Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 399/2020; 32 Cdo 3611/2019

32 Cdo 3611/201932 Cdo 399/2020-241

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně ŠTÁDLÍK STAVBY s.r.o., se sídlem v Praze 3, Jičínská 2348/10, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 05821037, zastoupené JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem v Praze, Jičínská 2348/10, proti žalované GeneraliČeská pojišťovna a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení 213 666 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2018, č. j. -189, takto:I. Věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. a se spojují ke společnému řízení.II. Dovolání se odmítá.III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, č. j. -147, Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi (výrok II.) a nákladech řízení státu (výrok III.).

Žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně odvoláním. V průběhu odvolacího řízení soud prvního stupně usnesením ze dne 7. 8. 2017, č. j. -176, vyhověl návrhu žalobkyně J. K., aby na její místo vstoupila do řízení nynější žalobkyně.

V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu jeho zamítavého výroku ve věci samé (výrok I.), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi tak, že změnil jejich výši (výrok II.), a ve výroku o nákladech řízení státu tak, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).

Odvolací soud částečně zopakoval dokazování a ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že původní žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 11. 7. 2002 Smlouvu o pojištění obytných budov a souvisejících staveb č. 61290080-15, jejímž předmětem bylo pojištění rodinného domu, garáže, kolny a opěrné zdi na adrese XY. Nedílnou součástí této smlouvy jsou Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění majetku VPPM 2000 (dále též jen „VPPM 2000“) a Doplňkové pojistné podmínky pro pojištění obytných budov a souvisejících staveb DPPSO1 (dále též jen „DPPSO1“). Podle čl. 12 bodu 9 DPPSO1 „sesouváním půdy, zřícením skal nebo zemin se rozumí sesuv půdy, zřícení skal nebo zemin vzniklé působením gravitace a vyvolané porušením dlouhodobé rovnováhy, ke které svahy zemského povrchu dospěly vývojem a pokud k nim došlo v důsledku přímého působení přírodních sil a klimatických vlivů a nikoliv v důsledku lidské činnosti (např. průmyslovým nebo stavebním provozem). Sesouváním půdy není klesání zemského povrchu v důsledku působení přírodních sil nebo lidské činnosti. Pojištění se však nevztahuje na poškození nebo zničení pojištěné věci, jestliže škoda nastala přímo nebo nepřímo v důsledku objemových změn základové půdy“. Podle odvolacího soudu vyplynulo jak ze znaleckého posudku Ing. Vodičky, tak ze znaleckého posudku Znaleckého u stavebního, s. r. o., že škodu, která na poškozených objektech ve vlastnictví původní žalobkyně vznikla dne 3. 1. 2013 a již původní žalobkyně u žalované uplatnila, zapříčinil zásah do půdy vybudováním nevhodně provedené opěrné zdi a následné zborcení její konstrukce, jehož následkem a nikoli příčinou byl sesuv půdy ze svahu. Odvolací soud uzavřel, že žalované nevnikla povinnost k pojistnému plnění, neboť žalobkyni se nepodařilo prokázat, že ke škodné události došlo v příčinné souvislosti se sesuvem půdy.

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež směřovala proti všem jeho výrokům, vyjma měnícího výroku o nákladech řízení státu. Dovolatelka, majíc za to, že dovolání je přípustné podle (dále též jen „ “), odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci ve smyslu

Dovolatelka namítá, že v rozhodnutí odvolacího soudu zcela absentuje právní posouzení věci – odvolací soud toliko formálně přejal argumentaci soudu prvního stupně, který věc posoudil podle , (dále též jen „obč. zák.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013, ačkoli citované ustanovení bylo zrušeno , o pojistné smlouvě, a v již nebylo obsaženo. Dovolatelka dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. , a ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. , a na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. -1, odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatelky odvolací soud neuvedl jednoznačně skutkový závěr o prokázání existence skutečností, které opravňují žalovanou odmítnout plnění z pojistné smlouvy. Odvolací soud ani nedoplnil dokazování (neprovedl dovolatelkou navrhovaný důkaz výslechem likvidátora N.) a své rozhodnutí řádně a srozumitelně neodůvodnil. Dovolatelka shledává „napadené rozhodnutí zásadně právně významné v otázce výkladu ujednání pojistné smlouvy o rozsahu pojištění v návaznosti na obsah pojistných podmínek, kterou odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, resp. taková otázka řešena dosud nebyla“. Ustanovení všeobecných a doplňkových pojistných podmínek obsahující výklad pojmů jsou totiž podle dovolatelky nesrozumitelná a neurčitá a odvolací soud pochybil, pokud se „nijak nevypořádal s neurčitým pojmem sesuv půdy v důsledku lidské činnosti“.

Žalovaná (u níž dne 21. 12. 2019 došlo ke změně obchodní firmy z Česká pojišťovna a.s. na Generali Česká pojišťovna a.s.) ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, resp. zamítnutí.

Usnesením ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. , Nejvyšší soud dovolací řízení o dovolání žalobkyně zastavil pro nezaplacení soudního poplatku za dovolání. Dovolatelka dne 3. 10. 2019 podala proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost a toto usnesení bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. . Ještě před podáním ústavní stížnosti však bylo dovolání žalobkyně soudem prvního stupně (na základě předkládací zprávy ze dne 2. 10. 2019) znovu předloženo Nejvyššímu soudu a řízení o něm je vedeno pod sp. zn. . S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud spojil věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. a ke společnému řízení, neboť odpovídají kritériím stanoveným pro takový postup v

Nejvyšší soud dovolání znovu projednal a rozhodl o něm se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle , ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].

Námitka dovolatelky, že v napadeném rozhodnutí absentuje právní posouzení věci, nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle Právní posouzení v rozsudku odvolacího soudu neabsentuje. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně (viz bod 8 rozsudku odvolacího soudu), jenž věc „posoudil s odkazem na , , a , o pojistné smlouvě, podle odst. , , účinného do 31. 12. 2013“ (viz bod 3 rozsudku odvolacího soudu). Ani skutečnost, že odvolací soud v popisné části svého rozhodnutí nesprávně ztotožnil rozhodné znění obč. zák. (do 31. 12. 2004) s účinností jako celku (do 31. 12. 2013), nic nemění na správnosti jeho právního posouzení a na tom, že na věc aplikoval správnou právní normu.

Přípustnost dovolání nebyla způsobilá založit ani námitka dovolatelky, že v řízení nebyly prokázány skutečnosti opravňující žalovanou odmítnout pojistné plnění. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle totiž je, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , jež je veřejnosti – stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – k dispozici na www.nsoud.cz). Otázku odmítnutí pojistného plnění odvolací soud neřešil a ani řešit nemohl – zabýval se toliko otázkou, zda lze dovolatelkou tvrzenou událost považovat podle pojistné smlouvy a pojistných podmínek za událost pojistnou, neboť v projednávané věci nejde o právo pojistitelky odmítnout pojistné plnění, nýbrž o splnění předpokladů pro vznik pojistné události sjednaných v pojistné smlouvě a pojistných podmínkách a vznik práva na pojistné plnění.

Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že vady řízení nejsou samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci) a že k jejich případné existenci by podle věty druhé mohl přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. ), což v projednávané věci není naplněno. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, namítá tím existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Brání-li totiž nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. , ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. , ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. , ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. , ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. , a ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. ).

Podle ustálené praxe dovolacího soudu měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Již z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelkou vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jí nijak nebránily v tom, aby jasně a zřetelně vymezila dovolací důvod a předpoklad přípustnosti dovolání. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu tudíž v daném případě nepřichází do úvahy.

K námitkám dovolatelky stran dokazování, jež jsou rovněž námitkami vad řízení a o nichž tedy také platí, co bylo o vadách řízení uvedeno výše, a k jejímu tvrzení, že neprovedením důkazu výpovědí svědka N. jí byla odepřena spravedlnost, Nejvyšší soud uvádí, že je na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (srov. ), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny ( ), zejména jedná-li se o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. , ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. , a ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. ). Jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (z četných rozhodnutí Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 63/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 109/2002 tamtéž, a nález ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 85/2008 téže sbírky, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak např. rozsudky ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. , ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. , a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. ). O takový případ však v nyní projednávané věci nejde, neboť odvolací soud se k námitce neprovedení důkazu výslechem svědka N., uplatněné dovolatelkou již v odvolání, vyjádřil a vysvětlil, z jakých důvodů považoval provedení tohoto důkazu za nadbytečné (viz bod 8 dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu).

S argumentací o neurčitosti pojmů použitých v pojistných podmínkách a otázkou jejich výkladu dovolatelka přichází až v dovolání, aniž by tuto námitku uplatnila v řízení před soudy nižších stupňů, Nejvyšší soud k ní proto vzhledem k nemohl přihlédnout. Dovolatelka navíc přehlíží, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení není od 1. 1. 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a že (jak Nejvyšší soud zdůraznil v usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. ) z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, přičemž vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není řádné, bylo-li provedeno označením několika alternativ přípustnosti dovolání zároveň. Pro úplnost a nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že na způsobu, jímž odvolací soud vyložil definice pojmů obsažené ve VPPM 2000 a DPPSO1, neshledal nic rozporného s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ) dovolání žalobkyně v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle odmítl pro nepřípustnost.

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není vzhledem k ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle odmítl pro nepřípustnost.

Podané dovolání obsahuje rovněž žádost dovolatelky o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle však nelze uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Jelikož Nejvyšší soud o dovolání bez zbytečných odkladů po předložení věci rozhodl, nebylo již třeba o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodovat (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 19. 5. 2020

JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu