Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1380/2019

20 Cdo 1380/2019-143

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v právní věci žalobkyně K. M., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalované Direct pojišťovně a. s., se sídlem v Brně, Nové Sady 996/25, identifikační číslo osoby 25073958, zastoupené Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Praze, Na královně 862, o vyloučení movité věci z exekuce, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. prosince 2018, č. j. -102, t a k t o:

Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, č. j. -102, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyloučení movité věci z exekuce zamítl. Ve shodě s obranou žalované, že podle , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“), byla námitka relativní neplatnosti kupní smlouvy (tj. nabývacího titulu žalobkyně ze dne 10. 10. 2017 ke sporné movité věci, koupené od povinného po exekučním zákazu nakládat s tímto majetkem) uplatněna již jen doručením exekučního příkazu týkajícího se movité věci, odvolací soud napadený rozsudek založil na skutečnosti, že podle ustanovení věty třetí a čtvrté ex. řádu se soudní exekutor usnesením (exekučním příkazem) ze dne 2. 2. 2018, č. j. 206 EX 912/14, neplatnosti uvedené kupní smlouvy skutečně dovolal.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezila s odkazem na , , ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž „ “), tak, že „rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, případně které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly doposud řešeny“, následně (v bodě IV. dovolání) specifikovala pouze otázky procesního práva, při jejíchž posouzení „se odvolací soud odchýlil nejen od ustálené rozhodovací praxe, ale také od samotného znění zákona“. Dovolatelka konkrétně předestřela jako rozhodné otázky, 1) zda smí odvolací soud změnit odvoláním napadené rozhodnutí nalézacího soudu v případě, že nelze pro zcela nedostatečně provedené dokazování před nalézacím soudem přezkoumat věcnou správnost výroku rozhodnutí nalézacího soudu, a 2) zda je procesní povinností účastníka odvolacího řízení, který sám odvolání nepodal, a kterému bylo odvoláním napadeným rozhodnutím zcela vyhověno, upozorňovat odvolací soud na skutečnosti (skutková tvrzení a důkazní návrhy tohoto účastníka), jež jsou obsahem spisu, přestože by taková procesní aktivita mohla vést ke zrušení pro tohoto účastníka příznivého rozhodnutí nalézacího soudu. V této souvislosti vytkla odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil prokázání naplnění hypotézy , (dále jen „o. z.), tedy skutečnost, že dovolatelka nabyla vlastnické právo k movité věci nikoli derivativně (na základě smlouvy), ale originálně (na základě zákona). Podle názoru žalobkyně nebyly dány ani podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacím soudem podle , neboť odvolací soud neprovedl dostatečné dokazování ve smyslu Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se v podaném vyjádření ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu, neboť užití § 1111 o. z. je v posuzované věci vyloučeno. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jakožto nedůvodné zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz ) věc projednal podle ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „ “, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí řízení (viz ve spojení s ) ve lhůtě uvedené v ustanovení , dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné ( ).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2019, sp. zn. , a mnoho dalších). Nejvyšší soud rovněž ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že k řešené právní otázce nelze zvolit více hledisek přípustnosti dovolání, jestliže ta se z povahy věci vzájemně vylučují a není-li zároveň dovolatelem náležitě rozvedeno, na základě jakých důvodů tak smýšlí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. ).

V posuzovaném případě dovolatelka zvolila dvě - vzájemně si z povahy věci odporující - hlediska přípustnosti, přičemž není-li možné založit přípustnost bez dalšího na obou a je-li zároveň z obsahu dovolání zřejmé, že dovolatelka v následném textu dovolání upřednostnila (zvolila) hledisko „odklonu“ odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. body II. a IV. dovolání), dovolací soud se dále zabýval toliko tímto předpokladem přípustnosti.

Primárně nelze přehlédnout, že dovolání žalobkyně v převážné části obsahu (viz především bod III.) zahrnuje námitky skutkového rázu, kritiku hodnocení provedených důkazů či označení vady řízení v případě důkazů neprovedených; na této argumentační úrovni však přípustnost dovolání založit nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. ).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ozřejmil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. ).

Dovolatelka těmto požadavkům nevyhověla, neboť specifikace judikatorní praxe dovolacího soudu (alespoň na úrovni citace právních závěrů dovolacího soudu), od které se měl odvolací soud svým rozhodnutím odchýlit, v dovolání zcela chybí. Uvedený nedostatek již nelze odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení ), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti dovolání nelze posoudit přípustnost dovolání.

Pro nepřípustnost dovolání se Nejvyšší soud nezabýval ani případnými vadami řízení (srov. , podle kterého dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v tomto případě nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 1. 2020

JUDr. Zbyněk Poledna

předseda senátu