Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 401/15

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele statutárního města Olomouc, IČ 00299308, se sídlem Horní nám. 583, Olomouc, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem Advokátní kanceláře Ritter-Šťastný, se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2014 č. j. -107, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. září 2014 č. j. -44 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 9. července 2014 sp. zn. ve znění doplňujícího usnesení ze dne 10. července 2014 č. j. -16, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností ze dne 5. 2. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 2. 2015, stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že mu obecné soudy odepřely právo na spravedlivý proces, resp. že porušily d a y.

2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 7. 2014 bylo na návrh žalobce Ing. akad. arch. Jana Šépky podle ) nařízeno předběžné opatření, kterým bylo stěžovateli uloženo zdržet se výměny pouličních lamp veřejného osvětlení Horního náměstí v Olomouci (výrok I), a dále byl stěžovatel zavázán zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok II); usnesením ze dne 10. 7. 2014 krajský soud doplnil podle výrok I prvně uvedeného usnesení tak, že se žalobci ukládá podat proti stěžovateli ve lhůtě 14 dnů žalobu na zákaz neoprávněného zásahu do jeho práva.

3. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") bylo k odvolání stěžovatele usnesení krajského soudu zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, a to s poučením o přípustnosti dovolání za podmínek upravených v Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl s tím, že není podle přípustné.

4. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel upozornil, že dovolání podal na základě poučení vrchního soudu, Nejvyšší soud ho však v napadeném usnesení poučil, že dovolání nebylo přípustné (s ohledem na to stěžovatel lhůtu k podání ústavní stížnosti jistě odvíjí až od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, k němuž mělo dojít dne 5. 1. 2015). Dále stěžovatel poukázal na to, že doplňující usnesení krajského soudu bylo žalobci doručeno dne 11. 7. 2014 a že žalobce podal žalobu až dne 28. 7. 2014, tedy po uplynutí čtrnáctidenní lhůty, kterou mu krajský soud k tomuto účelu stanovil, a tak předběžné opatření zaniklo [ ]. Vrchní soud však k této skutečnosti nepřihlédl, takže zrušil "něco, co již neexistovalo, co již zaniklo před jeho rozhodnutím"; vzhledem k tomu, že se odvolání stalo bezpředmětným, je měl vrchní soud dle názoru stěžovatele odmítnout, případně odvolací řízení podle zastavit. K tomu stěžovatel dodal, že poté, co zjistil, že předběžné opatření ze zákona zaniklo, lampy osvětlení vyměnil, načež vyvodil, že podání ústavní stížnosti má praktický význam, a to (zřejmě) z hlediska toho, zda nejednal protiprávně, či nikoliv.

5. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [ a 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak ve vztahu k napadenému usnesení vrchního soudu není.

6. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

7. Rozhodovací praxe Ústavního soudu vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování - až na výjimku [srov. ] - nepřipouští. Úkolem Ústavního soudu není napravovat ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně

povolán - z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci - k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.

8. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž (však) věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006

sp. zn.

, ze dne 4. 1. 2011

sp. zn.

, ze dne 16. 2. 2011

sp. zn.

či ze dne 23. 5. 2013

sp. zn.

(všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

9. Jestliže pak v souzené ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že k zániku předběžného opatření došlo ex lege, může tuto svou námitku uplatnit v průběhu pokračujícího řízení, přičemž bude na obecných soudech, aby se - odpovídá-li stěžovatelovo tvrzení skutečnosti - s nastalou procesní situací (byť je jakkoliv složitá) náležitě vypořádaly; pokud se tak nestane, resp. pokud se stěžovatel také po skončení daného soudního řízení (o předběžném opatření) nadále bude cítit dotčen na svých základních právech, nic mu nebrání v podání nové ústavní stížnosti. Jiný postup by vedl k tomu, že by Ústavní soud otázku včasnosti podání žaloby a případně další procesní otázky, které na ni navazují, řešil ještě předtím, než je vůbec vyřeší obecné soudy (či by tak činil souběžně s nimi), což mu - jako zásadně přezkumné instanci, nadto řídící se principem minimalizace zásahů do činnosti obecné justice - nepřísluší.

10. Namístě je proto závěr, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a ústavní stížnost byla tudíž podána "předčasně", resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavního přezkumu ve smyslu .

11. Napadá-li stěžovatel rovněž usnesení Nejvyššího soudu, nehledě na to, že žádné konkrétní výhrady proti postupu uvedeného soudu nevznáší, nutno konstatovat, že se sice nejedná o kasační rozhodnutí, nicméně výše uvedené závěry, vycházející z principu subsidiarity, lze vztáhnout i na toto rozhodnutí, neboť ani v tomto případě nejde o rozhodnutí "konečné" ve výše uvedeném smyslu, ale je jedním z celé řady procesních rozhodnutí vydávaných soudy v průběhu řízení, jež samostatným předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (zpravidla) být nemohou [viz usnesení ze dne 6. 11. 2014

sp. zn.

(dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2015

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu