Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
5A4E5B0E001F1223C1258510001F071F.html
HTML · 13.5 KB
No categories available
30 Cdo 2542/2019
30 Cdo 2542/2019-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně I. E., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 130/2017 , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2019, č. j. 16 Co 41/2019 -284, takto:
I. Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala náhrady škody v celkové výši 1 350 000 Kč s příslušenstvím, jež jí měla být způsobena nezákonně nařízenou exekucí vedenou před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 34 EXE 1364/2010 .
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 4. 2018, č. j. 31 C 130/2017 -198, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 648 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 702 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé a ve výroku III o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb. ), dále jen „o. s. ř. “, odmítl.
Námitka žalované, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006 , a usnesení ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008 , pokud vycházel z toho, že z důvodu neplatné rozhodčí doložky nebyla založena pravomoc rozhodce vydat rozhodčí nález (představující v posuzované věci exekuční titul, podle kterého byla nařízena exekuce), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud totiž posoudil tuto otázku v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 , uveřejněném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se dovolací soud odklonil od řešení přijatého v usneseních výše citovaných žalovanou (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014 , uveřejněné pod číslem 77/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Argument žalované, že exekuce byla nařízena v mezích tehdy zastávané judikaturní interpretace důsledků neplatně uzavřených rozhodčích smluv a že změna judikatury nemůže působit retroaktivně, není relevantní, poněvadž Nejvyšší soud, stejně tak Ústavní soud, pravidelně judikuje, že při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení jakož i na případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014 , a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09 , nebo v odborné literatuře KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. In: Právní rozhledy, č. 6/2011, s. 191-197), což ovšem není případ právě projednávané věci.
Nejvyšší soud závěrem uvádí, že odkaz žalované na rozsudek dovolacího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 167/2014 , není přiléhavý. V uvedené věci Nejvyšší soud totiž řešil otázku odpovědnosti rozhodce za škodu podle zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , jestliže jím vydaný rozhodčí nález byl soudem zrušen z důvodu uvedeného v § 31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb. , o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, a nikoliv otázku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v případě, kdy nařízená exekuce byla zastavena podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. o. s. ř. pro nezpůsobilost exekučního titulu (rozhodčího nálezu).
V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. o. s. ř. nepřípustné, proto je i v této části Nejvyšší soud odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák předseda senátu