Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 9/2019

30 Cdo 9/2019-162

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně M. K., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 770 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2018, č. j. -122, takto:

Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. -95, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 119 645,83 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do částky 650 354,17 Kč (výrok II), a rozhodl, že žalované se nepřiznává vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

K odvolání obou účastnic Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že konstatoval porušení práva žalobkyně na rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. v přiměřené lhůtě a co do částky 119 645,83 Kč žalobu zamítl (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (výrok II), a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení (výroky III, IV a V).

Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 770 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, jež ji měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. .

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním (podle obsahu dovolání jen v rozsahu výroků o věci samé).

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “).

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), přičemž zvolenou formou zadostiučinění se zabývá jen tehdy, byla-li vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , či ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. , jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz).

Otázka „výše odškodnění“ nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud v dané věci shledal jako adekvátní formu přiměřeného zadostiučinění konstatování porušení práva žalobkyně na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Pouze nad rámec důvodů svého rozhodnutí se vyjádřil k postupu, který zvolil soud prvního stupně při stanovení finanční částky přiměřeného zadostiučinění. Otázka výše peněžitého zadostiučinění však nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ).

Přípustnost dovolání podle nemůže založit ani otázka, „zda má být odškodnění poskytnuto ve formě konstatování porušení práva anebo ve formě finančního zadostiučinění“, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, pokud za adekvátní formu zadostiučinění v dané věci považoval konstatování porušení práva, přičemž přihlédl k tomu, že až do přerušení posuzovaného řízení (v červnu 2007) se na prodloužení jeho délky podílela žalobkyně svým obstrukčním chováním, a přihlédl též k významu řízení pro žalobkyni, který hodnotil jako nepatrný s ohledem na to, že žalobkyně vede velké množství soudních sporů a předmětem posuzovaného řízení byla (po částečném zpětvzetí žaloby ze dne 25. 2. 2005) bagatelní částka (4 989 Kč s příslušenstvím) vyplývající z podnikatelské činnosti žalobkyně, a uzavřel, že z těchto důvodů doba posuzovaného řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobkyně; tj. pokud shledal právě ty výjimečné okolnosti, pro které lze podle judikatury Nejvyššího soudu přistoupit k zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva (srov. žalobkyní citované stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, , uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. , a ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , a ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. ).

Další dovolací námitka zpochybňující správnost závěru odvolacího soudu o nepatrném významu posuzovaného řízení pro žalobkyni neobsahuje řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné ( ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Žalobkyně v odvolání obecně uvedla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, avšak ve vztahu k výše citované námitce žádnou konkrétní judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, blíže nespecifikovala. Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ) dovolání žalobkyně podle odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 5. 2020

Mgr. Vít Bičák předseda senátu