylo přerušeno a po skončení konkurzního řízení bylo následně usnesením ze dne 22. 10. 2013 zastaveno. Vyšel též ze zjištění, že úkony soudu v posuzovaném řízení směřovaly k vydání rozhodnutí. Pokud za dané situace odvolací soud dospěl k závěru, že odpovědnost za škodu nezakládají vady řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil (srov. například odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. ).

Ani námitka, že tyto závěry odvolacího soudu jsou v rozporu se skutečností a nevyplývají ze zjištěných skutečností a provedených důkazů, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť jde o námitku proti skutkovým zjištěním. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. ).

Namítá-li žalobce dále nesprávnost posouzení existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem v jiné skutkově obdobné věci, v níž odvolací soud uzavřel, že návrh na vydání předběžného opatření byl podán dne 12. 12. 1994 a k uzavření kupní a nájemní smlouvy mezi Zemědělským družstvem Křenice a společností RENTAGRO, spol. s r. o., jež byla prvotní příčinnou nemožnosti uspokojení nároku žalobce, došlo již ve dnech 28. 2. 1994 a 7. 3. 1994 (shodný závěr učinil i soud prvního stupně v nyní posuzované věci a odvolací soud jej považoval za správný), ve vztahu k této námitce v dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V úvodu dovolání žalobce pouze parafrázoval ustanovení obsahující čtyři kritéria přípustnosti dovolání, jež vedle sebe současně nemohou obstát, aniž by konkretizoval, které z nich považuje pro něj za splněné právě pro tuto otázku.

Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (srov. R 4/2014, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání podle nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. ). Dovolání žalobce tak v této části trpí vadami, přičemž vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.

Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tj. i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalobce odmítl podle ustanovení zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 11. 2020

JUDr. Pavel Simon předseda senátu