Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2897/2019

30 Cdo 2897/2019-559

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce. J. O., narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované České advokátní komory, se sídlem v Praze 1, Národní třída 16, zastoupené JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2019, č. j. -532, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se na žalované původně domáhal zaplacení částky 18 500 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a částky 1 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, to vše v souvislosti s rozhodnutím kárného senátu České advokátní komory ze dne 4. 7. 2007, sp. zn. , které měl za nezákonné. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu zpět jednak co do nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jednak v částce 3 372 260 Kč s příslušenstvím co do nároku na náhradu škody. Předmětem řízení tak zůstal žalobcem tvrzený nárok na náhradu škody ve výši 15 127 740 Kč s příslušenstvím.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 1. 2015, č. j. -420, uložil žalované, aby žalobci zaplatila částku ve výši 5 670 840 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 9 456 900 Kč s příslušenstvím a ohledně části příslušenství z částky 5 670 840 Kč (výrok II) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované částku 1 200 Kč (výrok III) a vedlejšímu účastníkovi na její straně částku 283 481,75 Kč (výrok IV).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 6. 2016, č. j. -471, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu o zaplacení částky 5 670 840 Kč s příslušenstvím zamítl, v zamítajícím výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů jak mezi žalobcem a žalovanou (výrok II rozsudku odvolacího soudu), tak mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

O dovolání žalobce podaném proti rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2018, č. j. -514, tak, že rozsudek odvolacího soudu ze dne 7. 6. 2016, č. j. -471, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v závěru svého rozhodnutí odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. , v němž Ústavní soud konstatoval, že kárné řízení vedené před orgány České advokátní komory představuje výkon decentralizované veřejné moci, a není tak možné jej podřadit pod výkon státní správy ve smyslu OdpŠk; odpovědnost za škodu podle proto nelze uplatňovat.

Odvolací soud poté rozhodl ve věci napadeným rozsudkem. Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu o zaplacení částky 5 670 840 Kč s příslušenstvím zamítl, v zamítajícím výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalované a vedlejšímu účastníkovi se náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů nepřiznává (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 a čl. XII ), dále jen „ “.

Námitka žalobce, že se odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. , když při zjištění nedostatku pasivní legitimace žalované nezrušil rozsudek soudu prvního stupně podle , přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť odvolací soud se svým postupem neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, ze které vyplývá, že není důvod rušit rozhodnutí soudu prvního stupně podle jen proto, že tento jednal v řízení s pasivně nelegitimovaným žalovaným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. ). Ústavní soud pak v nálezu, na který žalobce shora odkazuje, rozhodoval ve skutkově zcela odlišné věci, jež se týkala otázky předvídatelnosti postupu odvolacího soudu. Nadto je třeba uvést, že odlišné posouzení pasivní legitimace žalované neodpovídá ani důvodům pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně uvedeným v

Tvrdí-li dále žalobce, že mu postupem odvolacího soudu bylo znemožněno, aby podle navrhl v opětovném řízení před soudem prvního stupně přistoupení České advokátní komory do řízení vedle žalované, pak Nejvyšší soud dodává, že účelem přistoupení dalšího účastníka do řízení podle je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak vedl k zamítnutí žaloby, přičemž se ukazuje, že je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další osobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. ). V kontextu projednávané věci je ovšem zřejmé, že nejde o případ, na němž by se objektivně mohlo podílet více subjektů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2001, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. ).

Rovněž námitka žalobce, že odvolací soud se odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. , jenž se týkal retroaktivního působení soudních rozhodnutí, nezakládá přípustnost dovolání podle , neboť odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud v napadeném rozsudku zohlednil závěr vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. , který se odchyloval od závěru přijatého dovolacím soudem v rozsudku ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. , . Při výkladu časových účinků judikatury je totiž třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení jakož i na případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. , a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. , nebo v odborné literatuře KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. In: Právní rozhledy, č. 6/2011, s. 191-197), což ovšem není případ právě projednávané věci.

Ohledně námitky, podle které napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo žalobce na náhradu škody podle a na výklad zákona podle d, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné ( ). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která se vztahuje k ochraně základních práv a svobod, neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. ), což žalobce v dovolání neučinil.

V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Takové dovolání je však podle nepřípustné, proto je i v této části Nejvyšší soud odmítl.

Nákladový výrok odůvodňuje Nejvyšší soud jen potud (srov. věta druhá ), že jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi všemi účastníky, včetně účastníka vedlejšího.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 12. 2019

JUDr. Bohumil Dvořák předseda senátu