Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1204/2019

21 Cdo 1204/2019-386

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně CIB GROUP, a. s. se sídlem v Praze 1, Jeruzalémská č. 1321/2, IČO 27211185, zastoupené JUDr. Janem Veselým, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Loutkářská č. 2416/2f, proti žalované LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD se sídlem Suite 319-3, 1 Royal Exchange Avenue, London EC3V 3LT, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. č. 04115679, zastoupené JUDr. Martinem Salokou, advokátem se sídlem v Košicích, Zvonárska č. 8, Slovenská republika, zmocněnec pro doručování: Mgr. Richard Merkun, advokát se sídlem v Praze 2, Václavská č. 316/12, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2018 č. j. -345, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2018 č. j. -345 není přípustné podle ustanovení , neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení , a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení

Takovou otázku dovolatelka k řešení dovolacímu soudu nepředkládá, namítá-li (s odkazem na ustálené závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se výkladu právních úkonů a náležitostí smlouvy o postoupení pohledávek), že soudem prvního stupně zpochybněná ustanovení posuzované smlouvy (Agreement on professional assistance and financial insurance) ze dne 20. 11. 2002, uzavřené mezi žalovanou a WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci (dále jen „WPB Capital“), ve znění dodatků (dále také jen „Smlouva“), jsou „dostatečně určitá“, neboť „všechny odvolacím soudem formulované náležitosti ve skutečnosti Smlouva (Dodatek z 2. 12. 2009) obsahuje, a to dostatečně určitým způsobem“, a namítá-li dále, že „postrádá důvody“ pro závěr, že „ani uplatnění opcí nebylo určitým právním úkonem“, a poukazuje-li přitom na judikaturu k „příbuzným úkonům“, když má za to, že konkrétní relevantní judikatura k „uplatnění opce“ není k dispozici.

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu rovněž vyplývá, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí, či naopak k vyhovění návrhu na zahájení řízení (resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně), není dovolání ve smyslu ustanovení přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011 sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. ). Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů nemůže napadané rozhodnutí přezkoumat (srov. ustanovení větu první a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. uveřejněného pod č. 236 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 2009). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu nemůže ovlivnit a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. ).

Dovolatelka při formulaci uvedených právních otázek pominula, že soudy svá rozhodnutí založily též na závěru, že „předem smluvně ošetřit danou situaci (která v daném konkrétním případě logicky vygradovala až zahájením insolvenčního řízení vůči WPB Capital) postoupením (uplatněním opce k ‚veškerým pohledávkám‘ a to bez reálné protihodnoty) je nepřípustné (absolutně neplatné)“. Soudy proto „smlouvu o postoupení pohledávek a následné uplatnění opce ze dne 11. 6. 2013“ hodnotily jako absolutně neplatné, neboť oba úkony v situaci „ohrožení dalšího pokračování činnosti úvěrového družstva“ vedou ke zmaření uspokojení pohledávek jiných věřitelů úvěrového družstva a k výraznému zvýhodnění žalované. Uvedený závěr o tom, že k postoupení pohledávek na žalovanou nemohlo dojít (též) z důvodu absolutní neplatnosti Smlouvy, který obstojí jako samostatný důvod vyhovění žalobě, dovolatelka nezpochybnila.

Dovolatelka navíc nezpochybnila ani další závěr, který rovněž obstojí jako samostatný důvod vyhovění žalobě a podle kterého za situace, kdy postupitel postoupení pohledávek žalobkyni neoznámil a žalobkyně splnila svůj dluh dle pokynu věřitele (postupitele) do soudní úschovy, pak „tím (zaplacením, splněním) došlo k zániku zajištěné pohledávky i zástavních práv“.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že za situace, kdy účastníkem řízení je pouze dlužník (žalobkyně) a postupník (žalovaná), nikoli však postupitel (WPB Capital), nelze v něm posuzovat otázku platnosti postoupení pohledávky za dlužníkem. Dovolatelka – vedle toho, že samostatným důvodem vyhovění žalobě se stal závěr o zániku zajištěné pohledávky a zástavních práv splněním dluhu do soudní úschovy – přehlíží, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. , uveřejněné pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, na které odkazuje, dopadá na skutkově jinou situaci, než která byla soudy posuzována v projednávané věci. Uvedené rozhodnutí se zabývá významem notifikace postupitele v případě námitky neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, zejména tím, zda dlužník, kterému věřitel (postupitel) oznámil postoupení pohledávky postupníkovi, má k dispozici námitku, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná, resp. zda se soud musí otázkou (ne)platnosti takové smlouvy zabývat. V nyní řešené věci – jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů – však postupitel (věřitel, WPB Capital) žalobkyni (jakožto dlužníkovi) postoupení své úvěrové pohledávky neoznámil. Odkaz dovolatelky na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu tak není případný.

Namítá-li dovolatelka, že „soud prvního stupně posoudil Smlouvu se silným zahraničním prvkem (žalovaný je zahraniční společnost, smluvní dokumentace byla uzavřena v anglickém jazyce) bez bližšího odůvodnění dle českého práva“, nevzala dostatečně v úvahu, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. , na který odkazuje, vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházely soudy v projednávané věci. Zatímco ve zmiňované věci Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu, že se vůbec nezabýval otázkou, zda si smluvní strany hlavního závazkového vztahu zvolily rozhodné právo, a že nezjišťoval z hlediska ustanovení relevantní skutečnosti, které by mu umožnily učinit odpovídající závěr o rozhodném právu, v projednávané věci soudy vyšly ze zjištění, že účastníci Smlouvy nezvolili právo, jímž se mají jejich vzájemné majetkové vztahy řídit, a odvolací soud s odkazem na ustanovení a uzavřel, že se jejich vztahy řídí právním řádem České republiky.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 3. 2020

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu