Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 1568/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 11. 2006, č.j. -201, potvrdil rozsudek ze dne 20. 10. 2005, č.j. -170, jímž Okresní soud v Bruntále uložil žalovanému zaplatit žalobci 127.739,- Kč,  žalobu co do částky 8.987,50 Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení; současně žalobci přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle zjištění soudu prvního stupně kupní smlouvou ze dne 7. 4. 1997 žalobce společně s manželkou (dále též „manželé D.“) nabyli mimo jiné ideální 1/2 domu č.p. 56 ve Z. (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) a společně s manžely S., nabyvateli zbývající ideální 1/2 domu, převzali „všechny závazky plynoucí z vlastnictví nemovitostí“, včetně pohledávek a závazků z nájemní smlouvy uzavřené dne 24. 6. 1992 mezi prodávající (dosavadní vlastnicí domu) a žalovaným (dále jen „nájemní smlouva“). Žalovaný užíval  od 1. 7. 1992 do 30. 6. 1997 v předmětném domě nebytové prostory, na nichž způsobil škodu ve výši 127.739 Kč spočívající ve znehodnocení domu stavebními úpravami, demontáži vestavěného zařízení, zanechání odpadu v prostorách a nákladech na uvedení prostor do původního stavu. Kupní smlouvou ze dne 9. 12. 1997 (dále jen „předmětná kupní smlouva“) manželé D. nabyli od manželů S. zbývající ideální 1/2 předmětného domu. Podle článku 6 „smlouvy o budoucích kupních smlouvách“, uzavřené mezi týmiž účastníky dne 14. 11. 1997, manželé D. dnem uzavření předmětné kupní smlouvy převzali „všechny práva a povinnosti, závazky a pohledávky“ vůči třetím osobám související s vlastnictvím předmětného domu. Odvolací soud převzal skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Aktivní věcnou legitimaci žalobce dovodil ze „smlouvy o budoucích kupních smlouvách“, na jejímž základě manželé D. ke dni převodu ideální 1/2 nemovitosti převzali všechna práva a nikoli tedy jen pohledávky, které ke dni převodu existovaly, a proto „museli převzít i právo na náhradu škody, která vznikla po tomto datu.“ Jelikož nájemní smlouva byla pro absenci předchozího souhlasu obecního úřadu podle , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. 12. 1999 (dále jen „ “), shledána absolutně neplatnou, nelze se na jejím základě domáhat práv či povinností. Odpovědnost žalovaného za způsobenou škodu proto vychází z ustanovení (dále jen „obč. zák.“), neboť žalovaný svým jednáním poškodil majetek žalobce, čímž si počínal v rozporu s ustanovením obč. zák.; žalovaný přitom netvrdil ani neprokázal, že by škodu na majetku žalobce nezavinil.

Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , odst. 3 a (dále jen „ “) a jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že žalobci svědčí aktivní věcná legitimace k uplatnění nároku na náhradu škody, jelikož v době uzavření předmětné kupní smlouvy „žalovaná částka vůbec neexistovala, protože ta vznikla až vyúčtováním služeb ke dni 19. 1. 1998“; právo na její zaplacení proto nemohlo být okamžikem uzavření smlouvy na žalobce převedeno. Dále pokládá za nesprávný závěr o porušení „obecného ustanovení“ obč. zák. za situace, kdy nájemní smlouva byla shledána absolutně neplatnou. V tomto případě by měla „podpůrně platit obecná ustanovení o nájmu“, a proto měl být nárok na náhradu škody žalobcem vůči žalovanému uplatněn v šestiměsíční propadné lhůtě dle obč. zák. Jelikož ke vzniku škody došlo 1. 7. 1997, avšak žalobce nárok na její náhradu uplatnil až dopisem ze dne 23. 4. 1998, byla by „na místě námitka promlčení“. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ponechává „právní konstrukce žalovaného“ na úvaze dovolacího soudu. Odmítá však tvrzení, že v době uzavření kupní smlouvy nebyla jejím účastníkům známa výše žalovaným způsobené škody, jelikož opravy předmětného domu byly dokončeny a dodavateli stavebních prací vyfakturovány správci domu do 28. 8. 1997; účastníci předmětné kupní smlouvy jakožto jednatelé správce domu proto byli v okamžiku jejího uzavření s výší škody obeznámeni. Na pravdě se nezakládá ani tvrzení, že žalobce uplatnil nárok na náhradu škody u žalovaného až dne 23. 4. 1998; již 30. 6. 1997 totiž žalovaného osobně vyzýval, aby „ničení domu zanechal a upozorňoval ho, že bude muset nahradit škodu.“

Nejvyšší soud posoudil dovolání podle , a a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

V posuzované věci dovolání nesměřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně ve věci udělení příklepu v rámci výkonu rozhodnutí, a proto přípustnost dovolání nelze založit na (ve vztahu k ustanovení speciálním) ustanovení , jak uvádí dovolatel.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení   a c)

Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci; zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Žádná z dovolatelových námitek nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.

V projednávané věci dovolatel zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu (jež jsou pro napadené rozhodnutí závěry určující), že odpovědnost žalovaného za způsobenou škodu vyplývá z ustanovení § 420 obč. zák. (že tedy ustanovení § 683 odst. 2 obč. zák. na danou věc nedopadá)  a že žalobce je aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody.

Již v rozsudku ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, pod č. 47, Nejvyšší soud konstatoval, že k prekluzi podle § 683 odst. 2 obč.  zák. může dojít jen u  nároků na náhradu škody na pronajaté věci, která byla poškozena  nebo opotřebena způsobem uvedeným v § 683 odst. 1 obč. zák. V rozsudku ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. , uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod C 2993, Nejvyšší soud dovodil, že je-li rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) založeno na závěru, že písemná dohoda o nájmu je neplatná, a současně z provedených důkazů nevyplývá, že by žalobce jako pronajímatel uzavřel se žalovaným jako nájemcem nájemní smlouvu v jiné než písemné podobě (což ostatně v posuzované věci s ohledem na ustanovení nepřichází v úvahu), nárok žalobce na náhradu majetkové újmy, jež byla způsobena na žalovanému „poskytnuté“ věci, není nárokem z odpovědnosti za škodu podle obč. zák., nýbrž nárokem na náhradu škody podle ustanovení o obecné odpovědnosti za škodu ( obč. zák.). Uvedené závěry, které potvrzují závěr o neaplikovatelnosti obč. zák. na daný skutkový stav a jimž koresponduje i závěr odvolacího soudu o odpovědnosti žalovaného za škodu vyplývající z obč. zák., jsou výrazem standardní rozhodovací praxe, od níž dovolací soud nemá důvod se odchýlit ani v posuzované věci.

Otázka aktivní věcné legitimace žalobce k uplatnění nároku na náhradu škody byla rovněž posouzena správně, byť z jiných důvodů, než uvádí odvolací soud. Škodou je míněna majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální restituci. Skutečnou škodou je taková újma, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. (stanovisko Nejvyššího soudu , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971, pod č. 55). Je-li poškozený vlastníkem věci, jeho majetkový stav zahrnuje hodnotu věci a v důsledku její ztráty, odejmutí či zničení dochází ke zmenšení jeho majetkového stavu o hodnotu této věci v době před tím, než k její ztrátě došlo. Tomu, kdo nebyl vlastníkem věci v době, kdy došlo k jejímu poškození, ztrátě, zničení apod., nevzniká skutečná škoda, spočívající ve snížení hodnoty věci, a nemůže tak dojít ani ke zmenšení jeho majetkového stavu oproti stavu před škodnou událostí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. ). Nárok na náhradu škody způsobené na věci tedy nevzniká až vynaložením prostředků na odstranění škody (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, svazek č. 20, pod č. 173, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. ).

Z  pohledu citované judikatury je tedy především zcela nepřípadná námitka, že v době uzavření předmětné kupní smlouvy „žalovaná částka vůbec neexistovala, protože ta vznikla až vyúčtováním služeb ke dni 19. 1. 1998“. Škoda na věci (nemovitosti) totiž vznikla již tehdy, kdy došlo ke snížení její hodnoty v důsledku jednání žalovaného, a nikoli až jejím vyúčtováním. Žalobce (v okamžiku vzniku škody podílový spoluvlastník poškozené nemovitosti) má jako věřitel ve sporech s třetími osobami ohledně společné věci (nebylo-li dosud vykonáno tzv. právo prevence) samostatné právo k uplatnění (celé) pohledávky žalobou u soudu, což lze vztáhnout i na oblast náhrady škody vzniklé na společné věci porušením právní povinnosti (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. I, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, s. 765; v soudní praxi obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. ). Úvahy odvolacího soudu odvíjející aktivní legitimaci žalobce od smluvního ujednání ve smlouvě o budoucích kupních smlouvách ze dne 14. 11. 1997 jsou tak pro rozhodnutí ve věci bez významu.

Je tedy zřejmé, že uplatněné dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalovaného podle věty první a odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a , neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na jejich náhradu právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. března 2008

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu