Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3472/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti Miloše Maxmiliána, zastoupeného JUDr. Ing. Jitkou Krajíčkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti výroku č. II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. -84, výroku č. II. a III. usnesení Městského soudu v Praze č. j. -114, usnesení Nejvyššího soudu č. j. -125, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení d, y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí ve specifikovaných výrocích.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 4 ve výroku I. zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 315 000 Kč s příslušenstvím. Ve výroku II. uložil stěžovateli (v řízení u civilního soudu žalobce) povinnost žalované zaplatit na náhradě nákladů řízení částku ve výši 55 297 Kč. Městský soud k odvolání stěžovatele výrokem I. zastavil řízení o odvolání proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a výrokem II. potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Výrokem III. rozhodl odvolací soud, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele směřující proti výroku II. odvolacího soudu jako nepřípustné.

Stěžovatel uvádí, že v řízení před civilními soudy byly dány důvody zvláštního zřetele hodné, které měly soudy vést k aplikaci ustanovení a k rozhodnutí o tom, že se náhrada nákladů řízení žalované nepřiznává. Důvody zvláštního zřetele hodné spatřuje v tom, že ačkoliv byl v dědickém řízení vyzván, aby se svých nároků domáhal mimo dědické řízení, tuto okolnost, a tedy impuls k podání žaloby ze strany soudu, soudy při rozhodování o nákladech řízení nevzaly v úvahu. Zohledněním důvodů zvláštního zřetele hodných by přitom žalovaná, která se stala vlastníkem předmětných nemovitostí, neutrpěla žádnou majetkovou újmu.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Stěžovatel se v projednávané věci domáhá zrušení výroku civilních soudů o nákladech řízení. Ústavní soud uvádí, že otázkou náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů - i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení - nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod. Rovněž opakovaně konstatoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

,

,

a další). Rozhodování o nákladech řízení před civilními soudy je přitom zásadně doménou těchto soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení.

Ústavní soud tak při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před civilními, trestními a správními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo.

Uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Moderační právo zakotvené v ustanovení však přísluší především soudům civilním, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, aby uvážily, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikují či nikoliv (

sp. zn.

,

). Ústavní soud proto zásadně není povolán k tomu, aby posuzoval, zda jsou v tom kterém případě dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití ustanovení (

sp. zn.

,

).

Rovněž v projednávané věci proto Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat řádně odůvodněné právní závěry, podle nichž bylo na stěžovateli, aby po zvážení všech v úvahu přicházejících rizik, včetně možnosti skončení dědického řízení, uvážil, zda žalobu podá či nikoliv, přičemž žalovaná nemohla podání samotné žaloby ani skončení dědického řízení ovlivnit. Ústavní soud poukazuje i na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se možnostmi aplikace ustanovení podrobně zabýval.

Ústavní soud uzavírá, že právním závěrům soudů učiněným v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci volné úvahy soudů není z hlediska ústavnosti co vytknout. Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných práv na spravedlivý proces. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu