Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5448/2017

30 Cdo 5448/2017-142

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a)S. M., nar. XY, bytem XY, b) R. P., nar. XY, bytem XY, c)P. N., nar. XY, bytem XY, d)I. H., nar. XY, bytem XY, e) T. S., nar. XY, bytem XY,všech zastoupených JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , o dovolání žalobců a) – d) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, č. j. -118, takto:

I. Dovolání žalobců a) – d) se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobci se v řízení původně domáhali zaplacení částky (každému ze žalobců) 966 000 Kč s příslušenstvím, po částečném zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby pro chování žalované, která žalobce mimosoudně částečně uspokojila, se každý ze žalobců a) – d) domáhal zaplacení částky 714 000 Kč s příslušenstvím a žalobce e) jako procesní nástupce původní žalobkyně J. S. zaplacení částky 609 000 Kč s příslušenstvím, to vše coby přiměřeného peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobcům v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , , a (dále jen „posuzované řízení“).

Okresní soud v Kolíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 7. 2016, č. j. -86, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila každému ze žalobců a) – d) částku 714 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši ode dne 26. 9. 2014 do zaplacení a žalobci e) částku 609 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši ode dne 26. 9. 2014 do zaplacení (výrok I) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 4. 2017, č. j. -118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci a) – d) v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “, odmítl zčásti jako vadné a zčásti jako nepřípustné.

Dovolatelé předkládají dovolacímu soudu celkem pět otázek hmotného práva, které měl odvolací soud neprávně právně posoudit a které se týkají jednotlivých kritérií uvedených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a ovlivňujících zvýšení či snížení základní sazby peněžitého zadostiučinění.

Přípustnost svého dovolání dovolatelé obecně vymezili odkazem na s tím, že při řešení předkládaných otázek hmotného práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako tomu i v této věci), jsou dovolatelé povinni v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považují pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. ). Nepostačuje tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by dovolatelé blíže specifikovali, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu mají na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. ).

K projednání dovolání je tak nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu , popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ).

Vymezení, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je tedy třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Ústavní soud již potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…)v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. , kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali.“ Svoji dosavadní rozhodovací praxi Ústavní soud definitivně sjednotil stanoviskem pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , jehož první právní věta zní: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d“.

V poměrech projednávané věci dovolatelé sice ohlašují naplnění podmínek přípustnosti dovolání tím, že se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, žádnou takovou rozhodovací praxi však nespecifikují u čtyř z pěti předkládaných dovolacích důvodů (otázky, zda je důvodem pro zvýšení základní sazby zadostiučinění skutečnost, že dovolatelům nelze „nic vytknout“ co se týče jejich chování v posuzovaném řízení; otázky, zda úmrtí dvou původních účastnic posuzovaného řízení je důvodem pro zvýšení základní sazby zadostiučinění; otázky, zda jsou kritéria v § 31a odst. 3 OdpŠk uvedena taxativním, nebo demonstrativním výčtem; otázky, zda je důvodem pro zvýšení základní sazby zadostiučinění výjimečný „společensko-hospodářsko-právní kontext doby“, v níž posuzované řízení probíhalo). Dovolání tak ohledně těchto dovolacích důvodů v rozporu s neobsahuje řádné vymezení, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání a uvedenými dovolacími důvody se tak nelze věcně zabývat.

Přípustnost dovolání ohledně dovolacího důvodu, zda je význam předmětu posuzovaného řízení pro dovolatele typově zvýšený [ OdpŠk], neboť se jednalo o restituční řízení podle , o mimosoudních rehabilitacích, dovolatelé spatřovali v tvrzeném rozporu napadeného rozsudku odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. , a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. . Na dovolatelem vymezené otázce však rozhodnutí odvolacího soudu ohledně posouzení uvedeného kritéria výlučně nestojí. Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud výslovně ztotožnil, totiž při hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro dovolatele vzal rovněž v úvahu, že žádný z žalobců nebyl v posuzované věci původním žalobcem (nebyl osobou podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, jíž by svědčil původní restituční nárok), a dále i to, že újma dovolatelů jako právních nástupců (dědiců) primárních restituentů je sdílená. Soud prvního stupně tak ohledně tohoto kritéria uzavřel, že „Stanovisko“ (míněno stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) umožňuje „snížení odškodnění“ a skutečnost, že žalovaná při dobrovolném plnění dovolatelům ke krácení vyplacené částky nepřistoupila, ale toliko „odškodnění nezvýšila“ (hodnotila význam předmětu řízení pro dovolatele jako standardní), měl za „vstřícný krok žalované k právním nástupcům“.

Jinými slovy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně hodnotil v rámci kritéria podle § 31 písm. e) OdpŠk více skutečností, které ho ve svém souhrnu vedly k závěru, že částka peněžitého zadostiučinění by měla být nižší než žalovanou dobrovolně uhrazená. Uvedené právní úvahy o významu předmětu řízení pro dovolatele jako právní nástupce původních restituentů a o jejich sdílené újmě přitom dovoláním dotčeny nebyly, takže dovolací důvod napadající izolovaně pouze otázku typového významu posuzovaného řízení nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle , neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatelů projevit, tedy nemohlo by vést k navýšení základní sazby odškodnění, což činí dovolání v této části nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a v němž bylo výrokem II rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti ( ), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Vady řízení namítané dovolateli nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k tvrzeným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle věty druhé jen tehdy, shledá-li dovolání přípustným.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 1. 2020

JUDr. Pavel Simon předseda senátu