Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3876/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele STAVEBNÍ BYTOVÉ DRUŽSTVO SVORNOST, se sídlem Karviná-Mizerov, Na Kopci 2059/4, IČ:13642928 zastoupeného JUDr. Martinem Schulhauserem, advokátem se sídlem AK v Karviné, Fryštát, Karola Sliwky 125, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014 č. j. -111, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností ze dne 9. prosince 2014, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014 ( -111) pro rozpor s y (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a d (dále jen " ").

2. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že k porušení práva na přístup k soudu došlo tím, že Nejvyšší soud - stručně řečeno - v řízení postupoval nespravedlivě a dovolání svévolně odmítl. V odůvodnění dovolací soud jen přepjatě formalisticky uvedl, že stěžovatel konkrétně nevymezil obsah dovolání, přestože poukázal na , , ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen " "). Stěžovatel připustil, že v dovolání není uvedena přesná specifikace jednotlivého hlediska, ale dovolací důvod bylo možné jednoznačně dovodit ze samotného textu dovolání, z něhož vyplynulo, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stěžovatel poukázal na obsah dovolání, které splňuje veškeré náležitosti ve smyslu (nesprávné právní posouzení věci).

3. Stěžovatel dále argumentoval judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu a navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí dovolacího soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.

4. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu u, t. j. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y), který není další instancí v systému obecného soudnictví ( y), není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y [ písm. d) y], a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

5. Ústavní soud podotýká, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Stěžovatel se ústavní stížností dovolává přezkumu usnesení Nejvyššího soudu, který v dovolacím řízení tvrzené hmotně - právní a procesní vady řízení před soudy I. a II. stupně nepřezkoumal a dovolání jako nepřípustné odmítl [srov. nález

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].

6. Z obsahu připojených rozhodnutí je zřejmé, že se jednalo o řízení ve kterém platebním rozkazem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2012 č. j. -13 byla stěžovateli uložena povinnost do 15 dnů ode dne doručení platebního rozkazu zaplatit žalobci pohledávku ve výši 2 999 922 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně od dne 12. 10. 2012 do úplného zaplacení, náhradu nákladů řízení ve výši 265 680 Kč (z toho soudní poplatek ve výši 150 000 Kč a náklady právního zastoupení ve výši 115 680 Kč) k rukám právního zástupce žalobce. Stěžovatel proti platebnímu rozkazu podal odpor až po uplynutí zákonné 15 denní lhůty a tvrdil, že ze skutečností tvrzených žalobcem či listinných důkazů uplatněný nárok nevyplývá.

7. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2013 č. j. -47 byl odmítnut odpor stěžovatele proti platebnímu rozkazu ( ) a zamítnut návrh stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu. V projednávané věci bylo prokázáno, že lhůta k podání odporu začala běžet po doručení platebního rozkazu stěžovateli do vlastních rukou dne 18. 12. 2012 a skončila s přihlédnutím k ustanovení 15. dnem po doručení platebního rozkazu, tj. 2. 1. 2013, odpor byl u soudu podán dne 7. 1. 2013, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty.

8. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2013 č. j. -77 bylo usnesení Krajského soudu v Ostravě potvrzeno, neboť odvolání nebylo důvodné. Odvolací soud potvrdil usnesení krajského soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu.

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s rozhodnutím Nejvyššího soudu, který dovolání podle ustanovení odmítl s odůvodněním, že jde o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání (odkaz na rozhodnutí ze dne 29. srpna 2013 sp. zn. www.nsoud.cz). Dále poukázal na to, že musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

10. Ústavní soud přisvědčil závěrům dovolacího soudu, že dovolání trpí uvedenou vadou, neboť dovolatel v dovolání oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení ). Požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na , jak učinil stěžovatel, není postačující. V tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde. Uvedený nedostatek nebylo možné odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (ustanovení věta první ), dovolateli uplynula (ustanovení věta první a druhá ).

11. Ústavní soud má za to, že v daném případě z odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá (ustanovení ), jakou úvahou byl Nejvyšší soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro odmítnutí dovolání. Ústavní soud v takovém postupu obecného soudu nespatřuje porušení základního práva stěžovatele, a proto lze na ně dále odkázat.

12. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně nevyužil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecný soud odmítl opožděně podaný odpor a stěžovatel se s tímto postupem neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl, srov. nález

sp. zn.

ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17).

13. Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva ve smyslu y, Úmluvy a y, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné ( ).

V Brně dne 3. února 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu