Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2317/2020

21 Cdo 2317/2020-344

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. D., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Tomanem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída č. 451/11, proti žalované České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy se sídlem v Praze 1, Karmelitská č. 529/5, IČO 00022985, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2019, č. j. -269, t a k t o:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019, č. j. -269, podle ustanovení , , ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po dni 29. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „ “, odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení , a v dovolacím řízení nelze pro uvedený nedostatek pokračovat.

Dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale zpochybňuje především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že žalovaná přijala dne 14. 2. 2013 rozhodnutí o organizační změně „Příkaz ministra č. 2/2013“, kterým bylo zrušeno jedno pracovní místo v odboru právním a správním, kde byl zaměstnán i žalobce, že toto opatření bylo učiněno oprávněnou osobou a že jím došlo ke zrušení konkrétního pracovního místa zastávaného žalobcem, že žalobce se stal v důsledku tohoto organizačního opatření nadbytečným zaměstnancem žalované, neboť jeho hlavní část pracovní náplně od listopadu 2011 (odškodňování vysokoškolských studentů podle ) odpadla, neboť uplynula lhůta, v níž žádosti o odškodnění mohly být podávány, a ostatní dílčí agenda byla z důvodu efektivnosti rozdělena v rámci sekce legislativy a práva mezi ostatní zaměstnance; nesouhlasí s hodnocením důkazů (že „v rozhodné době nebyl do odboru právního a správního přijat žádný nový zaměstnanec“, že „odbor legislativy a exekutivního servisu, číselně označený 61, v němž pracovali S. a K., a odbor právní a správní, číselně označený 62, v němž byl zařazen žalobce, byly podle organizační struktury žalované ke dni 15. 2. 2013 na stejné úrovni z hlediska organizační struktury a patřily do sekce legislativy a práva, a že sekce legislativy a práva stojí výše, než oba jí podřízené odbory“), předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „žalovaná na původní místo žalobce přijala nového zaměstnance a že tento stav trval i při dání výpovědi žalobci“, že „žalovaná v průběhu roku 2012 a na začátku roku 2013 navázala pracovní poměr nejméně s jedním zaměstnancem, který měl sjednán stejný nebo obdobný druh práce jako žalobce a který byl zařazen do sekce legislativy a práva“, že „účelem přijetí organizačního opatření a dání výpovědi byla odveta za exekuční řízení“).

Dovolatelem označené právní otázky, které by – podle jeho názoru – měl dovolací soud řešit [„za jakých podmínek může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zák. práce, kdy po právní moci rozhodnutí o neplatném rozvázání pracovního poměru nastoupil zaměstnanec zpět do práce, avšak jeho pracovní místo bylo obsazeno jiným zaměstnancem“ a „za jakých podmínek může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle zák. práce, kdy u zaměstnavatele byl proveden předstižný náběr nových zaměstnanců“], nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení již proto, že na jejich řešení není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno (v tomto směru se míjejí se skutkovými závěry soudů – vycházejí z jiného skutkového stavu, než jak jej zjistil odvolací soud a soud prvního stupně). Soudy vyšly ze skutkového závěru, že „v rozhodné době; tj. k datu doručení výpovědi žalobci, nebyl do odboru právního a správního přijat žádný nový zaměstnanec“, oproti tomu dovolatel vychází v dovolání z toho, že došlo k obsazení pracovního místa žalobce jiným zaměstnancem. Proto ani dovolatelem odkazovaná judikatura (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. , a ze dne 19. 12.2017, sp. zn. ), která postihuje právě situaci, kdy došlo k obsazení pracovního místa jednoho zaměstnance jiným zaměstnancem, nemá s projednávanou věcí souvislost.

Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

Rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [ke splnění předpokladů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení , zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a k výběru zaměstnance, který je nadbytečným, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. , uveřejněný pod č. 57/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. , uveřejněného pod č. 24/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. , uveřejněného pod č. 11/2004 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. , a v nich vyslovený právní závěr, že zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat, že zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný ve smyslu ustanovení tehdy, nemá-li zaměstnavatel – s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizační změně - možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě, byť by odpadla jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací; k otázce příčinné souvislosti mezi organizační změnou u zaměstnavatele spočívající ve zrušení pracovního místa zaměstnance a nadbytečností zaměstnance srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , z něhož plyne, že bylo-li zaměstnavatelem přijato rozhodnutí o organizační změně, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatou organizační změnou; k otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. , uveřejněný pod č. 54/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k významu pohnutky pro právní jednání a pro rozvázání pracovního poměru srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. , a v něm vyslovený právní závěr, podle kterého je možné, že spory mezi účastníky mohou být motivem či pohnutkou k přijetí organizačního opatření, jímž je zrušeno pracovní místo zaměstnance, nicméně tato skutečnost sama o sobě nemusí znamenat, že jejím jediným smyslem je jej poškodit, k otázce účinků koncentrace řízení a možnosti uvést nové skutečnosti a důkazy za podmínek uvedených v ustanovení srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. , a v nich vyjádřený závěr, že zruší-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátí mu věc k dalšímu řízení, může účastník uvádět nové skutečnosti a navrhovat nové (další) důkazy, aniž by byl omezován tím, že v předchozím řízení před soudem prvního stupně této možnosti nevyužil, účinky zákonné koncentrace tím nejsou dotčeny, k procesní povinnost tvrdit a prokázat (povinnost tvrzení a povinnost důkazní) ve sporu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnanci podle ustanovení srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 58/2005 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. , a v nich přijatý závěr, že procesní povinnost tvrdit a prokázat, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, že se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným a že je tu příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami,nese v řízení před soudem zaměstnavatel]. Není tedy žádný důvod, aby zaměstnavatel tvrdil a prokazoval (jak namítá dovolatel), že organizačním opatřením sledoval „jiný cíl“. Tvrdí-li zaměstnanec, že zaměstnavatel sledoval svým opatřením „jiný cíl“, je na něm, aby tuto skutečnost prokázal.

Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení nemohou založit ani námitky dovolatele, že „soud prvního stupně neměl povinnost (k okamžiku koncentrace řízení) poskytnout žalované poučení ve smyslu až 3 a že tím porušil ústavní princip rovnosti účastníků“ a že „soudy neprovedly jím navrhované důkazy“, ale mohly by představovat (kdyby byly důvodné) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení ; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení věty druhé – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.

Dovolatel v dovolání navrhl odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu. Lze poukázat na to, že Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení ( ), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Obdobně je nutno posoudit i návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku. Návrhem dovolatele na odklad právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 10. 2020

JUDr. Mojmír Putna předseda senátu