Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 968/2022

25 Cdo 968/2022-421

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: TYNGENE, s. r. o., IČO 29039151, se sídlem Lisabonská 799/8, Praha 9, zastoupená Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem Kaplická 1037/12, Praha 4, proti žalované: městská část Praha - Troja, IČO 45246858, se sídlem Trojská 230/96, Praha 7, zastoupená Mgr. Jiřím Nezhybou, advokátem se sídlem Údolní 567/33, Brno, o zaplacení 702 638,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, č. j. -398, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 25. 5. 2021, č. j. -359, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 9 905 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu o zaplacení 692 733,76 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Rozhodl tak v pořadí druhým rozsudkem o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované a Korejské republice – Velvyslanectví Korejské republiky (žaloba v části směřující proti této žalované byla vyloučena k samostatnému projednání vzhledem k rozdílné věcné příslušnosti soudu) zaplacení částky 1 641 579,48 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 6. 12. 2014 do zaplacení. Žalovaná měla způsobit žalobkyni škodu tím, že bez právního důvodu před uzavřením nájemní smlouvy umožňovala Velvyslanectví Korejské republiky užívání části pozemku žalobkyně. Soud prvního stupně vyšel z dokazování listinnými důkazy a znaleckými posudky a dospěl k závěru, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. 473/3 o výměře 13 205 m

2

v k. ú. Troja, který nabyla ve veřejné dražbě v roce 2010. Nájemní smlouvou ze dne 2. 7. 2007 pronajala žalovaná Velvyslanectví Korejské republiky objekt č. p. 222, pozemky parc. č. 471 a 472, část pozemku č. 473/3 až ke stávajícímu oplocení, část pozemku parc. č. 387/3 v rozsahu postavené garáže a přístupové cesty k ní a objekt garáže. Doba nájmu byla sjednána na dobu určitou do 30. 6. 2012. Nájemní smlouvou ze dne 2. 7. 2012 pak pronajala žalovaná Velvyslanectví Korejské republiky objekt č. p. 222, pozemky parc. č. 471 a 472 a část pozemku parc. č. 387/3 v rozsahu postavené garáže a přístupové cesty k ní a objekt garáže. Dne 14. 5. 2014 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena nájemní smlouva, jejímž předmětem byl nájem části pozemku parc. č. 473/3 v k.ú. Troja na dobu neurčitou za nájemné ve výši 40 000 Kč měsíčně. Část pozemku parc. č. 473/3 v rozsahu 1 588,96 m

2

byla společně oplocena s pozemkem parc. č. 472 tak, že tvořila jednotný celek společně oplocený s domem č. p. 222 a tento areál užívalo v rozhodné době Velvyslanectví Korejské republiky na základě nájemních smluv ze dne 2. 7. 2007 a 2. 7. 2012 uzavřených se žalovanou. Ve smlouvě ze dne 2. 7. 2007 účinné do 30. 6. 2012 byla část pozemku parc. č. 473/3 až ke stávajícímu oplocení výslovně označena jako předmět nájmu. Ve smlouvě ze dne 2. 7. 2012 již nebyla část tohoto pozemku do předmětu nájmu zahrnuta a nájemce byl o tom informován. Obvyklá cena za užívání předmětné části pozemku o výměře 1588,96 m

2

v k. ú. Troja od 14. 1. 2012 do 1. 4. 2014 činí 13,50 Kč/m

2

za rok, což za období od 14. 1. 2012 do 30. 6. 2012 představuje částku 9 905 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že žaloba je důvodná co do nároku na náhradu škody za období od 14. 1. 2012 do 30. 6. 2012, přičemž za období od 1. 7. 2012 do 1. 4. 2014 není nárok žalobkyně důvodný, když v rozhodném období (za účinnosti nájemní smlouvy ze dne 2. 7. 2012) již část pozemku parc. č. 473/3 nebyla předmětem nájemní smlouvy, a žaloba tak v této části není důvodná ani z důvodu náhrady škody, ani z titulu bezdůvodného obohacení.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2021, č. j. -398, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky a nákladech řízení státu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně věc správně právně posoudil, když při tom vycházel ze závazných právních závěrů, které odvolací soud zaujal ve svém předchozím kasačním rozhodnutí. Zopakoval, že nárok žalobkyně požadovaný za období od 14. 1. 2012 do 1. 4. 2014 může obstát pouze jako nárok na náhradu škody za dobu od 14. 1. 2012 do 30. 6. 2012. Vyšel z tvrzení žalobkyně uvedených v žalobě co do důvodu požadavku žalobkyně uplatněného vůči žalované a skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně doplněného svým dílčím dokazováním. Přihlédl k rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. . Za zcela správné hodnotil odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně k otázce výše žalobkyní požadované náhrady, když při jejím stanovení vyšel z revizního znaleckého posudku, v němž znalkyně podrobně a precizně vysvětlila, proč a jak stanovila obvyklé nájemné.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe z hlediska 1) dokazování výslechem bývalého starosty žalované jako svědka a použití tohoto důkazu v řízení, 2) nepřihlédnutí k ě založené v soudním spise a potřeby navržení této y k provedení důkazu soudem, 3) možností navržení a provedení důkazu revizním znaleckým posudkem v odvolacím řízení a posouzení tohoto posudku jako novoty v rozporu s a 4) posouzení nároku žalobkyně jako náhrady škody se zúžením období, za které žalobkyni nárok náleží. V dalším textu dovolání žalobkyně polemizuje se správností závěrů odvolacího soudu a jeho procesního postupu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že jej považuje za nepřípustné, a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení ( ), zastoupeným advokátem ve smyslu , dospěl k závěru, že dovolání není podle přípustné, neboť napadené rozhodnutí není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolací námitky spočívají především v tom, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil obsah provedených důkazů (zejména znaleckých posudků) a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, což mělo vést k chybným právním závěrům. Takové námitky ovšem postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit ( ), nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle založit. Namítá-li žalobkyně, že závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, a činí-li vlastní skutkové závěry, které podle jejího názoru vyplývají z provedených důkazů, neuplatila tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v ustanovení Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ).

Dovolatelka sice tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného a procesního práva, při kterém se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, uvádí hlediska, z nichž má uvedený odklon vyplývat, a odkazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, avšak konkrétní právní otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud od judikatury dovolacího soudu odchýlit, nevymezuje.

Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání podle nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. ).

Námitky, kterými dovolatelka vytýká odvolacímu soudu vady řízení, nemohou založit přípustnost dovolání, protože podle dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o procesních pochybeních soudu nezahrnují žádnou otázku procesního práva, kterou by odvolací soud řešil a která by splňovala předpoklady vymezené v (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněných pod č. 108/2011, č. 32/2013 a č.100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. větu druhou ).

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou bylo rozhodnuto podle věty první, a S ohledem na odmítnutí dovolání má žalovaná vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jsou představovány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 11 400 Kč podle bodu 4 a ve znění pozdějších předpisů, a jednou paušální náhradou hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč podle citované vyhlášky a 21% náhradou daně z přidané hodnoty ze součtu shora uvedených částek ve výši 2394 Kč, celkem 13 794 Kč. Náhrada nákladů řízení je splatná k rukám zástupce žalované ( ) v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 21. 2. 2023

JUDr. Robert Waltr předseda senátu