Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 4187/2019

21 Cdo 4187/2019-237

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Marka Cigánka v exekuční věci oprávněného Českomoravskástavební spořitelna, a. s. se sídlem v Praze 10, Vinohradská č. 3218/169, IČO 49241397, zastoupeného Mgr. Peterem Olejárem, advokátem se sídlem v Brně, Vinohrady č. 794/45, proti povinné Z. Š., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova tř. č. 14/9, pro 2 830 797 Kč s příslušenstvím prodejem zástavy, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o návrhu povinné na zastavení exekuce, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 2018 č. j. -149, takto:

Dovolání povinné se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2018 č. j. -149 není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

V projednávané věci soudy dospěly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu k závěru, že „povinnou tvrzená neplatnost úvěrové smlouvy“ z důvodu, že oprávněný v pozici obligačního věřitele byl uveden v omyl J. P. jakožto obligačním dlužníkem, není neplatností absolutní, ale toliko relativní ve smyslu ( , , ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), a že jediným, kdo by byl oprávněn se vyslovení neplatnosti z tohoto důvodu domáhat, by tak byl oprávněný jakožto smluvní strana úvěrové smlouvy, která neplatnost nezpůsobila a současně touto neplatností byla dotčena [srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. , uveřejněného pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008 sp. zn. nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010 sp. zn. , uveřejněného pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011, a v nich vyjádřený právní názor, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení obč. zák. pro rozpor se zákonem; podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy ( obč. zák.)]. K otázce vztahu ustanovení obč. zák. k ustanovení obč. zák. srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000 sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 12/2000, s. 566, z jehož odůvodnění vyplývá, že skutečnost, že účastník smlouvy uvedl jiného účastníka úmyslně v omyl, nemá za následek absolutní neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. V jednání J. P. (popřípadě P. Z.) spočívajícím v údajném uvedení oprávněného v omyl v souvislosti s uzavřením „úvěrové smlouvy“ tedy nelze spatřovat důvod neplatnosti této smlouvy tkvící v jejím (obsahovém) rozporu s dobrými mravy podle ustanovení obč. zák., neboť uzavření smlouvy v omylu je třeba posuzovat podle speciálního ustanovení obč. zák.

V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je rovněž závěr odvolacího soudu, že „předložená zástavní smlouva není neplatná ani pro neurčitost ve smyslu § 37 obč. zák.“ (k otázce určitosti vymezení zajišťovaných pohledávek v zástavní smlouvě srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. , z jejichž odůvodnění vyplývá, že zajišťovaná pohledávka musí být v zástavní smlouvě identifikována mimo jiné dostatečně určitě, tj. tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby tak účastníkům zástavní smlouvy bylo zřejmé, jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje; požadavek identifikace zajištěné pohledávky lze mít za splněný, je-li v zástavní smlouvě charakterizována zejména vymezením předmětu plnění, osoby věřitele a osobního dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem zajištění, a aby ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou jinou). Odvolací soud se správně vypořádal též s námitkou dovolatelky (kterou dovolatelka znovu uplatňuje i ve svém dovolání proti usnesení odvolacího soudu), že „dalším důvodem neplatnosti zástavní smlouvy je okolnost, že v rozporu se zákonem a konstantní judikaturou není v zástavní smlouvě vymezen počátek a konec doby, kdy mají budoucí pohledávky oprávněnému vzniknout“, dovodil-li, že zástavní smlouva může v souladu s § 155 odst. 3 obč. zák. zajišťovat i budoucí pohledávku, že podle ustanovení § 155 odst. 4 obč. zák. je přípustné zajistit i pohledávky určitého druhu, které budou v určité době teprve vznikat, avšak že „předložená zástavní smlouva“ nezajišťuje vícero pohledávek určitého druhu, které budou vznikat v určitém budoucím časovém rámci, ale zajišťuje jednu pohledávku již vzniklou a dále v souladu s ustanovením § 155 odst. 3 obč. zák. jednu pohledávku budoucí, u níž je navíc okamžik jejího vzniku dostatečně určitě specifikován, a že judikatura, na kterou povinná odkazuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. , uveřejněný pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. ) a jejímž předmětem byla interpretace § 155 odst. 4 obč. zák., „je tak na tomto místě nepoužitelná“.

Namítá-li dovolatelka, že pohledávky, které měla zástavní smlouva zajišťovat, nejsou druhově určité, s odůvodněním, že v zástavní smlouvě je uvedena pouze jistina úvěru, a že „navíc oprávněný exekučně vymáhá nejen jistinu své pohledávky z úvěru a meziúvěru, ale i příslušenství“, což podle mínění dovolatelky „neodpovídá závěrům judikatury“ (aniž by však blíže uvedla, jakou konkrétní „judikaturu“ má na mysli), pak přehlíží, že skutečnost, že zástavní právo se vztahuje i na příslušenství zástavním právem zajištěné pohledávky – jak správně uvádí odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí – vyplývá přímo z ustanovení § 155 odst. 1 obč. zák. (srov. též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. , uveřejněné pod č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. ).

Spatřuje-li dovolatelka splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu též v tom, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že zástavní smlouva je platná, má být podle jejího názoru tato otázka vyřešena dovolacím soudem jinak, tedy v souladu s přesvědčením povinné o tom, že zástavní smlouva je neplatná a zástavní právo oprávněnému nevzniklo, pak navíc přehlíží, že způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. ).

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení , a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení (namítá-li vadu řízení před soudem prvního stupně, se kterou se odvolací soud podle názoru dovolatelky náležitě nevypořádal a která měla podle jejího mínění spočívat v tom, že soud prvního stupně „zamítl“ důkazy, jejichž provedení povinná navrhovala při jednání konaném u soudu prvního stupně dne 13. 10. 2017, a to důkaz svědeckou výpovědí P. Z., „požadavkem, aby soud obstaral důkaz dožádáním u banky MONETA Money Bank za účelem zjištění, kdo byl majitelem účtu XY a měl dispoziční oprávnění k tomuto účtu“ a důkaz „účastnickou výpovědí“ povinné, a že odvolací soud z této skutečnosti nevyvodil odpovídající závěry a ztotožnil se s postupem soudu prvního stupně). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, sice dovolací soud ve smyslu ustanovení věty druhé přihlíží, ale jen je-li dovolání přípustné; tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinné podle ustanovení odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [ a násl. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 1. 2020

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu