Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
2730F1A7FAE311C0C125865A001DF24D.html
HTML · 20.44 KB
No categories available
29 NSČR 17/2019-B-33
KSBR 26 INS XY29 NSČR 17/2019-B-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl
M. S.
, narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 26 INS XY, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužnice, zastoupené JUDr. Ondřejem Preussem, advokátem, se sídlem v Praze, Kubelíkova 1189/29, PSČ 130 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. října 2018, č. j. KSBR 26 INS XY, 4 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 15. června 2018, č. j. KSBR 26 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Schválil zprávu insolvenční správkyně Mgr. Ing. Ilony Chládkové o přezkumu ze dne 6. listopadu 2017 (bod I. výroku).
2/ Neschválil oddlužení dlužnice M. S. (bod II. výroku).
3/ Prohlásil konkurs na majetek dlužnice, s tím, že bude projednáván jako nepatrný (body III. a IV. výroku).
[2] K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku (první výrok) a odmítl odvolání dlužnice proti bodu I. výroku usnesení insolvenčního soudu (druhý výrok).
[3] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 395 odst. 1 písm. b/ , § 405 odst. 1 , 2, 3 a 5 zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona ) – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že byl důvod neschválit povolené oddlužení, neboť se zřetelem ke všem okolnostem nelze důvodně předpokládat, že by nezajištění věřitelé za dobu pěti let trvání oddlužení obdrželi plnění alespoň ve výši 30 % jejich pohledávek, když s nižším plněním věřitelé nesouhlasili.
[4] Výslovně proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř. “)], a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. o. s. ř. , tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu co do zohlednění výše popřených pohledávek, a dále na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Konkrétně jde o tyto otázky:
1/ Může soud po schválení oddlužení rozhodnout o neschválení oddlužení dle § 405 insolvenčního zákona ?
2/ Může soud po předchozím schválení oddlužení rozhodnout o zrušení oddlužení bez projednání, které by časově i věcně souviselo s rozhodnutím?
3/ Musí rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení být vydáno v časové a věcné souvislosti s provedeným jednáním?
4/ Jak dlouhá časová prodleva je nepřípustná mezi vydáním zprávy pro oddlužení a zprávy o přezkumu, případně mezi jednáním o zrušení oddlužení a samotným rozhodnutím o zrušení oddlužení?
[5] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci.
[6] V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku o neschválení oddlužení dlužnice, Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. o. s. ř. , odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení otázky, zda byly splněny předpoklady pro neschválení oddlužení dle § 405 odst. 1 insolvenčního zákona , je napadené usnesení souladné s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Přitom i pro účely přípustnosti dovolání je rozhodný výklad insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019 (rozhodnutí o úpadku dlužnice bylo vydáno 13. září 2017).
[7] Již v usnesení ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008 , uveřejněném pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], Nejvyšší soud dovodil, že neodůvodňuje-li stav insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o schválení oddlužení, závěr, že nezajištění věřitelé, kteří nesouhlasili s nižším plněním, obdrží na úhradu svých pohledávek v oddlužení alespoň plnění v rozsahu 30 % (i s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem, jež mají podle tvrzení dlužníka nastat v budoucnu), insolvenční soud oddlužení neschválí. Na takovém základě lze totiž důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé (kteří nesouhlasili s nižším plněním), bude nižší než 30 % jejich pohledávek.
[8] V usnesení ze dne 31. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 22/2012 , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2013, pod číslem 81, pak Nejvyšší soud vysvětlil (a v usnesení ze dne 31. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 60/2017 , zopakoval), že splňuje-li dlužník předpoklad pro schválení oddlužení obsažený v § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona jen s přihlédnutím k možným účinkům popření některé z přihlášených pohledávek, je insolvenční soud povinen pro účely rozhodnutí o tom, zda schvaluje oddlužení, předběžně posoudit význam popření pohledávky. Jestliže insolvenční soud (v procesní situaci vymezené stavem popřené pohledávky a obsahem popěrného úkonu) nevyloučí při předběžném posouzení úspěch uplatněného popření, pak oddlužení schválí.
[9] Odvolací soud v napadeném rozhodnutí z mezí takto ustavené judikatury nikterak nevybočil (srov. k tomu např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 NSČR 196/2016 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2020, sen. zn. 29 NSČR 33/2018 ). Při posuzování splnění předpokladů pro neschválení oddlužení dle § 405 odst. 1 insolvenčního zákona , tedy skutečností odůvodňujících zamítnutí návrhu na povolení oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona , odvolací soud vycházel z výše zjištěných pohledávek (4 966 532 Kč), nikoliv z celkové výše všech přihlášených pohledávek (9 914 338,30 Kč) a přihlédl též k (zvýšenému) měsíčnímu příjmu dlužnice (21 168 Kč). Vzal-li v úvahu závazky dlužnice v celkové výši 3 956 215 Kč, zohlednil tím i dovolatelkou tvrzenou pohledávku ve výši 535 864 Kč.
[10] Na řešení dovolatelkou položených otázek ad 1/ až ad 4/, jež (dle mínění dovolatelky) nebyly dosud řešeny, napadené rozhodnutí nespočívá (odpovědi na ně jsou pro výsledek dovolacího řízení bezcenné), když v řízení nešlo o to, že by schválené oddlužení dlužnice bylo napadeným potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu zrušeno, nýbrž o to, že podle zjištěných majetkových poměrů dlužnice oddlužení nelze schválit. Dovolatelka zjevně přehlíží, že usnesením ze dne 13. září 2017 jí bylo oddlužení (pouze) povoleno (nikoliv schváleno) a napadeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil neschválení oddlužení dle § 405 odst. 1 ve spojení s § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona , nikoliv zrušení schváleného oddlužení podle § 418 insolvenčního zákona .
[11] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě III. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužnice, je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu. Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o neschválení oddlužení. V režimu § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011 , uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010 , uveřejněného pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[12] S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. bod 2., článek II. části první zákona č. 296/2017 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb. , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
[13] Pro úplnost zbývá dodat (k návrhu dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí), že § 243 o. s. ř. o. s. ř. v insolvenčním řízení nelze aplikovat (viz § 90 insolvenčního zákona ).
Poučení:Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon , se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu