Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 4016/2019

33 Cdo 4016/2019-141

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce O. J., bytem XY, zastoupeného Mgr. Radkem Hladinou, advokátem se sídlem v Praze 10, Švehlova 1900/3, proti žalované M. K., bytem XY, Španělské království, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o zaplacení 500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2019, č. j. -104, t a k t o:

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se domáhal po žalované zaplacení 3.000.000 Kč z titulu smlouvy o finančním uspořádání uzavřené dne 10. 10. 2014. Co do částky 2.500.000 žalovaná dluh uznala a Okresní soud v Berouně částečným rozsudkem pro uznání ze dne 26. 10. 2018, č. j. -63, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 2.500.000 Kč.

Následně Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 28. 11. 2018, č. j. -80, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 500.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3.000.000 Kč od 11. 10. 2016 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3.000.000 od 11. 10. 2014 do 10. 10. 2016 (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2019, č. j. -104, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a v nákladovém výroku III jej změnil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 – dále jen „ “), přípustné.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka shledává přípustnost dovolání v řešení otázky výkladu smluvních ujednání ve smyslu , (dále jen „o. z.“), a odvolacímu soudu vytýká, že se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozsudků ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , a ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. , potažmo od nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009. sp. zn. , neboť se nezabýval úmyslem smluvních stran ohledně stanovení splatnosti částky 3.000.000 Kč.

Otázkou výkladu právních jednání podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 se Nejvyšší soud zabýval nejen v rozhodnutích, která v dovolání zmiňuje žalovaná, ale též v rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. , a v rozsudku ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. , v nichž přijal a odůvodnil závěr, že úmysl jednajícího je základním hlediskem pro výklad právního jednání (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět.Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z., a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace projevu vůle.

I právní teorie dovozuje, že právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle - výslovný nebo konkludentní - se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (§ 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího ve zjištěné nebo přisouzené podobě se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního jednání.

Dovolací soud nesdílí přesvědčení žalované, že se odvolací soud od zmíněných premis odchýlil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se jasně podává, že při výkladu právního jednání nahlížel na ujednání týkající se splatnosti závazku i se zohledněním úmyslu smluvních stran. Dovodil, že smluvní strany vyjádřily svůj úmysl ohledně splatnosti závazku jednoznačně tak, že se stane splatným po uplynutí lhůty dvou let od podpisu smlouvy. Nedostatky při zjišťování úmyslu smluvních stran ohledně splatnosti závazku nelze odvolacímu soudu vytýkat i proto, že sama žalovaná uznala závazek co do 2.500.000 Kč (o čemž rozhodl soud prvního stupně rozsudkem pro uznání), z čehož je zřejmé, že mezi smluvními stranami nepanovaly v této otázce žádné pochybnosti. Lze uzavřít, že odvolací soud vyložil posuzovanou smlouvu v souladu s ustanoveními § 555 odst. 1 a § 556 odst. 2 o. z. i se zásadami pro výklad právních úkonů, které již dříve formuloval Ústavní soud např. v nálezu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84.

Jelikož skutková zjištění jsou v poměrech dovolacího řízení nezpochybnitelná, jsou bezvýznamné dovolací námitky, jimiž žalovaná napadá správnost skutkového zjištění, že její závazek je podle dohody smluvních stran splatný do dvou let od uzavření smlouvy. V rozsudku ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000 (dále jen „Sbírka“), Nejvyšší soud dovodil, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. (nyní § 555 odst. 1, § 556 odst. 1 o. z.), jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, Nejvyšší soud uzavřel, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním, a vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci.

Nesouhlasí-li dovolatelka s úvahou odvolacího soudu, že žalobce unesl důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení o poskytnutí částky 500.000 Kč, přehlíží, že zatímco závěr soudu o tom, kdo z účastníků řízení nese stran té či oné právně významné skutečnosti důkazní břemeno, je závěrem právním, je závěr, že účastník důkazní břemeno (ne)unesl, závěrem skutkovým (srov. shodně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. , ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. , ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. ).

Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud je podle věty první odmítl.

S ohledem na výsledek řízení již Nejvyšší soud nerozhodoval o v dovolání obsaženém návrhu na odklad vykonatelnosti.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 3. 2020

JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu