Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3968/2019

32 Cdo 3968/2019-242

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně K. K., advokátky se sídlem XY, zastoupené Mgr. Václavem Dařbujanem, advokátem se sídlem v Liberci, Jungmannova 351/2, proti žalované S. M.,narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Zuzanou Nedomlelovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, o zaplacení částky 134 673 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústní nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 28. 6. 2019, č. j. -201, takto:

Odůvodnění:

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 22. 2. 2018, č. j. -139, uložil žalované zaplatit žalobkyni 134 673 Kč se zákonným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 109 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení, co do částky 25 373 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a odvolacího řízení (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne a přizná žalované náhradu nákladů celého řízení.

Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, případně aby je zamítl.

Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “).

Dříve než dovolací soud zkoumá, zda je dovolání objektivně přípustné, musí ve smyslu ustanovení a posuzovat tzv. subjektivní přípustnost dovolání. Žalovaná podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. K podání dovolání proti prvnímu výroku v části, kterým byla žaloba co do částky 25 373 Kč s příslušenstvím zamítnuta, není dovolatelka subjektivně oprávněna, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. V příslušné části prvního výroku odvolacího soudu nebyla dovolatelce způsobena žádná újma na jejích právech, neboť v této části odvolací soud jejímu procesnímu návrhu (zamítnutí žaloby) vyhověl. Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu směřující proti prvnímu výroku v části, jíž byla žaloba co do částky 25 373 Kč s příslušenstvím zamítnuta, podle ustanovení ve spojení s ustanovením odmítl jako nepřípustné.

Dovolací soud dále zkoumal přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 109 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení a druhého a třetího výroku.

Podle ustanovení , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka namítá, že odvolací soud řešil otázku určení výše odměny advokáta v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, kterou konkrétně cituje a argumentuje ve prospěch názoru, že odvolací soud pochybil, určil-li odměnu žalobkyně jako odměnu tzv. mimosmluvní na základě vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , advokátního tarifu (dále jen „ “), a nikoliv podle ujednání stran ve smlouvě. Tímto způsobem však nemůže být přípustnost dovolání založena, neboť na řešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Neučinil závěr, že v projednávané věci by žalobkyně měla nárok na odměnu za poskytnuté právní služby při splnění svého závazku ve výši tzv. mimosmluvní odměny podle advokátního tarifu, jak se patrně nesprávně dovolatelka domnívá. Naopak dospěl k závěru, že mezi stranami byl dohodnut pouze pro případ výpovědi smlouvy o poskytování právních služeb ze strany žalované jako klienta před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění manželů způsob výpočtu odměny žalobkyně tak, že žalobkyni náleží odměna podle tehdy platné vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , v rozhodném znění, která upravovala paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem v občanském soudním řízení (dále jen „ “). Vzhledem k tomu, že , byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. (rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná jsou veřejnosti k dispozici in: www.usoud.cz), zrušena a judikatura dovolacího soudu se ustálila v závěru, že na místo zrušené , bude aplikován , je třeba při výpočtu odměny žalobkyně za právní služby poskytnuté do doby výpovědi smlouvy žalovanou na základě smluvního ujednání stran vyjít z advokátního tarifu. Odvolací soud pak výslovně uvedl, že ke stejnému závěru by dospěl i v případě, že by ujednání o odměně za poskytnuté právní služby považoval s ohledem na zrušení , za neplatné. Tento závěr dovolatelka nezpochybnila. Na otázce předestřené dovolatelkou tedy rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, tato otázka nebyla pro jeho rozhodnutí určující. Nejvyšší soud zdůraznil v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. (které je, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), že dovolání není přípustné podle ustanovení , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. ).

Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že odvolací soud se neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. , v nichž se dovolací soud zabýval výkladem ustanovení § 1 a násl. advokátního tarifu (sic!), a která dovolatelka v této části dovolání uvádí, poněvadž smluvní ujednání stran upřednostnil tak, jak citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu předpokládají.

Nad rámec uvedeného lze doplnit, že má-li dovolatelka za to, že odměna žalobkyně by měla být určena podle , je její argumentace nelogická, neboť směřuje proti jejímu procesnímu návrhu na zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Odvolací soud se zabýval výpočtem výše odměny žalobkyně i podle , a dospěl k závěru, že v takovém případě by žalobkyni náležela odměna podstatně vyšší, než požadovala a než jí byla přiznána na základě advokátního tarifu (srov. odst. 18 rozsudku). Ani tento závěr dovolatelka v rámci dovolací argumentace nezpochybnila.

Dovolatelka dále vznáší otázku „určení vzájemného vztahu dohody č. 1 a dohody č. 2 (o podmínkách zastoupení advokátem)“, a argumentuje ve prospěch názoru, že předmětné dohody existovaly paralelně vedle sebe tak, jak předpokládá ustanovení , (dále jen „obč. zák.“), aniž by v této části uvedla, který z předpokladů přípustnosti uplatňuje. Zamýšlela-li dovolatelka s ohledem na uvedené v úvodu dovolání uplatnit první z předpokladů přípustnosti, tedy že odvolací soud se při řešení dané otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nedostála své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle ustanovení tak, jak jí ukládá ustanovení o. s. ř, neboť na žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, s níž by bylo napadené rozhodnutí při řešení shora uvedené otázky v rozporu, neodkázala.

Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. , ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. (a dalších rozhodnutí dovolacího soudu, která k této otázce uvádí), v otázce výkladu obsahu dohody č. 1 a dohody č. 2 o podmínkách zastoupení advokátem. Tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání však není dán, neboť odvolací soud se od dovolatelkou citovaných rozhodnutí neodchýlil. Odvolací soud se výkladem obou dohod o podmínkách zastoupení advokátem řádně zabýval (byť výslovně nezmínil výkladová pravidla obsažená v ustanoveních , obchodní zákoník, a obč. zák.) a přesvědčivě odůvodnil závěr, podle něhož z obsahu dohod vyplývá, že dohodou č. 2 byl rozšířen předmět zastoupení o další položky (vypořádání společného jmění manželů a služby související s bydlením v řadovém domě), současně byly v dohodě č. 2 zachovány již předchozí položky (úprava poměrů k nezletilé dceři a rozvod manželství) a k takto upravenému předmětu zastoupení byl vztažen nový způsob určení odměny advokáta, když zjevně nebylo úmyslem smluvních stran při úpravě poměrů k nezletilé a rozvodu manželství uplatňovat zároveň oba způsoby stanovení odměny. Výklad obou dohod provedený odvolacím soudem odpovídá zjištěnému obsahu právního úkonu, odvolací soud projev vůle obsažený v ujednáních výkladem nedoplnil ani nenahradil, a odpovídá i závěru vyjádřenému např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. , a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , že při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky. Výklad projevu vůle proto nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní. Ostatně dovolatelka sice cituje závěry jednotlivých rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně však neuvádí, jak a čím se odvolací soud od těchto závěrů odchýlil.

Přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. , jako na rozhodnutí, od něhož se odvolací soud odchýlil při posouzení ujednání v dohodách o podmínkách zastoupení advokátem, v němž dovolací soud uzavřel, že jestliže subjekty občanskoprávních vztahů již jednou podle vlastního rozhodnutí a sebeurčení určitou smlouvu (ať pojmenovanou, či nepojmenovanou) uzavřou, mají povinnost tuto smlouvu plnit a dodržovat (pacta sunt servanda), a to i když by se plnění pro některou z nich stalo následně nevýhodným, neboť odvolací soud v projednávané věci při stanovení odměny za právní služby ze smluvního ujednání stran vycházel, a to konkrétně z ujednání v čl. II. odst. 4 dohody č. 2 o podmínkách zastoupení advokátem pro případ, kdy klient (žalovaná) vypoví advokátovi (žalobkyni) plnou moc před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění manželů, tedy před zánikem závazku z této dohody splněním.

Obdobně cituje-li dovolatelka nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. , v němž Ústavní soud dovodil, že postupoval-li odvolací soud v extrémním rozporu s právní zásadou pacta sunt servanda, porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 d. Jak již Nejvyšší soud uvedl shora, k tomu v projednávané věci nedošlo.

Přípustnost dovolání nemohou založit ani další námitky vznesené dovolatelkou (týkající se nesprávné interpretace ustanovení , či možnosti aplikovat ustanovení , o advokacii, či porušení etického kodexu advokáta v souvislosti s povinností informovat klienta o nepřiměřené výši zálohy vůči aktuální výši finální odměny za právní služby), neboť dovolatelka oproti požadavkům určeným pro obsah dovolání ustanovením v této části neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení ) a nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva. Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v té části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud tak dovolání i v této části podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 4. 3. 2020

JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu