Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Cdo 2741/2018

27 Cdo 2741/2018-400

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce V. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, PSČ 120 00, proti žalované S., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Katarínou Kožiakovou Oboňovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Plaská 614/10, PSČ 150 00, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. -358, takto:Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. -358, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

[2] Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 2. 2016, č. j. -229, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 15. 9. 2016, č. j. -259, zamítl návrh žalobce na určení okamžitého zrušení pracovního poměru (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

[3] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, neboť rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 6. 2014, č. j. -145, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č. j. -187, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[4] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1) Společnost vznikla zápisem do obchodního rejstříku 14. 7. 1997.

2) Žalobce uzavřel se společností 1. 8. 1997 pracovní smlouvu, v níž bylo sjednáno, že bude pro společnost vykonávat závislou práci jako generální ředitel společnosti (dále jen „pracovní smlouva“).

3) V okamžiku uzavření pracovní smlouvy byl žalobce předsedou představenstva společnosti.

4) Společnost doručila žalobci 27. 1. 2012 rozhodnutí o okamžitém zrušení pracovního poměru (datované 18. 1. 2012).

5) Společnost v okamžitém zrušení pracovního poměru skutkově vymezila jeho důvody a uvedla, že žalobce porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahující se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

[5] Soud prvního stupně nejprve uvedl, že činnost, kterou měl žalobce vykonávat na základě pracovní smlouvy, se „překrývala s činností statutárního orgánu.“ Proto – s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. , ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. , ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. , ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. , a ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. – dovodil, že pracovní smlouva je neplatná (pro rozpor se zákonem).

[6] V návaznosti na to se soud zabýval otázkou, zda má žalobce v poměrech projednávané věci naléhavý právní zájem na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru (k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. ). Přitom dospěl k závěru, že žalobce na požadovaném určení jednoznačně nemá naléhavý právní zájem, neboť nebyl zaměstnancem společnosti, a tak nemohlo dojít k okamžitému zrušení (neplatně sjednaného) pracovního poměru.

[7] K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2017, č. j. -358, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

[8] Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně ohledně závěru o neplatnosti pracovní smlouvy (pro rozpor se zákonem). Uvedl, že „náplň práce žalobce jakožto generálního ředitele společnosti byla stejná s činností, kterou žalobce u této společnosti již vykonával (…) coby předseda představenstva,“ a tak mezi žalobcem a společností nemohl vzniknout platný pracovní poměr. Dodal, že nemohl přihlédnout k tvrzení, podle něhož žalobce přestal být 19. 7. 2008 členem představenstva, neboť jde o „nepřípustnou novotu“, kterou žalobce uplatnil až v odvolacím řízení (před soudem prvního stupně tato skutečnost namítána nebyla).

[9] Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud hodnotil také otázku existence naléhavého právního zájmu žalobce na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalobce svůj naléhavý právní zájem opírá o tvrzení, že byl jeho případ „široce medializován“, čímž došlo k zásahu do jeho pověsti. Podle mínění odvolacího soudu však pracovněprávní spor „nemůže suplovat žalobu na ochranu osobnosti,“ a tak „není zřejmé, která práva žalobce jsou bez požadovaného určení ohrožena.“

[10] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o Sb, (dále jen „ “), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice (posuzováno podle obsahu) zda:

1) je pracovní smlouva neplatná (jen) proto, že má člen statutárního orgánu vykonávat činnosti (práci), jež spadají do působnosti statutárního orgánu (zpravidla obchodní vedení společnosti),

2) je v odvolacím řízení možné přihlédnout ke skutečnostem, které vyšly najevo před soudem prvního stupně,

3) lze dovodit naléhavý právní zájem na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, byla-li věc „široce medializována“.

[11] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle ) a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

[12] Za nesprávný označuje dovolatel názor odvolacího soudu, podle něhož je pracovní smlouva neplatná, z důvodu, že se činnost, kterou měl dovolatel vykonávat na základě pracovní smlouvy, shodovala s činností, kterou ve společnosti vykonával jako člen představenstva. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. (uveřejněný pod číslem 171/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), a uvádí, že se s názory prezentovanými v tomto nálezu ztotožňuje.

[13] Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci také proto, že odvolací soud [v rozporu se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2010“), ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. , a ze dne 31. 5. 2016, sen. zn. ] nepřihlédl ke skutečnosti, že dovolatel přestal být 19. 7. 2008 členem představenstva. Přitom jde o skutečnost, která vyplývá z písemného podání dovolatele datovaného 17. 5. 2013, a zánik funkce je patrný také z výpisu z obchodního rejstříku společnosti, který byl před soudem prvního stupně opakovaně čten k důkazu. Podle mínění dovolatele tedy odvolací soud pochybil, když jako „nepřípustnou novotu“ odmítl vzít v úvahu, že funkce dovolatele jako člena představenstva zanikla před tím, než mu bylo doručeno rozhodnutí o okamžitém zrušení pracovního poměru (v důsledku toho se odvolací soud nezabýval ani otázkou, zda pracovní poměr dovolatele nevznikl konkludentně).

[14] Dovolatel napadá konečně i závěr odvolacího soudu, podle něhož nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. , a ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. , a uvádí, že důvody, pro které odvolací soud konstatoval nedostatek jeho naléhavého právního zájmu, neobstojí. Namítá, že „případ byl široce medializován a tvrzené důvody pro okamžité skončení pracovního poměru zasahují do jeho osobní pověsti a značně jej poškozují.“

[15] Společnost ve vyjádření k dovolání odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. , a dodává, že dovolací soud nadále setrvává na závěru o nepřípustnosti tzv. souběhu funkcí. Podle společnosti je správný i závěr odvolacího soudu, podle něhož v odvolacím řízení nelze přihlédnout k tomu, že dovolatel přestal být 19. 7. 2008 členem představenstva. Společnost se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a uvádí, že ačkoli „zánik funkce vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku, dovolatel na tuto skutečnost žádným způsobem v průběhu soudního řízení neupozornil.“ Za lichou lze podle společnosti považovat také námitku existence naléhavého právního zájmu; tvrzení, podle něhož byla věc „široce medializována“, totiž nemá oporu v provedeném dokazování, a proto k němu nelze přihlížet.

[16] Dovolání je přípustné podle pro řešení v pořadí první a druhé z dovolatelem formulovaných otázek, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (byť zčásti přijaté po vydání napadených rozhodnutí).

I. K (ne)platnosti pracovní smlouvy proto, že podle ní má člen statutárního orgánu vykonávat činnosti (práci), jež spadají do působnosti statutárního orgánu.

[17] Z judikatury Nejvyššího soudu se podává:

1) Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu , .

2) Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených kogentními právními normami – řídí . Ustanovení nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce (srov. bod 45 nálezu Ústavního soudu sp. zn. ).

3) Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v větě první obch. zák. (podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě) i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim .

4) Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu , takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se , nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance ( ) a obchodní korporaci za zaměstnavatele ( ). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním.

5) Popsané závěry platí obdobně iv případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od režimu nastaveného obch. zák.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim . V takovém případě je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu , avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace), jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce.

[18] Srov. rozsudky velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“) ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. , a ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. (uveřejněné pod čísly 35/2019 a 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. .

[19] Dovolateli tak lze přisvědčit v názoru, že smlouva upravující vztah mezi akciovou společností a členem jejího představenstva (týkající se činností spadajících do náplně funkce člena představenstva) není neplatná jen proto, že ji účastníci „podřídili“ režimu . Při formulování opačného závěru sice odvolací soud vycházel z (dřívější) judikatury dovolacího soudu, nicméně ta byla posléze překonána výše citovanými rozsudky velkého senátu. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že pracovní smlouva je neplatná (pro rozpor se zákonem) – neboť dovolatel měl podle pracovní smlouvy vykonávat jako zaměstnanec činnosti (práci), jež spadaly do působnosti člena představenstva společnosti – je jeho právní posouzení této právní otázky nesprávné.

II. K tomu, zda je v odvolacím řízení možné přihlédnout ke skutečnostem, které vyšly najevo před soudem prvního stupně.

[20] Již v R 27/2010 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil, že pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska ustanovení nové, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. , ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. , ze dne 31. 5. 2016, sen. zn. , nebo ze dne 27. 9. 2018, sen. zn. ).

[21] V projednávané věci v průběhu řízení před soudem prvního stupně:

1) Dovolatel ve vyjádření datovaném 17. 5. 2013 (č. l. 31) uvedl, že „současné představenstvo žalované bylo do svých funkcí jmenováno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011, č. j. -9.“

2) Společnost ve vyjádření datovaném 20. 6. 2013 (č. l. 46) uvedla, že „ke vzniku funkce současných členů představenstva (…) nedošlo kooptací, nýbrž jmenováním na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011, č. j. -9,“ a dále doplnila, že „všem členům předchozího představenstva (...) uplynulo funkční období a zanikla jejich funkce, a to již v letech 2006 až 2008.“

3) Na jednání konaném před soudem prvního stupně dne 8. 7. 2013 byl proveden důkaz úplným výpisem z obchodního rejstříku společnosti (č. l. 62).

[22] Z uvedených okolností je zřejmé, že skutečnost, že dovolatel přestal být 19. 7. 2008 členem představenstva společnosti, vyšla najevo v průběhu řízení před soudem prvního stupně, a proto může být odvolacím důvodem ve smyslu Odmítl-li k této skutečnosti odvolací soud přihlédnout s tím, že jde o „nepřípustnou novotu,“ je jeho právní posouzení této otázky nesprávné.

[23] Skutečnost, že dovolatel přestal být členem představenstva společnosti přitom může být právně významná pro posouzení otázky, zda dovolatel a společnost následně konkludentně uzavřeli pracovní smlouvu, či zda šlo pouze o tzv. faktický pracovní poměr (k rozlišování mezi konkludentním uzavřením pracovní smlouvy a tzv. faktickým pracovním poměrem viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. , ale i rozsudky ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. , ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. , ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. , ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. , ze dne 10. 10. 2019, sen. zn. , či ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. ).

[24] Pokud by totiž dovolatel a společnost uzavřeli (byť konkludentně) pracovní smlouvu, nebylo by nutné zkoumat naléhavý právní zájem dovolatele na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. ). Na případy tzv. faktického pracovního poměru naproti tomu nedopadají ustanovení o skončení pracovního poměru, o délce výpovědní doby, apod.; faktický pracovní poměr totiž ve skutečnosti „právně neexistuje“, a tak se ukončuje bezformálně (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 63/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 11. 12. 2015, sp. zn. , ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. , ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. , ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. , ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. , či ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. ).

[25] Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle byl dovolatelem uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání ( věta první ) a aniž se pro předčasnost zabýval poslední z dovolatelem formulovaných otázek – zrušil rozsudek odvolacího soudu podle a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení ( věta první ).

[26] Dospěje-li odvolací soud v další fázi řízení k závěru, že mezi žalobcem a dovolatelem šlo (poté, kdy žalobce přestal být členem představenstva společnosti) o tzv. faktický pracovní poměr, neopomene, že i adresát právního úkonu směřujícího k okamžitému zrušení pracovního poměru má právo na soudní ochranu prostřednictvím určovací žaloby podle , ačkoliv mezi ním a tím, kdo právní úkon učinil, právně žádný pracovní poměr neexistoval, a sice za předpokladu, že na požadovaném určení má naléhavý právní zájem (k tomu zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. ).

[27] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný ( část věty první za středníkem, ).

[28] V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

[29] Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 4. 2020

JUDr. Filip Cileček

předseda senátu