Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 6 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (11)86150.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 2513/14
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Milady Leitgeb, zastoupené Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, advokátkou, se sídlem Porážková 1424/20, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2014, č. j. 25 Co 186/2014 -112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. května 2014, č. j. 25 Co 186/2014 -112, změnil usnesení soudu prvního stupně toliko ve výroku o nákladech řízení tak, že výše náhrady nákladů řízení, jež má žalobkyně (stěžovatelka) zaplatit k rukám právního zástupce žalovaného, činí 49.658 Kč. Ve zbytku usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení o zaplacení částky 135.554 Kč s příslušenstvím zastaveno, potvrdil a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2.238,50 Kč. Odvolací soud k odvolání žalobkyně řešil toliko otázku náhrady nákladů řízení. K tomu uvedl, že procesní postoj žalobkyně, která vzala žalobu zpět až poté, co byla její žaloba zamítnuta, když ovšem již předtím byla v průběhu řízení seznámena s názorem soudu na otázku věcné legitimace žalovaného, neodpovídá tomu, co v rámci svého odvolání označovala za důvody zvláštního zřetele hodné [pro aplikaci § 150 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř. "), a odepření náhrady nákladů řízení žalovanému]. Proto odvolací soud v dané věci nepoužil § 150 o. s. ř. o. s. ř.
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Nejprve podrobně popisuje celkové okolnosti věci a skutečnosti, které ji vedly k podání žaloby (v dané věci se jednalo o koupi ojetého automobilu, který krátce po koupi začal vykazovat neodstranitelné vady). Přitom zdůrazňuje, že žalovanému byl advokát ustanoven bezplatně pojišťovnou právní ochrany. V ústavní stížnosti popsané okolnosti sporu potom stěžovatelka považuje za důvody zvláštního zřetele hodné, pro které neměly být žalovanému přiznány s ohledem na § 150 o. s. ř. o. s. ř. náklady řízení. Zdůrazňuje přitom, že žalobu nepodala bezdůvodně a v souvislosti s koupí a provedenými opravami na voze, jakož i vyhotovením znaleckého posudku, jí vznikla velká škoda, a proto jí stanovená povinnost k náhradě nákladů řízení připadá nespravedlivá. Má za to, že rozhodnutím soudů došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
III.
4. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, neboť jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republik y je ochrana ústavnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listin ě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
5. V prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatelka brojí pouze proti výrokům o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 457/05
ze dne 24. listopadu 2005). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 303/02
ze dne 5. srpna 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 30/02
ze dne 4. února 2003, usnesení
sp. zn. III. ÚS 255/05
ze dne 6. prosince 2006 (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
6. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle § 150 o. s. ř. o. s. ř. ; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení § 150 o. s. ř. o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
7. Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov.
sp. zn. III. ÚS 727/2000
). Současně však Ústavní soud dodává, že pokud soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř. o. s. ř. přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např.
sp. zn. IV. ÚS 397/05
).
8. V dané věci odvolací soud konstatoval, že nebyly naplněny důvody zvláštního zřetele hodné, neboť stěžovatelka vzala žalobu zpět až poté, co byla její žaloba zamítnuta, přičemž již předtím byla v průběhu řízení seznámena s názorem soudu na otázku věcné legitimace žalovaného, který se projevil v zamítavém rozhodnutí. Takové zdůvodnění je dostačující pro neaplikaci § 150 o. s. ř. o. s. ř. a nelze v něm spatřovat protiústavní exces.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, neboť obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listin y, byla ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu