Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 2695/2019

25 Cdo 2695/2019-310

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: Společenství vlastníků čp. XY XY, IČO XY, se sídlem XY, XY, zastoupený JUDr. Josefem Heydukem, advokátem se sídlem Májová 1150/32, Cheb, proti žalovanému: J. H., narozený XY, bytem XY, o zaplacení 278.520 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2019, č. j. -292, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 26. 11. 2018, č. j. -265, zamítl žalobu o zaplacení 278.520 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že v domě č. p. XY v XY vadně provedenou terasou bytu žalovaného v letech 2006 až 2009 protékala srážková voda do bytu J. R., přičemž došlo k poškození terasy bytu žalovaného (č. XY), bytu J. R. (č. XY) i nosné stropní konstrukce oddělující oba byty. O tom, že příčinou zatékání je vadné provedení terasy žalovaným, se žalobce dozvěděl z odborného posudku v roce 2010. Stavební úřad v Chebu svým rozhodnutím v říjnu 2012 uložil všem vlastníkům bytových jednotek v domě č. p. XY v XY provést stavební úpravy terasy bytové jednotky č. XY a stropu bytové jednotky č. XY včetně sanace stropní konstrukce. Žalobce nechal tyto práce provést stavební firmou v září a říjnu 2013 a zaplatil za ně 278.520 Kč, jejichž náhrady se v tomto řízení vůči žalovanému domáhá. Okresní soud věc posoudil podle a násl. , , účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jako nárok na náhradu škody. Uzavřel, že na bytových jednotkách XY a XY, jakož i na stropní konstrukci, která je odděluje, vznikla zatékáním srážkové vody škoda v letech 2006 až 2009. Žalobce, který je jako správce společných částí domu podle , o vlastnictví bytů, účinného do 31. 12. 2013, aktivně věcně legitimován pouze k uplatnění nároku na náhradu škody na společných částech domu, tedy na stropní konstrukci, nevymezil, jaká částka představuje škodu na částech bytu č. XY, jaká na částech bytu č. XY a jaká část připadá na škodu na společných částech domu. Terasa bytu žalovaného je podle prohlášení vlastníka součástí bytové jednotky č. XY (což je podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2014, sp. zn. , přípustné). K uplatnění práva na náhradu škody na terase by proto byl aktivně legitimován žalovaný (jenž je však současně škůdcem), aktivně legitimovaným k uplatnění nároku na náhradu škody na bytové jednotce č. XY je její vlastník J. R.. Žalovaný v řízení vznesl námitku promlčení uplatněného nároku. Žalobce se o existenci škody dozvěděl již v roce 2006 ze sdělení J. R.. Nejpozději v listopadu 2010 se z odborného posudku společnosti Slezing s. r. o., který si sám objednal, dozvěděl o tom, kdo za škodu odpovídá a jaký je její rozsah. Okresní soud uzavřel, že pokud za této situace žalobce podal žalobu 28. 5. 2015, stalo se tak po uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí doby podle obč. zák., a žalobě proto nelze vyhovět ani v části, ohledně níž by žalobce byl aktivně legitimován (tuto část ostatně žalobce ani na výzvu soudu nekonkretizoval). Okresní soud nesouhlasil s názorem žalobce, že mu škoda vznikla až zaplacením ceny opravy poškozených bytových jednotek a společných částí domu. Vysvětlil, že k této opravě nebyl žalobce nucen ani rozhodnutím stavebního úřadu, neboť tím byla povinnost opravy uložena vlastníkům bytových jednotek, nikoli žalobci. Zaplacení ceny opravy pak nelze beze změny skutkových tvrzení po právní stránce posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobce, navíc by i v takovém případě měl žalovaný zachovány všechny námitky z původního vztahu náhrady škody, tedy i námitku promlčení (podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. ). Okresní soud také odkázal na právní teorii, podle níž k plnění za jiného nemůže dojít proti vůli obohaceného (žalovaného), který svou povinnost k náhradě škody vždy popíral.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. -292, potvrdil rozsudek okresního soudu ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu, změnil jej ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel z okresním soudem zjištěného skutkového stavu a ztotožnil se i s jeho právním posouzením, a to jak v názoru, že žalobce z větší části není pro uplatnění nároku na náhradu předmětné škody aktivně legitimován, tak v závěru, že škoda na obou bytech a společných částech domu vznikla od roku 2006 do roku 2009, a nejpozději v roce 2010 se žalobce dozvěděl o její existenci i o tom, kdo za ni odpovídá. Škoda jako nepříznivý následek protiprávního jednání žalovaného se na budově projevila poškozením konstrukcí a povrchů protékající vodou. Nevznikla tedy až zaplacením ceny za její odstranění (odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. ). Počátek běhu objektivní i subjektivní promlčecí doby, její uplynutí před podáním žaloby, i fakt, že na straně žalovaného nebyl prokázán úmysl, hodnotil okresní soud správně. Odvolací soud odmítl také argument žalobce, že odstraněním škody (na základě rozhodnutí stavebního úřadu) plnil za žalovaného, a uplatněný nárok by tudíž měl být po právní stránce posouzen podle ustanovení o bezdůvodném obohacení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost podle dovozuje tím, že odvolací soud posoudil počátek běhu promlčecí doby v rozporu s ustálenou judikaturou, konkrétně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. , podle něhož „je-li předmětem řízení škoda, spočívající v nákladech na odstranění nepovolených stavebních úprav na základě závazného rozhodnutí orgánu veřejné moci, pak je počátek běhu subjektivní i objektivní promlčecí doby svázán s okamžikem vynaložení těchto nákladů, které jsou splatné od okamžiku, kdy jsou poprvé vyčísleny jako skutečně vynaložené náklady (skutečná škoda)“. V nyní posuzované věci je předmětem řízení škoda spočívající v nákladech na odstranění „de facto“ nepovolených stavebních úprav. Povinnost k provedení stavebních úprav terasy bytu č. XY a stropu bytu č. XY byla uložena všem vlastníkům bytových jednotek v domě č. p. XY v XY na jejich náklady rozhodnutím stavebního úřadu, které nabylo právní moci dne 31. 10. 2012. Škoda tak vznikla až vynaložením nákladů na rekonstrukci žalobcem, a to „všem vlastníkům bytových jednotek – žalobci“. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), zastoupeným advokátem ve smyslu , avšak není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je dána jen tehdy, jestliže na právní otázce, která byla podle mínění dovolatele odvolacím soudem nesprávně vyřešena, a jejíhož přezkumu se dovolatel domáhá, rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Tento předpoklad však nesplňuje situace, kdy závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku je založen současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, takže řešení právní otázky, předložené dovolacímu přezkumu, se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno. Sama okolnost, že jeden z důvodů, na nichž spočívá napadené zamítavé rozhodnutí, neobstojí, nemůže mít vliv na jeho správnost, jestliže druhý důvod obstojí, protože jeho správnost nemohla být přezkumu podrobena, jelikož nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2001). Tak je tomu i v dané věci.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, kromě závěru o promlčení uplatněného nároku, zároveň na závěru, že žalobce není pro jeho uplatnění z převážné části aktivně věcně legitimován (přičemž žalobce ani po výzvě a poučení okresního soudu neupřesnil, co z požadované částky vynaložil na opravu společných částí domu), je zřejmé, že otázka promlčení, předložená k posouzení dovolacímu soudu, není pro rozhodnutí podstatná, neboť nebyl-li by případný nárok žalobce promlčen, ani tak by mu nebyl přiznán, když jej soudy obou stupňů neměly za uplatněný k tomu oprávněnou osobou. Jestliže tento závěr není dovoláním napaden, nelze mít posouzení počátku běhu promlčecí doby v tomto sporu za otázku, na které by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo podle Lze dodat, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. , se týkalo nároku na náhradu nákladů vynaložených na odstranění nepovolené stavby, zatímco v nyní projednávané věci se žalobce domáhá po škůdci náhrady nákladů, které vynaložil na opravu poškozené věci ve vlastnictví třetích osob (vlastníků bytových jednotek), ačkoli k tomu (ani podle rozhodnutí stavebního úřadu) nebyl povinen. Jde o věci s odlišným skutkovým základem.

Dovolání žalobce tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 8. 2020

JUDr. Petr Vojtek předseda senátu