Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3914/2019

22 Cdo 3914/2019-325

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, proti žalovanému K. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou se sídlem v Ledči nad Sázavou, Koželská 205, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 3. 2019, č. j. -264, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Havlíčkově Brodě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 10. 2018, č. j. -232, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že části pozemku parc. č. XY a č. parc. st. XY v obci a katastrálním území XY označené v geometrickém plánu č. XY jako díly a) a b) jsou částmi pozemku č. parc. st. XY v obci a katastrálním území XY, který je ve společném jmění manželů žalobce a jeho manželky. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o odměně žalobci ustanoveného zástupce.

Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 3. 2019, č. j. -264, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků a náhradě nákladů státu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu Namítá, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud jednoznačně řešena otázka, zda „v případě žaloby na určení vlastnického práva svědčícího společnému jmění manželů, tedy oběma manželům, je obligatorní podmínkou úspěchu ve věci, aby oba manželé byli účastníky řízení, resp. Aby příslušný manžel poté, co odmítne vstoupit jako další žalobce do řízení, musel vstoupit do řízení na straně žalované.“ Podle dovolatele není současná rozhodovací praxe konstantní a neposkytuje přesvědčivé řešení nastalé situace; k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , a . Dodává, že je si vědom toho, že by se jeho manželka měla také účastnit řízení (aby žaloba byla potenciálně úspěšná), avšak ta (přestože s podanou žalobou souhlasí) v řízení vystupovat nechce, protože jí to není příjemné. Požadavek, aby i za tohoto stavu byl úspěch žalobce ve věci podmíněn účastí jeho manželky na řízení (ať na straně žalobce, či na straně žalované) považuje za nelogický, neudržitelný a popírající princip spravedlivého procesu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se v dovolacím vyjádření ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Má za to, že dovolatelem formulovaná právní otázka je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již jednoznačně vyřešena a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Protože odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “, srov. čl. II odst. 2 ).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle –3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. , uzavřel, že „je-li předmětem řízení určení, že zcizené nemovitosti tvoří součást společné jmění žalobce a jeho manželky, musí být manželka žalobce v řízení účastna ať již na straně žalobce nebo na straně žalované.“ V odůvodnění citovaného rozhodnutí se Nejvyšší soud podrobně zabýval předcházející judikaturou, na kterou navazuje, a vysvětlil, proč v případě určovací žaloby je třeba trvat na účasti obou manželů v řízení. Mimo jiné se zabýval i právními závěry vyplývajícími z dovolatelem zmiňovaného rozsudku ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. , v němž dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „každý z manželů je aktivně legitimován domáhat se proti osobám, jimž podle stavu zápisu v katastru nemovitostí svědčí vlastnické právo, i samostatně určení, že nemovitost je ve společném jmění manželů.“

Je třeba zdůraznit, že citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou – jak nesprávně namítá dovolatel – ve vzájemném rozporu. V rozsudku sp. zn. se Nejvyšší soud (s ohledem na vymezené dovolací důvody) nezabýval otázkou účastenství druhého z manželů, ale pouze aktivní legitimací jednoho z manželů k podání určovací žaloby. Komplexně účastenství (i ve vztahu k procesnímu postavení druhého z manželů) Nejvyšší soud řešil až následně, v rozsudku sp. zn. – ke shodným závěrům z něj vyplývajícím přitom Nejvyšší soud dospěl i např. v rozsudku ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. , rozsudku ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. .

Lze shrnout, že žalobu na určení, že věc je součástí společného jmění, může podat kterýkoli z manželů; jde-li však o nemovitost podléhající evidenci v katastru nemovitostí, musí být účastníkem řízení i druhý manžel (ať na straně žalující, nebo žalované). Je tomu tak již z toho důvodu, že podmínka naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva může být naplněna pouze v případě, bude-li soudní výrok závazný pro všechny subjekty hmotným právem vymezeného právního vztahu. „Tak tomu ovšem může být jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu a případy uvedené v , je závazný jen pro účastníky řízení ( )“ – viz již citovaný rozsudek sp. zn. . Od uvedených závěrů není důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci; skutečnost, že účast na soudním řízení je jednomu z manželů „nepříjemná“, na jejich správnosti nic nemění (subjektivní pocity jednoho z manželů nelze považovat za důvod k přehodnocení ustálené rozhodovací praxe).

Na základě shora uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu ; dovolání tudíž není přípustné, a proto jej dovolací soud podle odmítl.

V souladu s věty druhé rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 12. 2019

Mgr. David Havlík předseda senátu