Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3233/2020

28 Cdo 3233/2020-73

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně obce Dobrá Voda u Hořic, IČO 00271489, se sídlem Dobrá Voda u Hořic 13, zastoupené Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem Mohelnice, Olomoucká 36, proti žalovaným: 1)Česká republika - Ministerstvo financí, IČO 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, a 2) Česká republika – Ministerstvo životního prostředí, IČO 00164801, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, o zaplacení 4 842 644,95 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2020, č. j. -44, takto:

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení ani dovolacího řízení právo.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2020, č. j. -44, bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. března 2020, č. j. -28, potvrzeno ve výrocích I., jímž soud prvního stupně řízení zastavil, a III., kterým bylo deklarováno, že „žalobkyně může podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví ve lhůtě 1 měsíce od právní moci usnesení o zastavení řízení, a to Městskému soudu v Praze“ (výrok I. usnesení odvolacího soudu); současně odvolací soud změnil výrok II. usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobkyni zavázal nahradit náklady prvostupňového řízení žalované 1) ve výši 300 Kč (výrok II. usnesení odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III. usnesení odvolacího soudu).

Žalobkyně vůči žalovaným uplatňuje zaplacení částky 4 842 644,95 Kč, tvrdíc, že jí na základě registrace akce a rozhodnutí Ministerstva životního prostředí o poskytnutí dotace (došlého dne 24. 7. 2017), evidenční číslo 115D312010145 (Dobrá voda u Hořic, splašková kanalizace a čistírna odpadních vod), byla přiznána dotace ve výši 50 316 318,24 Kč; byť jí pak poskytovatelem dotace bylo dne 4. 12. 2017 oznámeno, že za porušení předpisů byla navržena finanční oprava ve výši 10 % z celkové částky, a opatřením Ministerstva životního prostředí, odboru fondu EU, ze dne 13. 2. 2018, č. j. MZP/2018/330/314, ve spojení s rozhodnutím ministra životního prostředí ze dne 9. 4. 2018 bylo rozhodnuto, že dotace co do částky 4 842 644,95 Kč vyplacena nebude, má žalobkyně za to, že o částečném odnětí dotace nebylo rozhodnuto odpovídajícím individuálním správním aktem. Z uvedeného důvodu se v občanském soudním řízení domáhá úhrady nedoplatku přiznané dotace, kvalifikujíc uplatněný nárok jako právo na vydání bezdůvodného obohacení.

Soudy nižšího stupně dovodily, že vztah mezi žalobkyní, coby příjemcem dotace, a žalovanou 1), jakožto jejím poskytovatelem, je veřejnoprávní povahy. Majíce za to, že k projednání sporu v občanském soudním řízení nejsou nadány pravomocí, proto řízení, aplikujíce ustanovení , , zastavily a poučily žalobkyni o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví.

Žalobkyně usnesení odvolacího soudu napadla dovoláním. Předestřela otázku, zda jsou soudy v občanském soudním řízení nadány pravomocí rozhodovat o nároku na vyplacení částky přiznané rozhodnutím o poskytnutí dotace jejímu příjemci. Mínila, že tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud řešena. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil.

Žalovaná 1) navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Žalovaná 2) se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), v textu též jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas ( věta první ) a oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem ( ), shledal Nejvyšší soud dovolání ve smyslu ustanovení přípustným, neboť odvolací soud svým rozhodnutím závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu řešící otázky nedostatku soudní pravomoci plně nerespektoval.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázky, pro jejíž vyřešení bylo dovolání shledáno přípustným.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.

Podle jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudu nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.

Pravomoc soudu představuje zákonem vymezený okruh věcí, které je soud oprávněn projednat a rozhodnout. Do pravomoci soudu náleží zásadně rozhodování o všech věcech vyplývajících z právních vztahů vyjmenovaných v Občanskoprávními vztahy ve smyslu jsou pak především takové právní vztahy, jež se vyznačují rovným postavením účastníků, spočívajícím v tom, že ve vzájemném právním vztahu žádný z nich nemá nadřazené postavení, není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého účastníka a vynucovat plnění povinností autoritativně; základní právní formou, jíž se uplatňuje metoda právní regulace v těchto vztazích, je smlouva, popřípadě zákonem předvídaná právní skutečnost. Právě metodou právní regulace se občanskoprávní vztahy liší od vztahů, které se souhrnně označují za vztahy veřejnoprávní, pro něž je naopak charakteristický prvek nadřízenosti a podřízenosti v různých formách a intenzitě, a v nichž je založena způsobilost autoritativně rozhodovat jednou stranou právního vztahu o právech a povinnostech strany druhé; základní metodou právní regulace je zde rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pro rozlišení soukromoprávních (občanskoprávních) vztahů od veřejnoprávních vztahů je rozhodující především posouzení vzájemného postavení jejich subjektů, jak vyplývá z příslušných ustanovení právní normy, která na tyto vztahy dopadá (srovnej nálezy a usnesení Ústavního soudu ČR publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky - např. usnesení ze dne 23. 6. 1995, sp. zn. , svazek 3, č. 15, nález ze dne 1. 12. 1998, sp. zn. , svazek 12, č. 147, nález ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. , svazek 12, č. 138, či usnesení ze dne 25. 11. 1993, sp. zn. , svazek 2, č. 3).

Judikatura současně dovozuje, že vzájemné vztahy poskytovatele a příjemce dotace nejsou povahy soukromoprávní ve smyslu , nýbrž povahy veřejnoprávní, neboť se vyznačují tím, že jeden účastník (poskytovatel) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt může jednostranně zakládat práva druhému subjektu (příjemci). Z postavení poskytovatele vyplývá, že autoritativně rozhoduje o tom, zda, za jakých podmínek a v jaké míře stanovené zákonem či v zákonných limitech stanovených jím samotným (např. v nařízení vlády) dotaci poskytne; vůle žadatele přitom na jeho rozhodnutí nemá žádný vliv. Na veřejnoprávní povaze tohoto vztahu pak nemůže ničeho změnit okolnost, že poskytovatel částky přiznané rozhodnutím o dotaci nevyplatil v původně stanovené výši, ani způsob, jakým je požadavek na dotaci procesně uplatněn. Předmětem řízení je totiž stále týž právní vztah. Protože soudu v občanském soudním řízení pravomoc k rozhodnutí o poskytnutí dotace nesvědčí (nejde o žádný z případů vyjmenovaných v a pravomoc soudu není založena ani jiným zákonem ve smyslu ), nespadá do jeho pravomoci ani uložení povinnosti poskytovateli k výplatě dotace příjemci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. , proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , odmítl, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. ). Řízení o žalobě na vyplacení dotace přiznané správním rozhodnutím je tedy namístě zastavit a věc po právní moci tohoto rozhodnutí postoupit příslušnému poskytovateli dotace ( , ); k procesnímu postupu soudu srov. v obecné rovině kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. .

Soudy nižšího stupně tudíž nepochybily, pakliže uzavřely, že v občanském soudním řízení nejsou nadány pravomocí rozhodovat o poskytnutí dotace, a do jejich pravomoci proto nespadá ani rozhodování o uložení povinnosti správním rozhodnutím přiznanou dotaci příjemci vyplatit. V posuzovaném případě přitom žalobní návrh dle svého obsahu zjevně není návrhem na vydání bezdůvodného obohacení (z žalobních tvrzení se nepodává, že by došlo k majetkovému přesunu naplňujícímu některou z podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení , ) – konkluze soudů nižšího stupně o nedostatku soudní pravomoci se tudíž neprotiví ani ustálené rozhodovací praxi zvláštního senátu zřízeného , o rozhodování některých kompetenčních sporů (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2006, sp. zn. , nebo ze dne 15. 12. 2011, Konf 70/2011).

Od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i od právní úpravy, se však soudy nižšího stupně odchýlily tím, že v procesní situaci, v níž žalobkyně žádné správní rozhodnutí výslovně nenapadá, ale domáhá se přímé úhrady nedoplatku přiznané dotace, rozhodly o zastavení řízení postupem podle , poskytujíce žalobkyni poučení o možnosti podat žalobu ve správním soudnictví, ačkoliv zde žádného rozhodnutí správního orgánu, vůči němuž by žalobkyně hodlala brojit, není (viz a násl. , ).

Z uvedeného důvodu shledal Nejvyšší soud dovolání opodstatněným.

Usnesení odvolacího soudu proto (aniž nařizoval jednání) podle změnil ve výroku I. tak, že formou změny usnesení soudu prvního stupně řízení podle , zastavil a rozhodl, že věc po právní moci usnesení bude postoupena příslušnému správnímu orgánu – poskytovateli dotace (Ministerstvo životního prostředí – , o rozpočtových pravidlech).

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , , 2 a věta první za situace, kdy žalobkyně z procesního hlediska zavinila zastavení řízení, a je proto povinna nahradit ostatním účastníkům účelně vynaložené náklady, které jim vznikly před soudem prvního stupně a za odvolacího a dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalované 1) vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k žalobě, odvolání a dovolání. Jelikož nebyla v řízení zastoupena advokátem a nedoložila ani výši svých hotových výdajů, náleží jí paušální náhrada hotových výdajů podle , a to ve výši 300 Kč za každý úkon ( ). Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2), která se k žalobě, odvolání ani dovolání nevyjádřila, pak Nejvyšší soud právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 11. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu