Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2406/2019

28 Cdo 2406/2019-148

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Arcibiskupství pražského, se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí 56/16, identifikační číslo osoby: 00445100, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Týnská 633/12, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu,se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za niž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o vydání věci a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2019, č. j. -122, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Účastnice řízení

je povinna

nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze, Týnská 633/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání účastnice řízení výrokem I. rozsudku ze dne 19. 3. 2019, č. j. -122, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) ze dne 20. 3. 2017, č. j. -93, kterým bylo rozhodnuto, že se žalobci vydává pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY zapsaný na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY (dále „předmětný pozemek“), a tím se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu XY ze dne 30. 12. 2015, č. j. 326406/2014/R2498/RR16328 (výrok I.), a dále byla účastnici řízení uložena povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 28.683,65 Kč (výrok II.). Odvolací soud uložil účastnici řízení povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce ve výši 8.228,- Kč (výrok II.).

Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou odůvodněna závěrem, že byly naplněny veškeré podmínky pro vydání předmětného pozemku oprávněné osobě (žalobci) podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „ “), včetně podmínek negativních, tedy že není dána ani překážka zastavěnosti pozemků ve smyslu ustanovení Shledaly, že předmětný pozemek je situován na okraji (za hranicí) školního areálu, přičemž nepředstavuje ve smyslu ustanovení prostor bezprostředně související a nezbytně nutný k užívání staveb na sousedních pozemcích, jež jsou ve vlastnictví Jihočeského kraje a hospodaří s nimi školské zařízení, a tudíž žalobnímu žádání vyhověly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala účastnice řízení dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zejména od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. , jež je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, a od dalších v dovolání konkretizovaných rozhodnutí). Vyjadřuje přesvědčení, že předmětný pozemek tvoří společně se stavbou, jež je součástí pozemku parc. č. st. XY, jakož i s budovami na dalších přilehlých pozemcích, ve vlastnictví třetí osoby, jeden funkční celek (areál školy), neboť předmětný pozemek představuje součást areálu školy a je nezbytně nutný k zajištění chodu a údržby celého areálu školy. Domnívá se také, že vydáním předmětného pozemku by žalobci vzniklo tzv. holé vlastnictví. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se vyjádřil nesouhlasně k dovolání účastnice řízení, přičemž poukázal na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. , jež považuje za použitelné i v projednávané věci. Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání účastnice řízení odmítl, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. 3. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. ); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení ( , věta první, ), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [ ], zabýval se tím, zda je dovolání účastnice řízení přípustné ( ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné, neboť dovolatelkou vymezenou právní otázku týkající se posouzení překážky pro vydání pozemku podle ustanovení , tj. zda předmětný pozemek tvoří funkční celek se stavbou, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Překážka vydání věci upravená v ustanovení se i podle důvodové zprávy k citovanému předpisu inspiruje ustanovením , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Proto, jak již bylo vícekrát judikaturou Nejvyššího soudu konstatováno, lze při aplikaci citovaného ustanovení přiměřeně zohlednit závěry dovozené dříve v rámci výkladu obdobně konstruované normy obsažené právě v ustanovení zákona o půdě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. ).

Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že ve smyslu ustanovení za přiměřeného zohlednění závěrů dovozených již v rámci výkladu ustanovení zákona o půdě překážkou vydání pozemku může být též jeho funkční souvislost se stavbou; pouze však tehdy, jde-li o stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, či přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení – areál (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. ), přičemž ani sama existence areálu, jakožto funkčního celku budov a pozemků, bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které areál plní (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. , jenž je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).

Závěr odvolacího soudu, dle něhož se zřetelem ke konkrétním skutkovým okolnostem případu je namístě vydání předmětného pozemku, jenž se rozprostírá na samém okraji školního areálu, respektive vně areálu školy, a není nezbytně nutný k zajištění přístupu a údržby přilehlých školních budov, nikterak neodporuje právní úpravě ani citované rozhodovací praxi dovolacího soudu. Zpochybňuje-li dovolatelka právě uvedené konstatování, sluší se připomenout, že zjištění, zda je určitý pozemek se stavbou bezprostředně související nebo nezbytně nutný k jejímu užívání, případně prvkem uceleného areálu, představuje otázku nikoli právní, nýbrž skutkovou, odpověď na niž se odvíjí od výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu dle aktuálně účinné právní úpravy nepodléhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. , případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.10. 2012, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. ).

Napadené rozhodnutí není v rozporu ani s rozhodovací praxí, podle níž lze ve výjimečných případech pod výluku podle ustanovení zákona o půdě [a obdobně tedy i dle ustanovení ] podřadit per analogiam i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala „vyprázdněné“ vlastnické právo z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace), který by v praxi realizaci žádné ze složek vlastnického práva neumožňoval; o takovou situaci jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř. dotčeny institutem veřejného užívání (např. veřejné prostranství), kdy by se restituentu mělo dostat toliko tzv. holého vlastnictví (kromě dovolatelkou poukazovaných nálezů Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. , ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. , srovnej dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ). O takový případ ovšem v posuzované věci nejde. Předmětný pozemek podle skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, není součástí veřejného prostranství a ani není zatížen jiným obdobným způsobem, nýbrž jej v současné době pouze příležitostně pro ojedinělé průjezdy do některých částí areálu, které jsou však běžně přístupné z jiné strany, využívá zmiňované školské zařízení. Zatížení předmětného pozemku veřejným užíváním ostatně netvrdí ani účastnice řízení v podaném dovolání.

Odkaz účastnice řízení na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. , není ve skutkových poměrech posuzované věci případný, neboť citované rozhodnutí vychází z odlišných a zcela specifických skutkových okolností, kdy Nejvyšší soud zkoumal funkční souvislost pozemku sloužícího jako odpočinková plocha sportovního hřiště v oploceném areálu základní školy; o takto úzké spojení pozemku s jinými nemovitými věcmi v nyní souzené věci zjevně nejde.

Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech (prvostupňového) řízení, a ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [ , ve znění účinném od 30. 9. 2017].

Jelikož dovolání účastnice řízení není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení odmítl.

V souladu s ustanovením větou druhou rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li účastnice řízení povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 20. 11. 2019

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu