Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2845/2020

22 Cdo 2845/2020-115

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce města H., IČO XY, se sídlem XY, zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36, proti žalovanému M. J., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. 5. 2020, č. j. -89, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 11. 2019, č. j. -57, zamítl žalobu, aby soud určil existenci práva odpovídajícího věcnému břemeni uložení a užívání veřejné komunikace jako veřejného statku na pozemku par. č. XY v katastrálním území XY, obci XY, a to ve prospěch žalobce jako osoby oprávněné z práva odpovídajícího věcnému břemeni. Dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 18 265,50 Kč na náhradě nákladů řízení.

Vyšel ze zjištění, že žalovaný je zapsaným vlastníkem pozemku par. č. XY v katastrálním území XY, obci XY, který nabyl od právního předchůdce na základě kupní a darovací smlouvy ze dne 1. 9. 1982. Pozemek se nachází v obci XY, ulici XY, a je na něm položen asfaltový povrch místní komunikace, kterou žalobce dlouhodobě udržuje. Žalovaný dne 29. 6. 2018 vyzval žalobce k úhradě částky 24 012 Kč z titulu bezdůvodného obohacení za tříleté užívání pozemku par. č. XY bez právního důvodu. Žalobce se brání mimo jiné touto žalobou a tvrdí, že vydržel věcné právo odpovídající „služebnosti uložení a užívání veřejné komunikace“.

Soud postupoval jak podle právní úpravy , („obč. zák.“), tak podle právní úpravy , (dále „o. z.“); důvodem aplikace obč. zák. byla skutečnost, že právě za jeho účinnosti mělo dojít k vydržení, mimořádné vydržení je však třeba posoudit podle „nové“ právní úpravy o. z., neboť předchozí právní úprava mimořádné vydržení neznala. S odkazem na o. z. uvedl, že k mimořádnému vydržení nemohlo dojít, protože vydržecí doba nemohla skončit dříve, než pět let od nabytí účinnosti o. z. (1. 1. 2019), přičemž nejpozději doručením výzvy k úhradě bezdůvodného obohacení dne 2. 7. 2018 ztratil žalobce dobrou víru, že právo odpovídající věcnému břemenu drží oprávněně, a jeho držba již dále nemohla být poctivá. K možnosti řádného vydržení uvedl, že z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem okolnostem držby, tedy i k právnímu titulu, na jehož základě oprávněný držitel právo drží; bez toho není možné právo odpovídající věcnému břemenu vydržet. Protože žalobce – coby obec, v níž se pozemek nachází – musel vědět, kdo je vlastníkem pozemku, a protože žalobce nedal souhlas k jeho užívání, nemohl být žalobce se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu tvrzené právo náleží, a nemohl jej tudíž vydržet.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. 5. 2020, č. j. -89, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 11 059,57 Kč.

Vyšel přitom ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně. Po právní stránce věc posoudil výhradně podle z roku 2012, ztotožnil se však s právním hodnocením věci – k mimořádnému vydržení nemohlo dojít z důvodu ztráty poctivé držby před 1. 1. 2019, k řádnému vydržení pak proto, že chybí právní důvod držby. Odkazuje-li žalobce výslovně na ustanovení o. z., soud uvedl, že ani zde nebyly splněny podmínky vydržení, když žalobce neprokázal souhlas žalovaného s užíváním pozemku.

Proti rozhodnutí krajského soudu podává žalobce (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opírá o , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Tvrdí, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“.

Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci ve smyslu Dovolatel předně nesouhlasí se závěrem, podle kterého neprokázal žádný právní titul, na jehož základě by mohl být v dobré víře, že je oprávněným, resp. řádným poctivým a pravým držitelem tvrzeného práva. Namítá, že důvodně předpokládal konkludentní souhlas žalovaného, když on i jeho právní předchůdce několik desítek let uložení pozemní komunikace trpěl, a to bez jediného náznaku nesouhlasu. K tomu cituje část blíže neurčeného rozsudku Městského soudu v Praze „č. j. A 93/2014“, z něhož vyplývá, že souhlas vlastníka účelové komunikace s jejím obecným užíváním nemusí být projeven výslovně, naopak obvykle půjde o souhlas vyjádřený konkludentně. Cituje rovněž z usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. , z něhož vyplývá, že pro vydržení vlastnického práva se připouští i právní titul domnělý (tzv. titulus putativus).

Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že žalobce nevymezuje přípustnost dovolání, a navrhuje proto dovolání jako nepřípustné odmítnout. Ve zbytku se zcela ztotožňuje s právním hodnocením odvolacího soudu.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle věty první dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle věty první dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě ( ) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit rovněž důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. , nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ). Nevymezení tvrzené přípustnosti má za následek odmítnutí dovolání.

Dovolatel výslovně vymezuje zákonný důvod přípustnosti dovolání, tak že tvrdí, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, přičemž z obsahu dovolání je zřejmé, že „vyřešenou právní otázkou“ má na mysli právní názor odvolacího soudu v nyní projednávané věci, a požaduje, aby dovolací soud věc posoudil (vyřešil) odlišně.

Zákonný důvod přípustnosti dovolání že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“ ( ), spočívá v tom, že dovolací soud má podle názoru dovolatele – na podkladě jím předložených argumentů – přehodnotit svoji dřívější rozhodovací praxi v určité právní otázce (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako Rc 4/2014). V opačném případě by úprava přípustnosti dovolání ztratila význam, neboť podstatou každého dovolání je nesouhlas s napadeným rozhodnutím a požadavek, aby dovolací soud věc posoudil odlišně. Z obsahu dovolání je zjevné, že nic takového dovolatel nežádá; jiný důvod přípustnosti výslovně neuplatňuje.

Dovolací soud se dále zabýval otázkou, lze-li důvod přípustnosti dovolání odvodit z obsahu podání.Hlavní námitka žalobce spočívá v tom, že žalovaný s užíváním pozemku vyjádřil konkludentní souhlas, přičemž k podpoření takového tvrzení líčí podstatné skutkové okolnosti a odkazuje rovněž na judikaturu, která možnost konkludentního souhlasu připouští. Nalézací soudy nicméně nevyšly z toho, že by konkludentní souhlas s užíváním pozemku nemohl být dán; uvedly, že v nyní projednávané věci se jej žalobci nepodařilo prokázat. V tom je podstatný významový rozdíl. Je tak zřejmé, že dovolatel zde nepolemizuje s právním závěrem odvolacího soudu, nýbrž především napadá skutková zjištění.

Od 1. 1. 2013 však nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. ). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že dovolatel nikdy netvrdil a netvrdí, že má v držbě pozemek žalovaného, nýbrž že drží právo odpovídající služebnosti; nalézací soud neuvádí opak, obě rozhodnutí se týkají výhradně vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni.

Konečně nemůže založit přípustnost dovolání ani námitka, že přípis žalovaného, který měl podle nalézacích soudů připravit dovolatele o dobrou víru v existenci práva služebnosti, není ve skutečnosti vyjádřením nesouhlasu s užíváním pozemku. Dovolatel tvrdí, že „znamenal pouze to, že po desítkách let se náhle uplatňuje nájemné […]“. Také v tomto případě jde však o zpochybnění zjištěného skutkového stavu věci, kterým je dovolací soud vázán. Nadto jde o skutečnost, s níž dovolatel přichází až nyní v dovolacím řízení, které má jen přezkumnou povahu; také proto se jí dovolací soud nemohl zabývat ( ).

Zbývá uvést, že pokud by se dovolací soud nyní sám pokusil důvod přípustnosti dovolání vymezit, porušil by tím zásadu projednací a v konečném důsledku i zásadu rovnosti účastníků řízení.

Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle odmítl.

V souladu s věty druhé rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 11. 2020

JUDr. Jiří Spáčil CSc. předseda senátu