Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 438/2020

-375

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně M. E. G., narozené XY, bytem XY,zastoupené Mgr. Sylvou Medkovou, advokátkou se sídlem ve Znojmě, Pražská 1660/25a, proti žalovanému M. R., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární 881/7, o zaplacení 981 569 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2019, č. j. -331, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 8. 12. 2017, č. j. -277, v části vyhovujícího výroku ve věci samé, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 981 569 Kč se 7,75 % úroky z prodlení p. a. od 5. 1. 2011 do zaplacení [výrok pod bodem I.a)], změnil ho ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé tak, že žalobu v rozsahu 7,75% úroků z prodlení p. a. z částky 981 569 Kč za dobu od 1. 10. 2010 do 4. 1. 2011 zamítl [výrok pod bodem I.b)], uložil žalovanému nahradit žalobkyni 242 189 Kč na nákladech řízení před soudem prvního stupně [výrok II.], uložil žalovanému zaplatit České republice náklady řízení ve výši 421 Kč [výrok III.] a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 16 741 Kč [výrok III.].

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „“).

Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu a – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.

Podle může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. , uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. , uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138, usnesení ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. , a z pozdější doby například usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. , jež jsou – stejně jako všechna uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz). Změnil-li proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části vyhovujícího výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu v rozsahu 7,75% úroků z prodlení p. a. z částky 981 569 Kč za dobu od 1. 10. 2010 do 4. 1. 2011, nemohla být tímto měnícím rozhodnutím žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, neboť došlo ve vztahu k němu ke změně rozhodnutí v jeho prospěch.

Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu té jeho části prvního výroku, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba v rozsahu 7,75% úroků z prodlení p. a. z částky 981 569 Kč za dobu od 1. 10. 2010 do 4. 1. 2011, podal někdo, kdo k jeho podání oprávněn nebyl, Nejvyšší soud je v této části podle věty první a bez nařízení jednání ( věta první ) odmítl.

Dovolací soud se dále zabýval zbývající částí dovolání, kterou dovolatel směřoval proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé [výrok I.a)] a do druhého, třetího a čtvrtého výroku.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tomuto zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti však dovolatel nedostál, spatřuje-li přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud, jemuž vytýká pochybení při řešení otázek aplikace právní normy (konkrétně , obchodního zákoníku, namísto , ) na právní vztah vzniklý mezi účastníky, promlčení žalobního nároku a vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále že „má být právní otázka v daném případě vyřešena jinak“.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že rozhodl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, pak žádná konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu (a ani Ústavního soudu), s nimiž by mělo být napadené rozhodnutí při řešení předestřených otázek v rozporu, nijak neoznačil. Pokud pak v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání uvádí, že má být právní otázka v daném případě vyřešena jinak, zcela přehlíží, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v , tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále například v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu

Vytčený nedostatek obligatorní náležitosti dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), dovolateli uplynula. Jde přitom o takovou vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání (srov. větu první ). Nejvyšší soud proto odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu směřujícím proti jeho výroku 1.a) pro vady ( ).

Pokud dovolatel uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v jeho druhém, třetím a čtvrtém výroku, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení, pak zcela pomíjí, že podle ve znění účinném od 30. 9. 2017 není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto odmítl zbývající část dovolání pro nepřípustnost ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. větu druhou ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 3. 2020

JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu