Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3478/2016

29 Cdo 3478/2016-124

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně B. V., zastoupené Mgr. Jiřím Kapounem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Dvouletky 1821/16, PSČ 100 00,proti žalované Olivova dětská léčebna, o. p. s., se sídlem v Říčanech, Olivova 224/108, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 25689371, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem, se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795/9, PSČ 251 01, o určení neplatnosti skončení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016, č. j. -99, takto:I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vyšel přitom z toho, že:

1) Žalovaná je obecně prospěšnou společností. Podle její zakládací smlouvy a statutu jsou jejími orgány ředitel, správní rada a dozorčí rada. Ředitel je statutárním orgánem a řídí činnost společnosti. Ředitele jmenuje a odvolává správní rada, která taktéž určuje jeho mzdu a výši odměny jakožto nepovinné součásti mzdy. Ředitel je v pracovním poměru ke společnosti.

2) Dne 29. 1. 2014 byla žalobkyně s účinností ke dni 3. 2. 2014 jmenována rozhodnutím správní rady žalované do funkce ředitelky žalované.

3) Dne 3. 2. 2014 uzavřela žalobkyně jako zaměstnanec se žalovanou jako zaměstnavatelkou pracovní smlouvu s druhem práce „ředitelka Olivovy dětské léčebny“, datem nástupu do práce 3. 2. 2014 a místem výkonu práce „Olivova dětská léčebna Říčany“. Dodatkem ze dne 30. 5. 2014 bylo místo výkonu práce s účinností od 1. 6. 2014 změněno na „Česká republika“.

4) Mzdovým výměrem z téhož dne byla žalobkyni vyměřena hrubá měsíční mzda 40.000 Kč.

5) Dne 9. 4. 2015 byla žalobkyně rozhodnutím správní rady žalované odvolána z funkce ředitelky. Žalovaná informovala žalobkyni o jejím odvolání přípisem z téhož dne, označeným jako „zrušení smlouvy ze dne 3. února 2014“. V tomto přípise žalovaná žalobkyni sdělila, že byla odvolána z funkce ředitelky a dále že byla „zrušena“ smlouva označená jako pracovní, jež však dle obsahu je smlouvou příkazní a smlouvou o výkonu funkce statutárního orgánu.

6) Žalobkyně sdělila žalované (dopisem ze dne 8. 6. 2015), že jejími úkony nedošlo k ukončení pracovního poměru a že trvá na tom, aby ji žalovaná i nadále zaměstnávala.

Na takto ustaveném základu soud prvního stupně s odkazem na , o obecně prospěšných společnostech, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a ustálenou judikaturu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. , rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 13/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. ) uzavřel, že mezi účastníky řízení nemohl platně vzniknout pracovní poměr, neboť výkon funkce ředitelky (jakožto statutárního orgánu společnosti) vykonávané žalobkyní není druhem práce ve smyslu , .

Soud prvního stupně posoudil právní jednání („pracovní smlouvu“) podle jeho obsahu jako smlouvu o výkonu funkce statutárního orgánu bez ohledu na to, že vykazovalo „určité atributy pracovněprávního ujednání“ a že „rovněž v zakladatelských dokumentech žalované bylo stanoveno, že ředitel vykonává svou funkci v pracovním poměru“.

Jelikož mezi účastníky nevznikl pracovní poměr, nemá podle soudu prvního stupně nárok uplatněný žalobou (že takový pracovní poměr nezanikl, resp. že jeho ukončení je neplatné) „opodstatnění“.

Rozsudkem ze dne 8. 3. 2016, č. j. -99, Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok),

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že funkci člena statutárního orgánu nelze v obecně prospěšné společnosti (stejně jako je tomu v případě obchodních společností a družstev) vykonávat v pracovním poměru a na její výkon nelze platně uzavřít pracovní smlouvu. Na tomto závěru pak podle odvolacího soudu „nemění nic ani skutečnost, že se žalovaná i žalobkyně nejen v době před ustavením žalobkyně do funkce ředitelky obecně prospěšné společnosti, ale i v pozdější době, chovaly tak, jakoby se jednalo o standardní pracovní poměr.“

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc je za přípustné podle , (dále též jen „ “), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení (doposud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešené) otázky, zda ředitel obecně prospěšné společnosti může vykonávat svoji funkci v pracovněprávním poměru.

Dovolatelka má oproti soudům nižších stupňů za to, že ředitel obecně prospěšné společnosti může vykonávat svou funkci v pracovněprávním poměru. Podrobně rozebírajíc průběh projednávání , jímž bylo s účinností od 1. 1. 2011 vloženo do zákona o obecně prospěšných společnostech ustanovení , uzavírá, že úmyslem zákonodárce bylo umožnit výkon funkce ředitele i v pracovním poměru.

Na výkon takové funkce proto nelze podle dovolatelky analogicky vztáhnout judikaturu týkající se tzv. souběhů statutárních orgánů obchodních společností a družstev.

Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že na jmenování ředitele správní radou obecně prospěšné společnosti lze vztáhnout ; za zvláštní právní předpis lze pro účely jeho aplikace považovat i zákon o obecně prospěšných společnostech.

Jde-li o in fine a in fine zákona o obecně prospěšných společnostech, má dovolatelka za to, že nebrání aplikaci , včetně ustanovení o odpovědnosti zaměstnance, neboť ta nepředstavují ujednání mezi ředitelem a obecně prospěšnou společností, ale jsou omezeními plynoucími z jiného právního předpisu ( ).

Současně dovolatelka poukazuje na to, že na místo ředitelky byla přijata na základě inzerátu, v němž žalovaná nabízela „zaměstnanecký pracovní poměr“ na pozici ředitele, a po celou dobu s ní zacházela jako se zaměstnankyní. I kdyby Nejvyšší soud neakceptoval její názor ohledně možnosti vykonávat funkci ředitele obecně prospěšné společnosti v pracovním poměru, neměl by jednání žalované, jež podle přesvědčení dovolatelky odporuje zákonnému požadavku na poctivost jednání a zákazu těžit z vlastního nepoctivého jednání, poskytnout ochranu. V této souvislosti pak dovolatelka odkazuje na a 2 a a , (dále též jen „o. z.“), majíc za to, že i jejich výklad představuje v poměrech projednávané věci právní otázku, jež dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena a na jejímž posouzení napadené rozhodnutí závisí.

Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání je přípustné podle pro posouzení (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené) otázky, zda ředitel obecně prospěšné společnosti může vykonávat svoji funkci v pracovněprávním poměru.

S ohledem na datum jmenování dovolatelky do funkce ředitelky žalované, jakož i datum uzavření sporné „pracovní“ smlouvy, je třeba projednávanou věc posuzovat podle , ( a o. z.), a podle , o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů ( o. z.).

Podle § 151 odst. 1 o. z. zákon stanoví, popřípadě zakladatelské právní jednání určí, jakým způsobem a v jakém rozsahu členové orgánů právnické osoby za ni rozhodují a nahrazují její vůli.

Podle § 163 o. z. statutárnímu orgánu náleží veškerá působnost, kterou zakladatelské právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří jinému orgánu právnické osoby.

Podle § 164 odst. 1 o. z. člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech.

Podle § 3050 věty první o. z. práva a povinnosti obecně prospěšných společností se i nadále řídí dosavadními právními předpisy.

Podle § 9a zákona o obecně prospěšných společnostech je ředitel statutárním orgánem obecně prospěšné společnosti, jenž řídí činnost obecně prospěšné společnosti a jedná jejím jménem. Ředitele jmenuje a odvolává správní rada (odstavec první). Ředitelem může být pouze fyzická osoba, která je bezúhonná a má způsobilost k právním úkonům; pro posuzování bezúhonnosti platí obdobně § 10 odst. 3 (odstavec druhý). Ředitel nemůže být členem správní rady ani dozorčí rady, je však oprávněn se zúčastnit jednání správní rady a dozorčí rady s hlasem poradním (odstavec třetí). Ředitel vykonává funkci ve smluvním poměru. Pro výkon funkce ředitele platí obdobně § 10 odst. 5 (odstavec čtvrtý). Úkony týkající se vztahu ředitele k obecně prospěšné společnosti činí správní rada (odstavec pátý).

Podle § 10 odst. 5 zákona o obecně prospěšných společnostech členové správní rady jsou povinni vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení by mohlo způsobit obecně prospěšné společnosti škodu. V případě pochybností, zda člen správní rady jednal s péčí řádného hospodáře, musí tento člen správní rady prokázat, že s péčí řádného hospodáře jednal. Ti členové správní rady, kteří společným jednáním způsobili obecně prospěšné společnosti porušením povinností při výkonu funkce škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Ujednání mezi členem správní rady a obecně prospěšnou společností vylučující nebo omezující odpovědnost člena správní rady za škodu je neplatné.

Možností podřízení vztahu mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou režimu se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. (dále jen „rozsudek velkého senátu“), v němž pro poměry akciové společnosti a právní úpravy účinné před 1. 1. 2014 (resp. před 1. 1. 2012) uzavřel, že:

1) Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu .

2) Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených kogentními právními normami – řídí . Ustanovení nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce (srov. bod 45 nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. ).

3) Z logiky věci se podává, že ujednání o „podřízení“ režimu přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští. Takovým je i vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem je výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla za úplatu.

4) Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v větě první , obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) [podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě] i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim .

5) Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu , takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se , nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance ( ) a obchodní korporaci za zaměstnavatele ( ). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se řídí obchodním zákoníkem a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními , jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací. Jinak řečeno, ani ujednáním o „podřízení se režimu“ se nelze odchýlit od těch ustanovení (zejména) obchodního zákoníku, jejichž povaha to vylučuje ( , ).

6) Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí , se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel obchodního zákoníku upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za kogentní.

Uvedené závěry se prosadí i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, a to nejen pro vztah mezi členem statutárního orgánu obchodní korporace a touto obchodní korporací, ale (neurčuje-li zvláštní právní úprava jinak) taktéž pro vztah mezi členem statutárního orgánu ostatních právnických osob a těmito právnickými osobami.

I v jejich případě totiž platí, že jsou to právě členové statutárního orgánu, kdo řídí činnost právnické osoby, vytváří její vůli (resp. slovy ustanovení § 151 odst. 1 o. z. „za ni rozhodují a nahrazují její vůli“) a zastupují ji ve všech záležitostech. Ani oni tuto činnost (logicky) nevykonávají ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů právnické osoby a jejich činnost není závislou prací ve smyslu .

To však neznamená, že by si právnická osoba a člen jejího statutárního orgánu (nezakazuje-li to zákon výslovně; srov. část věty před středníkem o. z. a např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. ) nemohli sjednat, že se jejich vztah při výkonu funkce řídí .

Učiní-li tak, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance ( ) a právnickou osobu za zaměstnavatele ( ), a jejich vztah (z výkonu funkce člena statutárního orgánu) nelze považovat za pracovněprávní. Tento vztah i nadále zůstává vztahem občanskoprávním, jenž se řídí (a případně zvláštním právním předpisem, jako je tomu v případě obecně prospěšných společností) a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními , jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu právnické osoby a jeho vztah s právnickou osobou. Jinými slovy, ani sjednáním „režimu“ se nelze odchýlit od těch ustanovení , popř. v úvahu připadajících zvláštních právních předpisů (např. zákona o obecně prospěšných společnostech), u nichž to zákon (přímo či nepřímo) výslovně zakazuje (srov. opět část věty před středníkem o. z. a např. důvody usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ).

Brání-li smysl a účel právních norem regulujících vztah mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou tomu, aby se od nich strany svým ujednáním odchýlily, prosadí se tyto právní normy při regulaci tohoto vztahu bez ohledu na to, zda si strany sjednaly pro svůj vztah režim a zda případně některá ustanovení upravují danou otázku odchylně.

Ještě jinak řečeno, ujednáním, podle něhož se jejich vztah má řídit , učiní právnická osoba a člen jejího statutárního orgánu pravidla obsažená v (jež by bez takového ujednání vztah mezi nimi neregulovala) součástí jejich smlouvy o výkonu funkce. Tato pravidla se stávají pravidly smluvními, přičemž u každého z těchto pravidel je nutné zvažovat, zda je lze na vztah mezi právnickou osobou a členem statutárního orgánu (při výkonu jeho funkce) pojmově aplikovat a zda jeho aplikaci (jakožto smluvního ujednání) nebrání kogentní právní norma upravující tento vztah.

Příkladem může být úprava povinnosti člena statutárního orgánu vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře ( o. z.). Tato povinnost stíhá člena statutárního orgánu právnické osoby bez ohledu na to, jakým právním režimem se řídí (podle vůle stran) smlouva o výkonu funkce. Ani tehdy, ujednají-li si strany režim , není povinnost člena statutárního orgánu k náhradě jím způsobené škody omezena čtyřapůlnásobkem jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu ( ) [srov. rozsudek velkého senátu, bod 44].

Nelze proto přisvědčit názoru, že člen statutárního orgánu právnické osoby (ředitel obecně prospěšné společnosti) může být chráněn jako zaměstnanec posledně označeným ustanovením , neboť má jít o ochranu plynoucí ze zvláštního právního předpisu. Naopak, jak zdůrazněno shora, pravidla obsažená v neregulují vztah mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou jakožto pravidla zákonná, ale jakožto pravidla smluvní (na vztah se vztahují nikoliv ex lege, ale jen proto, že si to strany ujednaly). To, zda jejich aplikaci nebrání kogentní právní normy regulující vztah člena statutárního orgánu a právnické osoby, je nutné posuzovat stejně, jako kdyby si strany tato pravidla ujednaly výslovně (tedy jako kdyby do své smlouvy o výkonu funkce „opsaly“ text ). Ustanovení in fine a věty třetí zákona o obecně prospěšných společnostech se tudíž prosadí vždy bez ohledu na to, zda si ředitel a společnost sjednaly pro svůj vztah režim , neboť ujednání o podřízení bude v rozsahu, v němž odkazuje na , neplatné pro rozpor s těmito ustanoveními zákona o obecně prospěšných společnostech.

Žalovaná je obecně prospěšnou společností, a jelikož nezměnila svoji právní formu na ústav, nadaci nebo nadační fond, řídí se i nadále dosavadními právními předpisy, tj. zákonem o obecně prospěšných společnostech (§ 3050 o. z.).

Dovolatelce lze přisvědčit, že zákonná úprava neomezuje obecně prospěšnou společnost a jejího ředitele v tom, jaký právní režim si pro svůj vztah zvolí ( věta první zákona o obecně prospěšných společnostech). Mohou si tudíž pro svůj vztah sjednat i režim . Z důvodů výše vysvětlených však takové ujednání z jejich vztahu neučiní vztah pracovněprávní, ředitel se nestane zaměstnancem a společnost zaměstnavatelem.

Neurčuje-li zakládací či statut obecně prospěšné společnosti jinak, může správní rada ředitele odvolat kdykoliv i bez udání důvodu ( in fine zákona o obecně prospěšných společnostech).

To však neznamená, že tím vždy bez dalšího skončí i vztah ze smlouvy o výkonu funkce. Nelze totiž přehlédnout, že „součástí“ , jehož režim si strany pro svůj vztah sjednaly, jsou i ustanovení a 73a upravující odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance a vzdání se tohoto místa, jakož i jejich důsledky.

Pro případy uvedené v a dále tehdy, je-li možnost odvolání z pracovního místa a současně možnost vzdání se tohoto místa dohodnuta, platí, že odvoláním výkon práce na pracovním místě vedoucího zaměstnance končí ( ), nicméně nekončí pracovní poměr (vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem). Jak se podává z , je zaměstnavatel povinen tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně platí, že je dán výpovědní důvod podle ; odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny. Ustanovení pak určuje, že byl-li pracovní poměr vedoucího zaměstnance jmenováním založen nebo změněn na dobu určitou, neskončí-li jeho pracovní poměr dříve, skončí uplynutím doby.

Ve vztahu mezi ředitelem a obecně prospěšnou společností není nutné možnost odvolání ředitele a vzdání se této funkce sjednávat, neboť obojí plyne ze zákona (srov. o. z. a in fine zákona o obecně prospěšných společnostech). Za této situace však lze mít předpoklady, za nichž může podle výše citovaných ustanovení zaměstnavatel odlišný od zaměstnavatele uvedeného v odvolat vedoucího zaměstnance, za naplněné.

Jestliže se strany dobrovolně podřídily , lze odkaz na v rozsahu, v němž směřuje na ustanovení a 73a , považovat za ujednání o tom, že bude-li ředitelka společnosti ze své funkce odvolána, bude jí nabídnuta jiná práce, popř. s ní bude vztah následně ukončen postupem předvídaným v ustanovení a 3 , které strany učinily (spolu s celým ) součástí jejich smlouvy o výkonu funkce.

V takovém případě by sice dovolatelce zanikla funkce ředitelky k okamžiku jejího odvolání, nicméně její vztah se společností by tím neskončil. Přijala-li by dovolatelka jinou práci nabízenou společností, pokračoval by dále (zpravidla – byť nikoliv nutně – již jakožto vztah pracovněprávní), v opačném případě by skončil až způsobem sjednaným prostřednictvím odkazu na a 3 .

Zda tomu tak opravdu je, záleží na výkladu smlouvy o výkonu funkce, tj. v prvé řadě na skutečné vůli jejích stran (srov. a násl. o. z.). Nepodaří-li se skutečnou vůli stran (jež mohla být seznatelná i pro stranu druhou) zjistit, je třeba ujednání o podřízení vztahu (v rozsahu, v jakém odkazuje i na a ) posoudit podle pravidla vyjádřeného v větě druhé o. z., tedy přisoudit mu takový význam, jaký by mu zpravidla přikládala strana smlouvy o výkonu funkce s ohledem na konkrétní okolnosti ( o. z.). K výkladu právních jednání srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. .

V projednávané věci se však dovolatelka domáhala postupem podle určení neplatnosti ukončení pracovního poměru žalovanou, resp. určení trvání pracovního poměru žalobkyně u žalované. Jelikož smlouva uzavřená mezi účastníky řízení dne 3. 2. 2014 není pracovní smlouvou a vztah mezi účastníky při výkonu funkce ředitelky není vztahem pracovněprávním, je závěr odvolacího soudu (podle něhož nelze z uvedeného důvodu žalobě vyhovět) správný. Domáhá-li se totiž dovolatelka určení, že vztah mezi ní a společností nadále trvá a je vztahem pracovněprávním (tedy vztahem s určitou, zákonem definovanou „kvalitou“), nelze na základě takové žaloby rozhodnout o tom, že mezi dovolatelkou a společností (případně) trvá (existuje) vztah jiný než pracovněprávní (tedy vztah odlišný); takovým rozhodnutím by bylo dovolatelce přisouzeno něco jiného, než čeho se domáhala (srov. ).

Nejvyšší soud, který neshledal ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží v souladu s , proto dovolání žalobkyně zamítl podle

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o větu první, a , když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 6. 2018

JUDr. Petr Šuk

předseda senátu