Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2727/2020

22 Cdo 2727/2020-269

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Sportovního klubu Meteor Praha, IČO 00538469, se sídlem v Praze, U Meteoru 29/3, zastoupeného Mgr. Karlem Jindrákem, advokátem se sídlem v Praze, Černokostelecká 856/33, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČO 00064581, se sídlem v Praze, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 287/18, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Městské části Praha 8, IČO 00063797, se sídlem v Praze, Zenklova 1/35, zastoupené Mgr. Janem Pytlem, advokátem se sídlem v Praze, náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. -241, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 6. 2. 2020, č. j. -241, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (soud prvního stupně) ze dne 29. 3. 2019, č. j. -214, kterým soud prvního stupně určil, že vlastníkem pozemku par. č. 33, zapsaného na LV 1711 pro obec Praha, katastrální území Libeň, u katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrálního pracoviště Praha, je žalobce. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opírá o , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu

Obsah všech rozhodnutí ve věci, obsah dovolání i vyjádření k němu je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje ( ).

Podstata věci je v tomto: Žalobce se domáhá určení, že je vlastníkem výše uvedeného pozemku par. č. 33 v Praze-Libni, který nepřetržitě od roku 1936 užívá a do roku 2009 byl rovněž zapsaným vlastníkem (resp. jeho právní předchůdci). V roce 2009 katastrální úřad na základě rozhodnutí o opravě chyby v katastru nemovitostí zapsal jako vlastníka žalovaného; důvodem byla existence rozhodnutí Obvodního národního výboru v Praze 8 - Libni (dále „ONV Praha 8“) z 27. 1. 1982 o tom, že sporný pozemek připadá do vlastnictví státu a do správy ONV Praha 8.

Soudy obou stupňů řešily otázku, zda žalobce pozbyl vlastnictví k pozemku par. č. 33 v důsledku rozhodnutí ONV, resp. v důsledku toho, že jej opustil (derelikce); ONV Praha 8 totiž své rozhodnutí zdůvodnil aplikací , , ve znění do 31. 12. 1982 (dále jen „obč. zák.“), podle něhož „věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník není znám, připadají do vlastnictví státu.“ Odvolací soud uvedl, že pokud byly splněny podmínky obč. zák., stát nabýval vlastnické právo k opuštěné věci přímo ze zákona, a je tedy nutné zkoumat splnění zákonem stanovaných podmínek pro přechod vlastnictví k opuštěné věci; rozhodnutí ONV mohlo být nanejvýš „deklaratorním administrativním potvrzením přechodu vlastnického práva ze zákona a samo o sobě jeho přechod nemohlo založit“. Protože na podkladě provedených důkazů dospěl k závěru, že na straně žalobce nebyla jednoznačná vůle přestat být vlastníkem sporného pozemku (a to ani s přihlédnutím k prohlášení dovolatele z 30. 3. 1982), uzavřel, že žalobce věc neopustil, a vlastnické právo tak nepřešlo na stát a později na žalovaného.

Dovolání není přípustné

K otázce existence naléhavého právního zájmu

Dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu; konkrétně cituje část usnesení ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. , a část rozsudku ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. . Dovozuje z nich, že určovací žaloba má preventivní povahu a naléhavý právní zájem je dán zejména v případě, že by se právní postavení žalobce stalo nejisté. Jestliže žalobce akceptoval právní stav z roku 1982 více než 30 let, neplní zde určovací žaloba preventivní funkci a odvolací soud měl shledat nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na podání žaloby. Postavení žalobce není nejisté; naopak je již od roku 1982 postaveno najisto, že pozemek připadl státu.

Dovolací soud konstantně vychází z názoru, že vlastník nemovitosti (resp. ten, kdo vlastnictví tvrdí), u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má (ve vztahu k této osobě) nepochybně naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k ní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. , a mnohé další).

Taková žaloba přitom nepostrádá preventivní charakter, jak Nejvyšší soud vysvětlil např. v rozsudku ze dne 27. 1. 1998, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 58/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se uvádí: "Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým; žaloba domáhající se určení podle ustanovení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti podle ustanovení (srov. např. rozsudek uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I v případě, kdy lze žalovat o splnění povinnosti, může být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se tím vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy mezi účastníky a předejde se tak případným dalším žalobám o plnění nebo jestliže žaloba o splnění povinnosti neřeší nebo nemůže řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Domáhá-li se žalobce určení, že je vlastníkem nemovitosti, u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má (ve vztahu k této osobě) nepochybně naléhavý právní zájem na požadovaném určení. S přihlédnutím k významu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí (výpis z katastru nemovitostí slouží jako průkaz vlastnického práva) a k jeho právním účinkům (srov. např. , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů) je odůvodněn závěr, že právní postavení žalobce je za této situace nejisté a že bez požadovaného určení by jeho právo mohlo být i ohroženo. Protože soudní rozhodnutí o určení vlastnického práva k nemovitosti je podkladem pro provedení změny v zápisu v katastru nemovitostí (srov. , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů), je žaloba o určení vlastnického práva způsobilým právním prostředkem k odstranění nejistoty o skutečných právních vztazích mezi účastníky“.

z roku 2012 [ , (dále „o. z.“)], který zavedl princip materiální publicity zápisů do veřejných seznamů, pak přímo předpokládá využití určovací žaloby k uvedení skutečného stavu do souladu se stavem zapsaným.

Podle § 984 odst. 1 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.

Podle § 985 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, může se osoba, jejíž věcné právo je dotčeno, domáhat odstranění nesouladu; prokáže-li, že své právo uplatnila, zapíše se to na její žádost do veřejného seznamu. Rozhodnutí vydané o jejím věcném právu působí vůči každému, jehož právo bylo zapsáno do veřejného seznamu poté, co dotčená osoba o zápis požádala.

V rozhodnutí ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. (uveřejněném pod číslem 1/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), Nejvyšší soud vysvětlil, že uplatněním práva ve smyslu ustanovení § 985 o. z. je žaloba na jeho určení. „Určovací žaloba je podkladem pro vyznačení poznámky spornosti a zamezení účinků zápisu výlučného práva jednoho z účastníků na třetí osoby. Určovací žalobu nemůže nahradit žaloba na plnění, opírající nárok na plnění o právo, jehož existence má být posouzena jako předběžná otázka.“

Je-li tedy v katastru nemovitostí evidován jako vlastník někdo jiný, je skutečný vlastník (ten, kdo vlastnictví tvrdí) ohrožen na svém právu, a to především důsledky plynoucími z materiální publicity katastru nemovitostí; má proto naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v této otázce zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

K otázce přechodu vlastnického práva na stát

Dovolatel poukazuje na skutečnost, že pro věci opuštěné je třeba kromě okolností objektivní povahy též zkoumat, jakým způsobem vlastník opuštěné věci dal nepochybně najevo, že se vzdává svého vlastnického práva k věci, přičemž takový projev vůle musí být vykládán nejen podle pravidel o výkladu právních úkonů, ale také s uvážením individuálních zvláštností případu (to dovozuje z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2004, sp. zn. , a ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. , jejichž části v dovolání cituje).

Nicméně je zřejmé, že odvolací soud hodnotil jednání žalobce v souladu s pravidly pro výklad právního jednání a zohlednil rovněž specifika konkrétní věci (jak je patrné zejména z bodů 16 a 17 odůvodnění napadeného rozhodnutí); ostatně dovolatel žádné konkrétní pochybení netvrdí. Je zřejmé, že dovolatel zde zpochybňuje především závěr, podle kterého žalobce sporný pozemek nikdy neopustil; resp. tvrdí, že jednání žalobce svědčí o existenci vůle nebýt nadále jeho vlastníkem.

Tím však nepřípustně napadá skutková zjištění nalézacích soudů. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. ). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. ). Ani v této části proto není dovolání přípustné.

K soudní revizi právních vztahů založených v dávné minulosti

Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího i Ústavního soudu, podle které „v případech jako je tento, je v zájmu spravedlivého rozhodování třeba uplatňovat obecný princip, že extenzivním přístupem nelze zpochybňovat či otevírat záležitosti, které před mnoha lety založily právní vztahy.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. ). Cituje rovněž z nálezu sp. zn. ze dne 3. 1. 2006, podle kterého platí: „Žaloby, domáhající se určení vlastnického práva na základě zpochybnění skutečností, k nimž došlo hluboko v minulosti, postrádají prvek, který je k jejich projednání nezbytný - naléhavý právní zájem žalobce na určení právního stavu, bez nějž by se vztah žalobce k věci stal nejistým. Vzhledem k tomu, že naléhavý právní zájem na určení nahrazuje u určovacích žalob aktivní legitimaci žalobce, lze konstatovat, že takové žaloby nemohou mít naději na úspěch“.

Citovaná rozhodnutí však nejsou v nyní projednávané věci použitelná, neboť se týkají revize právních vztahů založených v dávné minulosti. To je patrné i z citovaného nálezu Ústavního soudu, v němž se dále uvádí: „To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci.“

O to však v nyní projednávané věci nejde; dovolatel byl na svých právech dotčen rozhodnutím katastrálního úřadu z roku 2009, proti jehož důsledkům brojí. Do té doby byl jak výlučným uživatelem, tak i vlastníkem zapsaným v katastru nemovitostí, a nelze tedy hovořit o právním vztahu založeném v hluboké minulosti, jehož zpochybnění by nyní ohrozilo práva jiných osob nabytá v dobré víře. Napadené rozhodnutí proto není s citovanou judikaturou v rozporu, a ani tato otázka tak nezakládá přípustnost dovolání.

Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud jej podle odmítl.

V souladu s věty druhé rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 10. 2020

JUDr. Jiří Spáčil CSc.

předseda senátu