Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 2560/2020

25 Cdo 2560/2020-197

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: I. D., narozený XY, bytem XY, zastoupený advokátem Mgr. Ondřejem Masopustem, se sídlem Riegrova 17, Olomouc, proti žalované: J. Z. H., se sídlem XY, IČO XY, o 18.200.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 18. 12. 2019, č. j. -146, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 12. 2019, č. j. -146, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 12. 12. 2018, č. j. -103, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 18.200.000 Kč s příslušenstvím, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve sporu o náhradu škody způsobené žalovanou při výkonu advokacie (podle žaloby měla žalovaná zastupující žalobce ve sporu o určení vlastnického práva k nemovitostem znemožnit svým postupem žalobci podat ústavní stížnost) dospěly soudy obou stupňů k závěru o promlčení nároku marným uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby ve smyslu , , účinného do 31. 12. 2013, tj. v době vedení předchozího sporu (dále též jen „obč. zák.“). Ta počala běžet dne 15. 11. 2011, kdy žalobce nahlédl do soudního spisu, z nějž zjistil, že byl vydán rozsudek dovolacího soudu, a marně uplynula přede dnem 22. 11. 2017, kdy byla podána žaloba v nyní projednávané věci. Nárok se tak promlčel bez ohledu na běh promlčecí doby objektivní, a není proto významné, zda mohla být pro tvrzenou úmyslnost jednání žalované desetiletá. Odvolací soud neshledal ani důvody, pro které by vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. Neuplatnil-li žalobce včas své právo u soudu i s ohledem na to, že mu v dříve zahájených řízeních proti žalované nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a řízení byla zastavena, neodůvodňuje ani to natolik významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Žalovaná přitom nijak neovlivnila nebo nezavinila marné uplynutí promlčecí doby a nelze jí přičítat k tíži „snahu“ žalobce vést předchozí řízení o náhradu škody, která byla pro nezaplacení soudního poplatku zastavena.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce, podle nějž se odvolací soud „při řešení otázky, zda námitka promlčení ze strany žalované nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy a právní otázky možnosti opomenutého důkazu způsobit nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí“, odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Otázka, zda chování v rozporu s dobrými mravy může zapříčinit pozdější nemožnost uplatnění námitky promlčení tím, kdo se v rozporu s dobrými mravy choval, pak podle žalobce doposud nebyla v judikatuře řešena. Dovolatel poukazuje na pochybení soudů obou stupňů, které k jeho návrhům neprovedly důkaz spisy Okresního soudu v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jež měly popsat období, v němž se domáhal zaplacení předmětné částky, avšak řízení byla zastavena, neboť mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto zatíženo vadou opomenutého důkazu, neboť s ohledem na přerušení promlčecí doby uplatněním práva u soudu šlo o skutečnost zásadní pro rozhodnutí. Dovolatel dále zdůraznil, že žalovaná jednala úmyslně, neboť prvně vypověděla žalobci plnou moc a pak namísto toho, aby rozsudek dovolacího soudu s ohledem na vypovězenou plnou moc vrátila, snažila se žalobci rozsudek doručit poštou. Žalovaná tedy sama konala v rozporu s dobrými mravy a etikou advokáta, její jednání je příčinou projednávaného sporu, a je tedy nemravné, aby jí námitka promlčení poskytla ochranu proti následkům jejího protiprávního jednání. Pro rozpor vznesené námitky s dobrými mravy svědčí i závěry vyslovené v obdobném kontextu v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. . Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení ( a 4 ), není však přípustné podle

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Byť dovolatel uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, náležitě neformuluje konkrétní právní otázky a blíže neoznačuje judikaturu Nejvyššího soudu, jíž by se mělo posouzení pro věc významných právních otázek odvolacím soudem vymykat (k tomuto požadavku na náležitosti dovolání viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. , ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ). Tvrzením o opomenutí důkazu, jež vyústilo v nepřezkoumatelnost rozhodnutí, pak dovolatel nenastoluje právní otázku ve smyslu , nýbrž vytýká vadu mající vliv na správnost rozhodnutí ve věci, k níž však je Nejvyššímu soudu umožněno přihlížet jen u přípustného dovolání (srov. ). Kromě toho soud prvního stupně tyto důkazy neopomněl a v souladu s požadavky ustálené soudní praxe (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. , uveřejněný pod C 17374 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, či nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. ) v odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč tyto důkazní návrhy zamítl, to vše v kontextu správné hmotněprávní úvahy, že řádným pokračováním v zahájeném řízení, jež je podmínkou pro stavení běhu promlčecí doby podle obč. zák., není vedení řízení, v němž žalobce nezaplatil soudní poplatek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. ).

Otázku výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu, takže zpravidla závěry o naplnění podmínky rozporu s dobrými mravy ve sporném případě nelze zobecnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. , Soubor C 3761, či usnesení téhož soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. ). Otázka týkající se námitky rozporu s dobrými mravy proto zpravidla nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle , až na výjimečné případy zjevné nepřiměřenosti úsudku odvolacího soudu, zejména pokud by jeho právní závěr byl ve zjevném rozporu s právní úpravou, popř. judikaturou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. , Soubor C 15839, a ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. ). Dovolatel však svými výhradami na takovouto výjimečnost nepoukazuje.

Podle ustálené judikatury dovolacího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a je tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. , rozsudek ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. , Soubor C 1058, či usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. ); to platí samozřejmě i ve vztahu k právu na náhradu škody. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti se přitom nevztahují k samotnému škodnímu jednání, nýbrž především k poměrům, za nichž se žalovaný námitkou promlčení bránil, a musely by přitom být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

Z dovolatelem poukazovaného protiprávního počínání žalované, jež mělo vést ke vzniku tvrzené škody (bez dalšího je označuje za rozporné s dobrými mravy, byť odvolací soud takový závěr neučinil), však bez dalšího dovozovat rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy nelze. Zmínil-li Ústavní soud v dovolatelem vzpomínaném nálezu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. , že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy může případně být dovozen z hrubé nedbalosti škodu způsobivšího advokáta či následného zatajování významných skutečností, jimiž klientu způsobil ztrátu procesu, uvedl to pouze jako příklad relevantních okolností (aniž by tak výslovně zhodnotil okolnosti řešené v nálezu, v němž měl především danou námitkou za nedostatečně vypořádanou obecnými soudy). Tím se nález liší od poměrů v nyní posuzované věci, kdy sice žalovaná neoznámila soudu, že žalobci v předchozím sporu vypověděla plnou moc, avšak jí doručené rozhodnutí dovolacího soudu mu obratem doporučeně přeposlala, aniž si ho dovolatel vyzvedl (tento skutkový závěr podle nepodléhá dovolacímu přezkumu), tedy mu žádné významné skutečnosti nezatajovala. Navíc jde o okolnosti spojené se vznikem tvrzené škody, nikoliv s uplatněním námitky promlčení.

Dovolání žalobce proto vzhledem k uplatněným dovolacím důvodům není přípustné a Nejvyšší soud je podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný požádat o jeho soudní výkon.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 9. 2020

JUDr. Petr Vojtek předseda senátu