Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2033/2018

23 Cdo 2033/2018-170

USNESENÍ

AUTOBOND GROUP a.s.

,

sídlem v Praze 9 - Vysočanech, Kolbenova 859/15, PSČ 190 00, IČO 27567575, zastoupené JUDr. Jiřím Kalousem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Malá Štupartská 635/6, PSČ 110 00, proti žalované

Festivalpark Production s.r.o.,

se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Na Folimance 2155/15, PSČ 120 00, IČO 25285131, zastoupené Mgr. Janem Bičištěm, advokátem, se sídlem v Uhlířské Lhotě, Rasochy 67, PSČ 281 26, o zaplacení částky 67 870,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2018, č. j. -144, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění:( , – dále jen „ “)

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 4. května 2017, č. j. -124, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 67 870,50 Kč, úrok z prodlení z částky 17 036,50 od 11. října 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, úrok z prodlení z částky 48 414 Kč od 22. října 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, úrok z prodlení z částky 2 420 Kč od 18. října 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II a III).

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. ledna 2018, č. j. -144, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka formulovala celkem 4 otázky týkající se výkladu , , ve vztahu ke zmocnění osoby odlišné od zaměstnance či statutárního orgánu osoby.

Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ), po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas osobou k tomu oprávněnou, se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není dovolání podle přípustné, pokud směřuje proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že „v případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o částce, která představuje vyčíslení více samostatných nároků a o níž odvolací soud rozhodl jedním výrokem, se zkoumá ve vztahu ke každému z nároků samostatně“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. července 2013, sp. zn. ; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz a rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).

Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. ). Tento závěr byl z ústavněprávního hlediska aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne 11. února 2010, sp. zn. , v němž - vycházeje z judikatury Nejvyššího soudu a doktríny - Ústavní soud uvedl, že „[r]ozhodná samostatnost nároků není tudíž identifikována s podřaditelností určitému vylíčení skutkových okolností, byť jsou s ním jinak rovněž spjaty, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení (srov. kupříkladu jednotlivé nároky na náhradu škody na zdraví podle § 444 a násl. obč. zák., pakliže vycházejí z téhož skutku).“

Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (z judikatury Nejvyššího soudu srov. například usnesení ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. , usnesení ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. , rozsudek ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. , , uveřejněný pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. , které jsou veřejnosti dostupné - stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - na jeho webových stránkách, a z judikatury Ústavního soudu usnesení ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. , in www.usoud.cz). Tyto závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení provedené s účinností od 30. 9. 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. ).

Právě o takovou situaci jde i v projednávané věci. Žalovaná podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, v němž tento soud uložil žalované povinnosti zaplatit žalobkyni částku 67 870,50 Kč spolu s úroky z prodlení. Ačkoliv o předmětné částce bylo rozhodnuto jedním výrokem, je zřejmé, že se tato částka (bez přihlédnutí k úroku z prodlení, jenž je příslušenstvím pohledávky) skládá z několika samostatných nároků majících odlišný skutkový základ, tj. skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti těchto dílčích nároků jsou rozdílné, i když se odvíjejí od téže události. Mezi žalovanou a žalobkyní byly uzavřeny 3 smlouvy o dílo, z nichž žalobkyně dovozuje svůj nárok na zaplacení částky 1 842 Kč, 15 194,50 Kč a 48 414 Kč, a jedna nájemní smlouva, z níž žalobkyně dovozuje svůj nárok na zaplacení částky 2 420 Kč.

Ve světle výše citované judikatury Nejvyššího soudu je tedy třeba posuzovat uvedené nároky z hlediska přípustnosti dovolání zvlášť, neboť se jedná o samostatné nároky. Žádný z žalobkyní uplatněných nároků se samostatným skutkovým základem nepřevyšuje částku 50 000 Kč, jde tedy o bagatelní nároky, u kterých dovolání podle není přípustné, přičemž se současně nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy ani z pracovněprávního vztahu.

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně stanovena, pak jde vždy - bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo - o dovolání nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované pro nepřípustnost podle věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s větou druhou neodůvodňuje.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 3. 2020

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu