Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4109/2019

26 Cdo 4109/2019-170

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Ferákem ve věci žalobkyně I. M., bytem XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Tomášem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Na Hrádku 1940, proti žalovaným 1/ M. T. a 2/ Ch. T., oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Zdeňkem Kadlečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV. 502/23, o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. června 2019, č. j. -147, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Nejvyšší soud České republiky (předseda senátu Nejvyššího soudu – , , ve znění po novele provedené – dále jen „ “) jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. června 2019, č. j. -147, odmítl podle , neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením , přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání), neodstranila ( ).

Konkrétně v dovolání schází relevantní údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (jak to ve skutečnosti učinila dovolatelka), aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. , z 3. května 2017, sp. zn. , či z 5. února 2019, sp. zn. ). Má-li tudíž být dovolání přípustné – jak avizovala dovolatelka – podle proto, že „v řešeném případě se odvolací soud…nedostatečně vypořádal s řešením právních otázek a zároveň měl dané právní otázky...posoudit jinak a…stejně tak…se odchýlil i od ustálené rozhodovací praxe v obdobných věcech“, musí být z jeho obsahu především patrné, o kterou otázku hmotného práva jde. Navíc dovolatelčina žádost (vztahující se k přípustnosti dovolání), aby odvolacím soudem vyřešená právní otázka (v daném případě otázka, zda šlo o porušení nájemcových povinností zvlášť závažným způsobem ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) byla posouzena jinak, významově neodpovídá (ve smyslu ) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp. zn. , a z 30. května 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Kromě toho v dovolání absentuje údaj o ustálené rozhodovací praxi (jež může být vymezena i pouhým slovním popisem, bez uvedení konkrétní spisové značky či značek /srov. nález Ústavního soudu z 18. prosince 2014, sp. zn. ), od níž se při řešení konkrétní otázky odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I když z obsahu dovolání je patrné, že dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem, který odvolací soud přijal s odkazem na ustanovení o. z., již z něj nevyplývá relevantní rozhodovací praxe, od níž by se měl dovolací soud odchýlit, resp. se měl odchýlit odvolací soud. Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se konkrétní právní otázkou mohl blíže zabývat (srov. opět již citované usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 18. července 2017, sp zn. ). Zbývá dodat, že okolnost, že s napadeným rozhodnutím dovolatelka nesouhlasí proto, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v tomto rozhodnutí) a že tedy – řečeno jinak – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle a 3 ; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.

S přihlédnutím k charakteru většiny uplatněných dovolacích námitek dovolací soud pro úplnost dodává, že výše uvedenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání dovolatelka z velké části ani vyhovět nemohla, neboť namítla-li v dovolání především nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění a vady řízení, neuplatnila v tomto ohledu způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz a contrario). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných d; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v , a b/ a ), pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) nezakládají.

Konečně dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu „do všech jeho výroků“, tedy jakoby i jeho nákladový výrok. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 3. 2020

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu